Návrh převzal ministr spravedlnosti za ANO Robert Pelikán. Nový zákon má 99 paragrafů. Stávající zákon o státním zastupitelství si v roce 1993 vystačil s 46 paragrafy. Je to příklad zaplevelování právního řádu. Návrh je veden snahou odstranit odpovědnost a kontrolovatelnost represivního aparátu. Ovšem nekontrolovatelnost policie a prokuratury je u nás spojena s nejtvrdší diktaturou 1949-53 a ve světě s latinskoamerickými policejními diktaturami.

Vrchní státní zastupitelství

Návrh na zrušení vrchních státních zastupitelství a ponechání vrchních soudů vychází z pochopení situace, že změna ústavy, která je nutná pro změnu soudní soustavy, je obtížná. Státní zastupitelství však může být reorganizováno pouhým obyčejným zákonem. Státní zastupitelství navrhovaným zrušením vrchních státních zastupitelství opustí organizaci soudů jako určující pro organizaci státního zastupitelství. To, že u soudu působí totožné státní zastupitelství, je zásada, kterou přinesl zákon o státním zastupitelství z roku 1993, jenž zastával ideu, že organizace státního zastupitelství je závislá na organizaci soudů. Návrh na zrušení vrchních státních zastupitelství je průnikem zájmu policie, která nemá vrchní (zemský) stupeň, přizpůsobit organizaci státního zastupitelství celostátním útvarům policie. Policie by raději, aby celostátní útvary nemusely kooperovat se dvěma vrchními státními zastupitelstvími. Jde o zpolicejnění organizace státního zastupitelství.

Navíc výrazně mocensky posílí Nejvyšší státní zastupitelství, které získá dohled nad činností krajských státních zastupitelství. Přitom zákon o státním zastupitelství roku 1993 zrušil princip monokracie prokuratury s výsadním postavením generální prokuratury. Tento princip byl zaveden po vzoru stalinské sovětské prokuratury, která byla nástrojem kontroly ústřední komunistické moci nad formálně decentralizovaným sovětským systémem různých stupňů místní vlády v čele s volenými radami (sověty). V rámci odsovětizace systému veřejné žaloby zákon z roku 1993 rozdělil soustavu státního zastupitelství do čtyř oddělených stupňů s tím, že umožnil výkon dohledu vyššího stupně státního zastupitelství jen nad bezprostředně podřízeným. Nejvyšší stání zástupce mohl ovlivnit činnost vrchních státních zastupitelství, ale ne nižších. To byla reakce nového demokratického státu proti obrovskému soustředění moci u bývalého generálního prokurátora. Zrušením vrchních státních zastupitelství by se nejvyšší státní zástupce postavení generálního prokurátora přiblížil. Neboť bude řídit působnost Nejvyššího státního zastupitelství a v rámci dohledu bude moci ovlivňovat činnost krajských státních zastupitelství. To je sovětizace naší veřejné žaloby za situace, kdy není zavedena odpovědnost nejvyššího státního zástupce jako součásti výkonné moci demokraticky legitimovanému orgánu moci v parlamentní demokracii – Parlamentu. Takovou odpovědnost měl dřívější generální prokurátor, byť byla do roku 1989 formální, ale po demokratickém zvratu již byla reálná. Pro demokratický stát je nebezpečné posilovat mocenské orgány bez demokratické kontroly. I u soudů, které jsou nezávislé na parlamentu i výkonné moci, působí jako projev demokracie systém porot nebo laických přísedících. Ale kde je demokratická vazba státního zastupitelství na lid jako suveréna ve státě? Zde lze vzpomenout Hayekova varování před libovůlí veřejných autorit: „Stále širší a širší pravomoci jsou svěřovány novým autoritám, které aniž by byly vázány pevnými pravidly, mají téměř neomezenou libovůli...“.