Babák (VV): Církev získávala svůj majetek i s pomocí inkvizice

V ČR se nyní řeší v zákonodárném sboru problematika tzv. církevních restitucí, tedy vládní novela zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Zákonodárný proces v konkrétním případě vyvolává řadu pochybností. Dochází ke sporům a vzájemnému napadání opozice a vládní koalice. Někteří občané podávají trestní oznámení na ústavní činitele v souvislosti s legislativním procesem a hrozí škodou v řádech desítek miliard korun. Navržený zákon má dle své preambule za cíl vypořádat majetkové vztahy mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi a dosáhnout plné náboženské svobody obnovením majetkové základny církví a náboženských společností dosažením svobodného a nezávislého postavení církví a náboženských společností v ČR, jejichž existence a působení pokládá stát dle důvodové zprávy za nezbytný prvek demokratické společnosti. Definitivní vypořádání však nezabezpečuje, přestože má spočívat v tom, že se církevním právnickým osobám vydá v naturální formě část v tuto chvíli státního a údajně původního církevního majetku, a dále, že církve obdrží finanční plnění od státu za údajně původní církevní majetek, který vlastnily k rozhodnému dni 25. února 1948 a který nyní nevlastní stát a který se proto nevydává.

Církve měly dle důvodové zprávy k rozhodnému dni údajně ve vlastnictví 261 633 hektarů půdy. Rozdíl mezi velikostí původního pozemkového církevního majetku a majetkem nyní vlastněným státem je dle ní 109 822 hektarů. Za tento rozdíl, nevydaný majetek, náleží církvím finanční náhrady. Celková částka paušální finanční náhrady tedy činí 59 miliard korun rozvržených ve splatnosti do 30 let s valorizací inflace. V současné době je v ČR 32 registrovaných církví a náboženských společností, z nichž 17 je financováno státem podle zákona č. 218/1949 Sb. Navržené odškodnění směřuje pouze k některým církvím, přičemž i samotný navržený restituční zákon se podstatně odlišuje od státních restitučních zákonů. Důvodová zpráva předložená vládou zákonodárnému sboru zamlčuje či zkresluje řadu důležitých otázek.

Neuvádí je historicky a právně správně. Nedostatky zprávy jsou tak závažné, že lze mít více než vážné pochybnosti o tom, že se jedná o neznalosti navrhovatele. Případně schválený zákon prokazatelně prolamuje hranici února 1948 a staví se proti principům, prosazovaným při zakládání našeho státu prezidentem Masarykem a jeho spolupracovníky. Nebrání možným budoucím soudním sporům ohledně původního církevního majetku.

Pod záminkou zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd, které byly spáchány komunistickým režimem v období let 1948 - 1989, kdy došlo k tzv. sametové revoluci a porážce komunistického režimu, v případě schválení v navrženém znění přinese řadu křivd a nesrovnalostí a v konečném důsledku změní poměry na území České republiky, vzniklé za několik století, aniž by na to důvodová zpráva upozornila.

Otázka tzv. církevního majetku na našem území souvisí s historicky převažujícím monopolním postavením katolické církve v dějinách státu na území České republiky. S vydíráním a násilím na lidech, s placením a vymáháním desátků, jejichž často nedobrovolnému placení se nemohli obyvatelé vyhnout, s omezením práv kněžích a jejich rodinných příslušníků ve prospěch církve, s nedobrovolným nuceným odevzdáváním majetků církvi a s překrucováním skutečného právního postavení církví u nás i v zahraničí.

Z důvodů výše uvedených se článek snaží o objektivní popsání problematiky tohoto majetku z historicko-právního aspektu, aby si každý mohl sám na základě znalosti relevantních údajů vyhodnotit nejen legislativní proces, ale i možnost trestněprávní odpovědnosti předkladatelů zákona. Upozorňuje pak nejenom na dřívější právní úpravu a příčiny vytváření a rozsah církevního majetku, ale i dříve platné normy, a judikaturu soudů, působících na našem území či Evropského soudu pro lidská práva.

