Pokud posuzuji svou prezidentskou kandidaturu z hlediska umístění a procentního zisku hlasů, tak potom také opravdu nevyšla. Ovšem po té, kdy mě ministerstvo vnitra nezákonně vyřadilo z prezidentské volby bylo zřejmé, že moje šance jsou mizivé. A to i přesto, že nakonec úspěšný boj „mé“ politické strany Suverenita o to, abych se do volby vrátila, sledoval téměř celý národ a fandil mi v něm. Bohužel právě v tomto období si podstatná část voličů vybírala své favority a mě, jako vyřazenou, logicky vůbec nebrala v úvahu. Pokles mých volebních preferencí téměř na nulu, je toho poměrně jasným důkazem. Musím říci, že jsme s týmem mých spolupracovníků zvažovali, zda mám v kampani vůbec pokračovat, i pokud Nejvyšší správní soud rozhodne v můj prospěch. Věděli jsme, že naše šance jsou minimální. Nakonec jsme se rozhodli kladně proto, že jsme nechtěli zklamat ty, kteří se podepsali na mé petiční archy a další stovky a tisíce lidí, kteří mi projevovali sympatie. Že v tom zbylém čase, který do volby zbýval, velké zázraky neuděláme, bylo zřejmé. A také se nestaly.

Co jsme nemohli tušit, bylo vyhlášení prezidentské amnestie, které mi také rozhodně nepomohlo. Jasně jsem deklarovala – a také jsem tak byla většinou médií hodnocena – že moje představy výkonu prezidentské funkce se nejvíce blíží tomu, jak si v ní počíná Václav Klaus. V období protiklausovské hysterie po vyhlášení amnestie jsem to za Klause schytala i já. A to přesto, že jsem odpůrcem institutu amnestie jako takového a ani s prezidentovou amnestii jsem nesouhlasila.

Pokud posuzuji svou prezidentskou kandidaturu z hlediska počtu získaných hlasů, tak nemohu konstatovat, že úplně nevyšla. Více než 123 tisíc hlasů od občanů je pro mě sdělením, že své voliče stále mám, a že můj hardcorový elektorát neklesá, spíše mírně posiluje. Z toho mám radost a velice si těchto hlasů, vzhledem k peripetiím, kterými jsem při kampani prošla, vážím.