Po 17. listopadu 1989, v první čtvrtině roku 1990 byli do zákonodárných shromáždění (Sněmovny lidu, Sněmovny národů, České národní rady a Slovenské národní rady) kooptováni představitelé politických sil, které řídily revoluční proces. Před touto bizarní směsicí ortodoxních komunistických poslanců a zástupců nové revoluční vlny prošpikované osmašedesátníky bylo zrušit monopol moci KSČ, dovést zemi k předčasným a svobodným volbám, vytvořit podmínky pro zajištění jejich demokratického průběhu a stvořit nové volební zákony.

Majetek státu zabavený na základě restriktivních poválečných zákonů zaměřených vůči některým vrstvám společnosti, a hlavně vůči staletým majetkoprávním vztahům, pocházel od téměř každé širší rodiny. Proto tedy byla jeho restituce (a poskytnutí náhrad za majetek, který nebylo možné vrátit z důvodů uvedených v zákoně) významným krokem nápravy. Navrácení majetku je právem, i s odstupem času, považováno za nejtransparentnější a nejspravedlivější způsob privatizace rozsáhlé držby státu.

Po květnových volbách v roce 1990 bylo složení zákonodárných shromáždění radikálně obměněno čímž byl vytvořen prostor pro zásadní reformu majetkoprávních vztahů ve společnosti spočívající v otevření prostoru pro podnikání a privatizaci majetku státu.

V tehdejší společnosti převládla vůle k nápravě křivd způsobených čtyřicetiletou vládou komunistů v naší zemi, která se projevila tím, že byly zrušeny politické rozsudky a vrácen majetek v držení státu zabavený či „vykoupený“ na základě politické zvůle totalitního režimu. Takto byl podpořen vznik soukromého podnikání nezatíženého splácením kupní ceny jiným způsobem privatizovaných podniků.

V tomto smyslu byly vytvořeny zákonné předpoklady i pro vrácení majetku drženého fyzickými osobami (bývalými komunistickými funkcionáři), které jej nabyly od státu za nápadně nízké ceny – jednalo se například o domy či vily zabavené lidem, kteří emigrovali do svobodných zemí.