Po celou dobu mého působení poslankyně Evropského parlamentu jsem měla možnost sledovat narůstající tlak na zrušení Benešových dekretů ze strany určitých kruhů, majících vliv ve strukturách EU. Proto jsem bojovala s celou vahou svých argumentačních schopností za to, aby nebyla přijata Lisabonská smlouva, ve které jsem viděla a stále vidím ohrožení naší republiky. Moje argumenty, podložené faktickými doklady o neutuchajícím zájmu sudetoněmeckého landsmanšaftu o majetek po generace již patřící našim občanům, byly našimi vládními činiteli v čele s Mirkem Topolánkem a Karlem Schwarzenbergem bagatelizovány. Nejenom mě, ale i našim občanům bylo vsugerováváno, že nikdo v souvislosti s Lisabonskou smlouvou nebude zpochybňovat poválečné uspořádání v Evropě. Při mých znalostech dané problematiky, jsem varovala poslance i senátory, aby velice pečlivě zvažovali její ratifikaci. Pouze několik poslanců a senátorů bralo mé varování vážně. Byla jsem zesměšňována. Lisabonská smlouva byla přijata a pouze prezident Klaus se postavil za zájmy občanů této země a doslova ze země a proti všem vyjednal výjimku chránící mimo jiné majetky našich občanů v pohraničí.

Otázka Benešových dekretů byla vlivem světové hospodářské situace odsunuta svým způsobem do pozadí, i když jsem z útrob naší strany registrovala názor, že by ochrana poválečného uspořádání týkajícího se našeho státu měla být jedním z našich hlavních úkolů a důležitou součástí volebního programu. Nenechat se ukolébat a neustále bedlivě sledovat vývoj v této citlivé otázce.