Vazební věznice jsou všechno, jen ne hotelová zařízení, nabízející nedobrovolným hostům maximální pohodlí. Uvalení vazby je velmi hlubokým, ničivým zásahem do života obviněného, jenž je z právního hlediska stále ještě nevinný. Mělo by  k němu proto docházet jen v případě krajní nezbytnosti, což se neděje: i když se v posledních letech situace mírně zlepšila, stále narážíme na případy vazebního stíhání obviněných, které nakonec soud zprostí viny.

Orgány činné v trestním řízení nectí zásadu spolku Šalamoun, že osobní svoboda je po životě a zdraví tím nejcennějším statkem, jímž je lidská bytost nadána, a podle toho se s ní má zacházet. Velmi často si usnadňují práci a pojišťují se proti možnému ztížení vyšetřování chováním obviněného, ponechaného na svobodě. V nejistotě se obvykle přiklánějí k hodnocení, jež je pro obviněného nepříznivé. Mohou si to dovolit: za věznění nevinných lidí je nikdo nevolá k odpovědnosti a většinou se ani po  nich nepožaduje regresní náhrada za mizerné odškodnění, jež případně jejich oběť vysoudí na státu.

Například spolek Šalamoun se marně pokoušel vyvolat kárné řízení se státní zástupkyní, která držela 16 měsíců ve vazbě dva obviněné, jejichž zprošťující rozsudky nakonec pro ni byly až výsměšné. Její dohledový státní zástupce nenašel na jejím postupu až do prvostupňového rozsudku ani chybičku. Návrh na kárné řízení proti ní i proti sobě pak zamítl sám jako bezdůvodný a jeho nadřízený jeho zřejmě protiprávní postup „posvětil“, přestože již znal rozsudek kárného senátu Nejvyššího správního soudu nad podobně jednajícím dnes již bývalým krajským státním zástupcem Petrem Coufalem.

Rozhodování o důvodnosti uvalení vazby je subjektivní, neboť exaktní kritéria neexistují a ani existovat nemohou. Zvláště to platí u vazby útěkové: kdo ví tak přesně, co se děje v hlavě obviněného, že může předjímat, jak se zachová po opuštění věznice ?

Na případu Davida Ratha lze předvést pravdivost tvrzení  o subjektivní povaze rozhodování o vazbě. Např. jako laik si myslím, že obviněný by po propuštění nikam neutekl, protože zde má rodinu, majetek, a měl by tušit,  že pověstní „lovci lebek“ by mu jako prominentnímu obviněnému věnovali zvláštní péči a  dohonili by jej i na severním pólu nebo na Sahaře. Na dlouhodobé unikání před jejich chapadly, které se zatím daří Viktoru Koženému, Radovanu Krejčířovi nebo Borisi Vostrému, přece jen nemá dostatek prostředků. Dokonce si myslím, že by ho nelákal ani útěk do Kataru, kde kdysi působil jeho otec.