Po celou dobu mého působení poslankyně Evropského parlamentu jsem měla možnost sledovat narůstající tlak na zrušení Benešových dekretů ze strany určitých kruhů, majících vliv ve strukturách EU. Proto jsem bojovala s celou vahou svých argumentačních schopností za to, aby nebyla přijata Lisabonská smlouva, ve které jsem viděla a stále vidím ohrožení naší republiky. Moje argumenty, podložené faktickými doklady o neutuchajícím zájmu sudetoněmeckého landsmanšaftu o majetek po generace již patřící našim občanům, byly našimi vládními činiteli v čele s Mirkem Topolánkem a Karlem Schwarzenbergem bagatelizovány. Nejenom mě, ale i našim občanům bylo vsugerováváno, že nikdo v souvislosti s Lisabonskou smlouvou nebude zpochybňovat poválečné uspořádání v Evropě. Při mých znalostech dané problematiky, jsem varovala poslance i senátory, aby velice pečlivě zvažovali její ratifikaci. Pouze několik poslanců a senátorů bralo mé varování vážně. Byla jsem zesměšňována. Lisabonská smlouva byla přijata a pouze prezident Klaus se postavil za zájmy občanů této země a doslova ze země a proti všem vyjednal výjimku chránící mimo jiné majetky našich občanů v pohraničí.
Otázka Benešových dekretů byla vlivem světové hospodářské situace odsunuta svým způsobem do pozadí, i když jsem z útrob naší strany registrovala názor, že by ochrana poválečného uspořádání týkajícího se našeho státu měla být jedním z našich hlavních úkolů a důležitou součástí volebního programu. Nenechat se ukolébat a neustále bedlivě sledovat vývoj v této citlivé otázce.
V těchto dnech přišlo probuzení. Nejvyšší hlava sousedního státu velice tvrdě napadla Benešovy dekrety. Nehledě na to, že to je diplomaticky naprosto neúnosné, je to pro náš stát a naše občany ponižující. Vláda by měla k tomuto bezprecedentnímu kroku rakouského prezidenta zaujmout pevný postoj a s nejvyšším důrazem požadovat vysvětlení a eventuálně odvolat našeho velvyslance v Rakousku. Není totiž možné, aby si kdekdo troufal urážet naši zem a její občany, byť by to bylo součástí volební kampaně. Je třeba si uvědomit, že Benešovy dekrety byly i určitým vyvážením toho, že Československo nepožadovalo po Německu a Rakousku, jehož občané s nadšení vítali tzv Anschluss, válečné reparace. A mě tak napadá, když si kdekdo na nás troufá, co jen tak pro zajímavost požadovat po těch, co napadají Benešovy dekrety, obnovení jednání o válečných reparacích. Mám takový dojem, že je třeba skoncovat s naší holubičí povahou a tak trochu přitlačit. Myslím si, že už bylo dost omluv z naší strany, teď je potřeba, aby se omlouvali ti druzí. My, kteří jsme byli napadeni rakouským rodákem Adolfem Hitlerem, jsme stavěni do role agresorů, to je neuvěřitelně drzé. Nám přece zničili prosperující demokratický stát. Benešovy dekrety byly důsledkem a ne příčinou. Vezměme zpět všechny omluvy. Vyžadujme omluvy od nich.
Psali jsme:
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Ing. Jana Bobošíková
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
