Vážený pane předsedající, pane premiére, dámy a pánové, původně jsem myslel, že nebudu hovořit k problematice mýtného a že se dotknu pouze a jenom problematiky reklamy u komunikací, u dálnic, u silnic, komunikací 2. a 3. třídy. Ale byl jsem požádán předsedou klubu Občanské demokratické strany, aby můj příspěvek byl nejméně desetiminutový. Takže když dovolíte, před tím než budu mluvit o billboardech, tak se také chviličku dotknu a svým způsobem navážu i na to, co zde sdělil před pár vteřinami pan poslanec Rath.

Je pravda, že dálniční síť a silniční síť v České republice jistě není ta nejmodernější. Je pravdou, že by si zasloužila významné finanční investice. Je realitou, že Praha je jakýmsi dopravním špuntem v celém kontextu nejenom Praha a střední Čechy, ale vlastně celé České republiky, protože Česká republika je poměrně malá. A dopravní transfery jsou vlastně strašně rychlé, takže my v transevropských dopravních sítích nemůžeme hovořit jenom o jakémsi megaregionu Prahy a středních Čech, ale musíme hovořit o mezinárodních souvislostech a o přepravních transferech ve vazbě na mýto, které se samozřejmě dotýkají celoevropské nákladní dopravy.

Je realitou, že kdyby hypoteticky mýtný systém byl schopen generovat nějaké výjimečné zdroje, možná takové, jak se původně plánovalo, tak s velkou pravděpodobností by se v Praze dříve dostavěl nadřazený dopravní skelet, tedy nejenom ona jihozápadní část velkého Pražského okruhu, která je zázrakem a je darem a je darem mimochodem nejenom pro 1,5 milionu Pražanů, ale vaším prostřednictvím, pane místopředsedo k panu poslanci Rathovi, je darem i pro 1,5 milionu Středočechů. A kdyby samozřejmě hypoteticky mýtný systém byl schopen vygenerovat řádově desítky miliard navíc, tak by bylo možné dostavět i severozápadní část nebo severní část Pražského okruhu a zase celá oblast, která se dotýká každodenního života pana hejtmana počínaje Hostivicemi a můžeme pokračovat dál přes Březiněves do severních a nakonec i severovýchodních částí Středočeského kraje a přípražského regionu, jak já říkám, tak s velkou pravděpodobností, kdybychom byli schopni dobudovat tuto část Pražského okruhu, tak by si další statisíce lidí, kteří bydlí na severní terase města nebo kteří bydlí v severní a severovýchodní části Prahy, tedy Středočeského kraje, navazujícího regionu, tak by si jistě také oddychly.

Takže určitě je realitou, že základní algorytmus fungování, rozhodování z pozice Ministerstva dopravy, kterému nechci radit, samozřejmě i vlády, by měl být pokusit se najít takové parametry, které by pomohly přinést ať už do státního fondu anebo do jiných zdrojů nezbytné finanční prostředky. To se určitě nedaří a určitě se to nedaří onou navrhovanou slevou, která v odhadech se může samozřejmě velmi různit, ale čísla, která já mám k dispozici a o kterých jsem zde ještě hovořil s některými dopravními experty, tak ta hovoří o částce jedné, možná jedné a půl miliardy korun. Samozřejmě, za jednu a půl miliardy korun toho moc nepostavíte. Na druhou stranu v nějakých kumulativních součtech ano.

Takže otázkou, která jediná nám zde zbývá, jestli takto ušetřené peníze mohou být nějakým rozumným stimulem v čase hospodářské recese nebo ekonomické krize pro stovky firem malých, velkých, pro ony přepravce, kteří samozřejmě také současnou ekonomickou situací trpí. A to je spíš otázka než pro dopravní experty, tak je to otázka pro ekonomy. Jak by měla vláda nastartovat, jaká opatření by měla vést nebo mohla vést k nastartování růstu české ekonomiky a podpoře podnikání vůbec.

Téma, o kterém jsem ale chtěl mluvit a které považuji v tomto kontextu za závažnější, a možná dokonce i zábavnější, je otázka reklamy a otázka billboardů. Rád bych mluvil o etice, estetice, ekonomice reklamy u komunikací. Rád bych také mluvil o Janouškových billboardech. Nebo abych to řekl tak, jak to ve skutečnosti je, o tzv. Janouškových billboardech. Rád bych se vrátil k předchozím projednáváním tohoto návrhu zákona.

