Naše sousedské soužití má samozřejmě rozpornou tisíciletou historii. Přes stinné momenty této historie ale musíme mít zájem na dobrých sousedských vztazích. Europeizace Německa je trend, který je zřejmý, ale nemusí být nevratný. Klíčovou otázkou je trvalost výsledků demokratizace a denacifikace Německa po II. světové válce. Aby bolavá místa naší vzájemné minulosti patřila už jen historikům, o to se usilovala už česko-německá deklarace z roku 1997. A nové generace na obou stranách hranice chtějí žít jinak.

Protiněmecká rétorika euroskeptiků přitom často jen maskuje snahy otočit směr evropského vývoje k neregulovanému kapitalismu bez „plevele" lidských práv. Typickým představitelem této politiky spojující úzce národní a konzervativní pohled s odporem vůči evropskému sociálnímu státu je prezident Václav Klaus. Dnešní Německo přeci není Erika Steinbach (Bund der Viertriebenen) oprašující staré frustrace a viny ani Bernd Podsely provokující absurdními požadavky (viz historická „Charta der deutschen Heimatvertriebenen" z 5. srpna 1950).

Kalkulování s historicky zakotvenými stereotypy v česko-německých vztazích zavání populistickou manipulací. Na druhou stranu se často mluví o fatálním propojení české a německé ekonomiky, kdy jsme jakoby odsouzení plnit společně roli jakýchsi ekonomických „Waffenbrüder". Buďme zkrátka svoji. A když v česko-německých vztazích konečně zvítězí nad duchem pomsty duch smíření, otevře se tak cesta k lepší společné evropské budoucnosti.

Německé ambice sehrát aktivní roli v EU netřeba chápat jako nějaké poněmčení EU a výroky, jako, že vznik EU je realizace Čtvrté říše, už mám za ukázku iracionálního populismu. Je třeba ale přiznat, že vedoucí úlohu v eurozóně objektivně Německo má. Jakýkoliv náznak německého vůdcovství v EU je rychle v globálních i českých mediích rozbíjen narážkami, že připomíná Třetí říši. A tak Nové Evropě mohou spíše vládnout nadnárodní soukromé banky. Toto opravdu chceme?

Osu Berlín - Paříž nelze vnímat jako nějaké zlo, ale realisticky jako spojenectví velkých zemí v EU, které je třeba vyvažovat spoluprací malých zemí (např. a la Visegrád). Při naplňování své klíčové úlohy v EU samozřejmě sleduje Německo své specifické strategické zájmy, které nemusí být vždy v souladu s těmi českými. Ale např. zachování eurozóny je v zájmu Německa i Česka. Dětinská radost euroodpůrců, že se konečně zbaví tohoto „německého" jha neumí odpovědět na otázku, v čem by byla současná krize mírnější, kdyby měnová unie nevznikla. Větší problém je, že EU je integrovaná jenom polovičatě