Důsledkem pádu do dluhů a znehodnocení celoživotních úspor islanďanů byla občanská revolta a vyvolání předčasných voleb. Nyní někteří dávají islandskou zkušenost za vzor i lidem v ČR.

Výbušnost současné politické situace je značná. A právě proto neuškodí podívat se na originální příběh Islandu s nadhledem. Vládní pravice používá strašák řecké neodpovědnosti – realita je že ČR má do řecké cesty daleko. Média malému Islandu nevěnují příliš pozornosti a tak o událostech v zemi gejzírů existují velmi rozporné představy. Jak je to tedy se zamlčenou islandskou „revolucí“ ?

Především je obtížné srovnání s ČR. Tento malý ostrov v severním Atlantiku má jen 300 tisíc obyvatel. Nemá vlastní armádu a tak garantem bezpečnosti jsou zejm. USA (i když se američané v roce 2006 stáhli ze špionážní základny Keflavik a nyní tuto funkci plní kontingent NATO). Svou dosud spíše izolacionalistickou politiku překročil Island až nedávno přihláškou do EU v roce 2010 (nyní je v přístupovém řízení). Je tedy naivní myslet si že Islandané udělali na zbytek světa dlouhý nos a nyní si tam dělají co chtějí.

Specifický je příběh islandských bank. Islandské banky byly privatizovány v roce 2000 tehdejším premierem Davidem Oddsonem. Jejich následná riskantní úvěrová expanze závisela na značně nezodpovědném prodeji cizích dlužních úpisů, jejichž objem vystoupal k výšinám. Nabízeli vkladní účty i cizím zájemcům. Bankéře nikdo nekontroloval, žádný regulační úřad, vláda nad nimi držela ochrannou ruku.
V přerostlém finančním průmyslu nacházeli práci mnozí občané, lidé si brali hypotéky, kupovali velké podíly v zahraničních podnicích. Cenou bylo obrovské zadlužení bank – dluh těch největších dosáhl téměř 61 miliard dolarů, což je více než pětinásobek ročního HDP Islandu (veřejný dluh Islandu byl přitom tehdy jen na 1/3 HDP) . Pád po kolapsu tří největších bank v září a říjnu roku 2008 byl proto ošklivý. Konečný dluh celého bankovního sektoru dosáhl 85 miliard amerických dolarů.
Jako první se dostala do problémů Glitnir, třetí největší banka v zemi. 29. září 2008 převzala vláda nad ní kontrolu a poskytla jí podporu ve vši 600 miliónů eur. Další byla Landsbanki (druhá největší banka v zemi), které už ale Islandská centrální banka odmítla poskytnout úvěr Islandsky parlament urychleně schválil balíček zákonů umožňující opět znárodnit islandské banky). 7. října 2008 pak islandská vláda Landsbanki znárodnila a propustila původní management. Současně začala vyjednávat s Ruskem o půjčce 4 miliard eur, k dohodě ale nakonec nedošlo. K vyplacení střadatelů nabídla islandské vládě půjčku 3 miliard liber britská vláda
. Islandská krona v této situaci prudce padla – v roce 2007 bylo 64 ISK za USD. nyní se její kurz propadá až na 305 ISK za 1 EUR. Islandská centrální banka se snažila zasáhnou proti propadu měny fixaci kursu, ale trh už nefungoval a likvidita byla nulová. Zastaveno bylo obchodování s akciemi islandských bank na islandské burze. Británie napojená na islandský finanční sektor pohrozila Islandu tvrdými právními kroky. Panika způsobená kroky britské vlády smetla největší islandskou banku Kaupthing a přinutila jí hledat pomoc u státní správy.

Bankovní systém Islandu tak přestal téměř fungovat. Po velkém bankovním experimentu zůstaly velké dluhy (většinou v cizích měnách). Islandská vláda se po převzetí bank (nešlo o klasické znárodnění) dostala do vážného problému s nedostatkem kapitálu a byla nucena vyjednávat o půjčce na zvýšení devizových rezerv. V listopadu 2008 získal Island získal podpůrnou půjčku od MMF ve výši přibližně 2,1 miliardy USD za podmínek provedení některých reforem a postupného uvolnění kurzu Islandské koruny a. splácenou v letech 2012 až 2014. Zajímavé je, že i za toho stavu Island přispíval a přispívá ČR a dalším 14 zemím střední, východní a jižní Evropy v rámci tzv. EEA/Norských fondů.