Ještě v těch původních verzích, nikoliv senátních, ale těch verzích vládních, resp. těch verzí diskutovaných z předlohy vlády a následně z komplexního pozměňovacího návrhu hospodářského výboru. A koneckonců i v kontextu některých pozměňováků, které byly předkládány nebo diskutovány, přinejmenším na nejrůznějších úrovních ze strany některých poslanců.

Dovolte, abych se pozastavil nad jistou skutečností nebo jakýmsi vzorcem chování, který rámuje život v naší Poslanecké sněmovně a svým způsobem i v naší zemi. Je pro mě pozoruhodný. Vznikne společenská objednávka. A je v zásadě jedno - vidím pana kolegu Stanjuru, takže už to zrychlím - je v zásadě jedno, jestli ta společenská objednávka vzniká v oblasti boje proti korupci, zásahu do individuálních svobod a soukromí - dotýkám se odposlechů, nezákonných odposlechů, nezákonně zveřejněných odposlechů. Je úplně jedno, jestli se dotýká boje proti přebujelé reklamě u našich silnic.

Funguje asi následujícím způsobem. Vznikne objednávka. Něco je špatně. Ta objednávka v zásadě vzniká pod tlakem sdělovacích prostředků. Jestli to je tak, že si pánové šéfredaktoři jednoho večera v nějaké hezké restauraci sednou a řeknou při sklence dobrého červeného vína: Víte, musíme něco udělat, prostě udělat, s tou otřesnou reklamou. To přece není možné. Blíží se volby, jedny, druhé, třetí, čtvrté. Kdo se má na ty tváře nebo na ty obličeje těch politiků, které my tak nemáme rádi, kdo se na ně má koukat.

Může to fungovat samozřejmě úplně jinak - také to zadání. V každém případě na základě takovéhoto zadání se začíná formovat mediální tlak. V důsledku takto zformovaného mediálního tlaku já říkám, že si nejsem jist, jestli tento mediální tlak je shodný s tlakem veřejným, jestli ten veřejný zájem je totožný s tím zájmem prezentovaným sdělovacími prostředky. Ale nezáleží na tom. On prostě vznikne. Na základě toho, že vznikne, tak někde nějaký činorodý úředník nějakého ministerstva, třeba Ministerstva dopravy - nechci se žádného ministerstva dotknout, protože ony fungují v zásadě všechny stejně - začne pracovat. Vznikne nějaký materiál, se kterým v nějaké chvíli začne pracovat vláda. Vláda přijde s myšlenkou, která je zajímavá, která je populární, která je populisticky atraktivní, protože nasedá na ten vygenerovaný mediální zájem. A řekne: My zakážeme billboardy všude, protože jsou opravdu ošklivé. Oni nám kazí náš svět. Oni nám kazí naše města a naše vesnice.

V konečném důsledku vznikne vládní návrh, vláda jej schválí, pošle jej do Poslanecké sněmovny. Poslanecká sněmovna začne jásat: To je to pravé ořechové. A vytvoří se fantastický diskusní a mediální diskurz, ve kterém přichází každý druhý poslanec s ještě tvrdším návrhem: Já trumfnu toho, co říkal něco na téma billboardy a přebujelé reklamy včera. Toho poslance nebo tu poslankyni. Trumfnu ji tak, že přijdu ještě s drakoničtějším návrhem. A tak vzniká ultrabláznivý návrh, který je pološílený, ale nicméně tento ultrabláznivý návrh, pološílený návrh, má úžasné konotace v naší Poslanecké sněmovně, protože se vytváří takzvané šumendo. Vytváří se cosi, co koluje v našich sklepeních, v našich kuloárech poslaneckých.

A já se obrátím - vaším prostřednictvím, paní předsedkyně - na pana poslance Laudáta. Já jsem hrozně zklamán, že pan poslanec Laudát nevystupuje dnes. Jak je to možné? Vždyť to byl přece on, kdo nejenom v rámci šumenda, ale i proboha v rámci veřejných vystoupení chodil Poslaneckou sněmovnou a říkal novinářům: Proboha, s tím něco musíme udělat, vždyť to je zase ten Bémův Janoušek, to jsou jeho billboardy. My mu je zakážeme.