O majetkových poměrech, souvisejícím s náboženstvím v prvním státním útvaru na českém území, v tzv. Sámově říši, v prvé polovině 7. století našeho letopočtu nemáme bližší údaje. Pouze víme, že zde neexistoval majetek, patřící stávající církvi římskokatolické, neboť na území nynější České republiky nebylo křesťanství a velvyslanec francouzského krále Dagoberta Sicharius dle Fredegarovy kroniky z 60. let 7. století uváděl Sámovi: Cituji: "Není možné, aby křesťané a sluhové boží mohli uzavírat přátelství se psy." (Vít Bárta dlouze tleská.) Děkuji.

V 9. a na začátku 10. století nejpozději od roku 833 do roku 906 - 907 patřily Čechy do tzv. Velkomoravské říše. V ní se již vyskytují první informace o majetcích, spojených s kultem. Roku 862 kníže Rastislav žádá Cařihrad o vyslání slovansky mluvících věrozvěstů na Velkou Moravu, jak jistě víte všichni, a roku 863 přichází z ní dva bratři tzv. sv. Cyril a Metoděj na Velkou Moravu. Ti byli prohlášeni v roce 1980 spolupatrony Evropy. Roku 874 křtí knížete Bořivoje a jeho ženu Ludmilu na Velehradě. Bořivoj založil první kamenný kostel v Čechách na Levém Hradci nejspíše mezi lety 882 - 884 a první kostel na pražském hradu zasvěcený Panně Marii. To bylo nějak po roce 885. Čechy se podřizují církevní správě velkomoravské, která nahradila církevní správu z Řezna.

Minimálně od té doby platil soudní Zákon pro laiky - Zákon sudnyj ludem. Vznikl pravděpodobně na území velké Moravy, když dle některých byli bratři jeho autory. Ten v době, kdy ještě bylo připuštěné na území státu otroctví, dokonce vyžadoval vydávání odpadlíků od křesťanské církve církvi.

Po zániku Velké Moravy již hovoříme o českém státu a postupném vytváření církevního majetku v něm. V roce 973 bylo založeno pražské biskupství. O zavedení desátků v českých zemích se dle Kosmovy kroniky pokusil nedlouho po jeho založení pražský biskup Dětmar, ten biskupoval mezi 976 - 982. Při jejich zavádění nebyl údajně příliš úspěšný pro nedostatečnou podporu světské moci. Později vévoda (kníže) Boleslav v roce 992 poskytl osobně biskupovi Vojtěchovi právo na stavění kostelů a vybírání desátků.

Až roku 1039 v Dekretech Břetislavových známých z latinského znění z Kosmovy kroniky byla vyhlášena podpora státu církvi se snahou o prosazení církevní morálky a upevnění církevní organizace. Zakotvila právo církve na propadnutí díla a toho, co se při díle nalezne, pokud někdo neslaví neděle a slavné svátky, pokuty za nedodržování církevních svátků či za nepohřbení mrtvého na křesťanském hřbitově. Církev se tak začala na základě rozhodnutí státu obohacovat na úkor těch, kteří nechtěli akceptovat katolickou morálku a katolické náboženství. Z vůle státu tak církev začala získávat prostředky pro svoji činnost, na které by jinak neměla vůbec žádný nárok.

Právě státní souhlas a podpora církví se získáváním zdrojů byly jedním z důvodů, proč stát často nepovažoval církev za vlastníka církevního majetku, ale spíše za správce majetku státu.

Panovníkem založené kláštery byly považovány za zvláštní druh panovníkova jmění se samostatnou správou, prováděnou klášterní komunitou. Panovník o tomto majetku rozhodoval, jak se stalo například i v roce 1150 n.l., kdy byl klášter v Litomyšli, který byl založen v roce 1092 Břetislavem II. odebrán z rozhodnutí vládce benediktinům a předán premonstrátům.

