Po psu je dnes kočka domácí nejvíce rozšířeným domácím mazlíčkem. To že se urbanizovaná civilizace utíká k soužití s ní je pochopitelné. je to pro nás vlastně forma určité terapie či nezbytného úniku. Může jít o účinnou psychologickou techniku, o jakousi emoční pupeční šňůru s matkou přírodou. Lékaři znají medicinské účinky felinoterapie, kdy samotný fyzický kontakt se zvířetem umožňuje snižovat stavy úzkosti a stressy. Psychologové vědí, že spíše introvertní tvor, který se nepodřizuje lidské autoritě, posiluje u svého chovatele toleranci vůči světu.

Problém by byl hledat v soužití člověka a kočky něco víc a propadat při tom mysticismu ovlivňujícím naše vědomé rozhodování. V tomto smyslu chápu výrok Bernarda Shawa že člověk je kulturní v té míře, v jaké rozumí kočce. Např. film „Cat people“ (1942) a jeho slavnější remake (1982) s Nastasjou Kinski či film „Catwomen“ (2004) s Halle Berry je určitě zajímavá hra s fantasií, ale neznamená to, že po jejich shlédnutí začnu věřit v magickou transformaci lidí na kočky a naopak. Kočka je jen zvíře, se kterým prostě kohabitujeme pro vzájemný přínos.

Typickou ukázkou nevinného přežívání kočičích pověr je vznik "Bratrstva kočičí pracky", jak ho už v roce 1940 vylíčil Jaroslav Foglar. Vzpomínáte ? Mocný talisman kočičí pracky měl pomoci přičarovat Rychlým šípům různé nehody. Pracku sehnali Dlouhé Bidlo a Bohouš s pomocí Štětináče za ročník časopisu Mladý hlasatel (jedné noci ji uřízli mrtvole Lízinky staré Zavadilky) a opravdu se začaly dít věci.

Dokonce i vzorňák Mirek Dušín nakonec zaváhal, jakoby na té pověře o magické moci talismanu mohlo něco být a tak raději lstí Rychlé šípy vylákaly ošidnou pracku z Dlouhého Bidla u kočičího hrobu a vrátil ji majitelce nebohé kočky Lízy. Pověrčivost bratrstva se pak projeví ještě příběhu o šeredné babě Jeremiášce, vykladačce karet a uchystavačce lektvarů pro zloděje, které se .Dlouhé bidlo rozhodne ukrást její knihu kouzel.

Kočičí démon v temném středověku