Ano. Na poslaneckém klubu Občanské demokratické strany jsme vedli těžkou debatu, kde jsme skutečně diskutovali - všechny možné pohledy, které taková intervence bude mít. I z hlediska ekonomiky, o které hovořila paní senátorka. Takže v konečném důsledku ale - a já jsem skutečně zklamán, Františku, jsem zklamán vaším prostřednictvím, paní předsedající, že ty se nepřihlásíš a místo mne tady deset minut nekřičíš, jaké je to zvěrstvo, že ten nádherný návrh Poslanecké sněmovny, který měl likvidovat všechny billboardy v České republice úplně všude, najednou prací senátorů ... A já mohu klidně říct vlastně svým způsobem i logickou, pochopitelnou, částečně ospravedlnitelnou, částečně rozumnou.

No jo, ale přece ten představitel sdělovacích prostředků, ten novinář anebo František Laudát musí křičet: To není pravda, to je korupce, to jsou Janouškovy peníze, to musí být Janouškovy peníze, které způsobily, že v Senátu, v horní komoře Parlamentu České republiky, byl přijat úplně jiný návrh, který ten původní, dobře míněný, na základě veřejné objednávky prostě a jednoduše rozmělní a - já říkám - zničí, rozloží na prvočinitele.

To, čeho já se dotýkám, je ta mechanika, mechanika, která se zde odehrává. Takže Senát přijde s jiným návrhem a Poslanecká sněmovna cudně mlčí. Samozřejmě, někteří zástupci jiných politických stran, ne té vlády, přichází a říkají tak jakoby nesměle: No, ono to vlastně je dobré - ten návrh Senátu - protože on tak trošičku racionalizuje ten šílený drakonický návrh, který tato Poslanecká sněmovna, my poslanci, vy poslankyně, vy poslanci, jsme schválili sotva před pár týdny.

Dobrá, i tady můžu vyslovit otázku nebo podezření nebo hypotézu: Je to tak, že ti zástupci sociální demokracie jsou na straně těch lobbistických ultrazločineckých spolků? Nebo dokonce že ten Bémův Janoušek i tam má rozprostřeny své sítě? (Z poslaneckých lavic ČSSD a KSČM smích, úsměšky, kroucení hlavou.) I tady umí zalobbovat, protože on je to přece ten ultralobbista, tak on musí být schopen lobbovat nejenom v Občanské demokratické straně, ale i u socialistů! A možná, že může lobbovat i dál! Čili, kladu si otázku, co to vlastně děláme tady v té Poslanecké sněmovně. My projdeme příběhem, projdeme příběhem šumenda v Poslanecké sněmovně o zločinu, o zločineckých spiknutích, která se odehrávají na straně reklamy u našich veřejných komunikací.

Víte, pak to postavíme úplně na hlavu a řekneme: Ono se vlastně nic nestalo. Zapomeneme na to, že to někdo připravil, zpracoval, obhajoval, dokonce tady, na půdě Poslanecké sněmovny schválil. Je nám to jedno. Jednou se chováme tak, podruhé se chováme onak.

A teď by mě hrozně zajímalo, jak bude tato Poslanecká sněmovna hlasovat. To jsem strašně zvědav. A skutečně si dám tu práci s tím a každému z vás - vašimi mailovými schránkami, které jsou, doufám, zde přístupné a nebudu nabourávat nějakou osobní intimitu a nebudu vstupovat do osobního soukromí každého z vás - si dovolím vám přeposlat ty dva výpisy z toho hlasování tehdy a teď. Jenom pro srandu, pardon, pro legraci. Protože já tady o tom mluvím ne proto, že jde o nějaké billboardy, ale myslím, že jde o nějakou etiku našeho chování zde. A že také jde o nějakou věcnou argumentaci a kvalitu věcné argumentace.

Řekl jsem, že se chci zmínit v případě billboardů nebo reklamy i na téma nejenom etika, ale i estetika, a také ekonomika a také bezpečnost. Tak tu etiku mám za sebou. Estetika je bídná. Všichni ti, kteří kritizují onu rozbujelou, hypertrofovanou reklamu, nelíbí se jim, tak mají v zásadě pravdu. Ona je skutečně přebujelá. Nevím, jestli je přebujelá v kontextu celoevropském. Ale jistě, když srovnáváme Českou republiku s některými vyspělými evropskými zeměmi, tak těch billboardů máme víc. Nebo bigboardů nebo já nevím čeho.