Statuty Konrada Oty, nejstarší český zákoník, byl vyhlášen roku 1189 na sněmu velmožů v Sadské u Nymburka pro území Čech a pro území moravských úděl později králem Přemyslem Otakarem I. v první polovině 13. stol. n.l. V nich král, například ve statutu brněnském, stanovil poplatky pro kaplany, pokud chtěl někdo podstoupit soud vody, a zároveň výjimky pro práva kleriků s kostelními nadáními, které se řídily dle práva kanonického (článek 39).

V roce 1212 dochází k vydání Zlaté Buly sicilské /která je mimo jiné tady dole v Poslanecké sněmovně/ římským a sicilským králem Fridrichem II., zavádějící dědičnou hodnost českých králů a jejich oprávnění k investituře biskupů. V té době ještě stále platila povaha církevního majetku jako majetku odvozeného od vůle dárce, kdy dárce mohl tento majetek církvi odejmout.

Po získání monopolu víry zahájila katolická církev boj se státem na získání majetku do svého vlastnictví a začala si vynucovat ekonomické výhody, které by jinak neměla, a to pod hrozbou neprovádění církevních obřadů, což v katolické zemi bylo něco nesmyslného.

Ondřej, nově vysvěcený biskup pražský, po návratu z Říma do Čech v souladu s vůlí papeže vyhlásil na jaře 1217 interdikt, zákaz bohoslužeb, pohřbů, křtů, udílení svátostí, přibitím diecézních listů na chrám sv. Víta na Pražském hradě pro údajné omezení práv církve králem a šlechtou, pro neodvádění desátků atd., což vedlo k ukončení většiny náboženských obřadů v českých zemích.

(Před řečništěm stojí skupina poslanců, smějí se a fotografují si řečníka.)

Je prima, že vás to zajímá.

Král Přemysl I. se odmítl podřídit a chránit svrchované království. Svolal jako reakci na v katolické zemi absurdní situaci bránící církevním obřadům, když například smrt nečeká až se politici dohodnou - teď jsem se ztratil. (Nemůže najít návaznost ve čteném textu, poslanci se smějí a tleskají.)

Arcibiskupovi mohučskému papež nařídil listem z 20. července, aby do dvaceti dnů obnovil v Čechách zápověď služeb božích, to je odvolal jím na základě žádosti krále realizované zrušení interdiktu.

Interdikt včetně zákazu svátosti posledního pomazání pak vedl k vynucenému a v zemi odmítanému prosazování církevních požadavků vůči státu i šlechtě. Papež v květnu roku 1218 stanovil podmínky smíru.

V průběhu vyjednávání církev ustoupila od interdiktu, ale jeho hrozba zůstávala.

V srpnu roku 1219 papež pohrozil exkomunikací osob, které neprosazovaly v minulosti interdikt a interdiktem služeb božích v celé zemi, jestliže nebudou splněny určité podmínky v době dvou měsíců.

V roce 1221 byl král donucen přistoupit k podmínkám smíru vydáním imunitního privilegia pro pražské biskupství.

Od roku 1221 pak takto vynuceně byly na našem území církevní nemovitosti uznávány za vlastnictví církve a jejich dosavadní vlastníci se stali ze zakladatelů patrony těchto staveb. Došlo tak fakticky mimo jiné k nedobrovolnému vyvlastnění určitého majetku pro potřeby církve katolické do vlastnictví církve katolické, resp. jejích institucí, a to bez jakékoliv náhrady dosavadním vlastníkům.

Církvi pak zcela zůstávaly povinně placené desátky a vytvářely se předpoklady pro její budoucí majetky a konflikty v zemi v důsledku tohoto vynucení.

Interdikt zvítězil a katolická církev prosadila své zájmy. V roce 1222 n. l. na naléhání papeže rozšířil král Přemysl Otakar I. v omezené podobě platnost dohody ze Schatzberku z pražské diecéze i na ostatní diecéze, kláštery, kapituly a farnosti.

Snad právě zásluhy biskupa Ondřeje o to, že církev začala získávat světský majetek do svého vlastnictví se staly hlavním důvodem, že ač zemřel v klášteře v Castellamare, je jeho hlava uložena od roku 1369 ve zdi kaple sv. Václava nad oltářem sv. kříže v chrámu sv. Víta na Pražském hradě, v kapli, odkud vedou schody ke korunovačním klenotům českého státu, tedy na čestnějším místě než například sv. Jan Nepomucký. Ten se však o majetek církve tak nezasloužil.

(Několik poslanců, zejména z Věcí veřejných, stojí před řečnickým pultem a poslouchají řeč poslance Babáka, který pomalu s nápojem na řečnickém pultu předčítá svůj projev. Někteří si poslance Babáka i fotí.) Církevním synodem z roku 1349 si církev přisvojila pravomoc ve sporech o církevní majetek. Zároveň již od 1. poloviny 14. století dochází k zavádění inkvizičních soudů.

Církevní instituce získaly v průběhu 13. a 14. století významné vlastnictví v důsledku monopolního náboženského postavení katolické církve prosazovaného i za pomoci inkvizice, vynuceného placení desátků, zádušních darů, odpustků, kněží pak i z plateb za pohřby, svatby atd. Církev se stala největším ekonomickým vlastníkem v zemi. Často nedobrovolné získání majetků církví s hromaděním církevního majetku spojeného s malou péčí o potřebné vedlo k nespokojenosti s církví i v církvi katolické a ke vzniku husitského hnutí. Začátkem 15. století se v církvi vyskytovala hojnost korupce, závisti a pokrytectví a rostla snaha o očistu církve a omezení jejího majetku.

Roku 1412 Jan Hus vystoupil proti prodávání odpustků podobně jako 100 let po něm Luther. Výsledkem bylo, že již v lednu téhož roku byla nad ním vyslovena klatba a musel opustit Prahu.

Já se moc omlouvám, paní předsedkyně, při vší úctě, návrat církevního majetku ve výši přes 140 mld. korun myslím, že považuje (nesouhlas některých poslanců)... 59 mld. finanční a 72 mld. je to naturální plnění. (Nesouhlas předsedy vlády.) Takže necelých 140, omlouvám se, pane premiére. Ale v zásadě si myslím, že lze udělat takovouto exkurzi, aby si všichni mohli představit, o čem vůbec tady jednáme, jak církev fungovala a v jakém smyslu církev nějakým způsobem nabyla tyto majetky.

A já myslím, že je to nezbytně nutné pro to, abych obhájil tady vyjádření nejen svoje, ale právě klubu Věcí veřejných, proč budeme podávat např. pozměňovací návrh, který nebude akceptovat finanční vyrovnání ve výši 59 mld. korun. Já si myslím, že tohle to k věci je. (Námitka zřejmě od paní ministryně, nebylo slyšet ke stolku stenografů.) Ale přihlašuje se k pozměňovacím návrhům, paní ministryně, a rozhodně se dělají technické úpravy, což obsahuje též můj přednes. Nehledě na to, že některé návrhy byly ve smyslu vrácení do druhého čtení. A já si myslím, že v žádném případě to není v rozporu s Jednacím řádem. Protože já osobně si myslím, že mluvím k věci. A jestli si myslíte, paní předsedkyně, něco jiného, tak v tom případě nevím. Já nejsem tak zdatný Jednacím řádem. Jestli se má hlasovat o nějaké proceduře, jestli mě necháte tady hovořit nebo mně vypnete mikrofony, nejsem zdatný.

Mně nezbývá nic jiného než pokračovat, protože můj subjektivní názor je, že se věnuji bodu číslo 20 vládní novele zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, sněmovní tisk 580, ve třetím čtení. Můj názor je, že dle Jednacího řádu mám plné právo za Věci veřejné podle § 59 odst. 1 hovořit v neomezené míře a tím přednést stanovisko klubu. (Potlesk nejdřív několika poslanců Věcí veřejných, poté jednoho, poslance Bárty, který tleskal po celou dobu následující řeči předsedkyně Sněmovny.)