Když se diskutuje o svobodě vyjadřovat své názory, bývají ti, kdo vystupují pro sebemenší omezení této svobody, rychle označeni nálepkou zastánců cenzury. To je ale podle mě dogmatické chápání svobody projevu.

Naše civilizace stojí na normách, kterým se podřizujeme, i když ne vždy s nimi souhlasíme. Některá pravidla nám vyhovují, jiná ne, ale přijímáme je jako nutnou součást existence ve společenství, které se na těchto pravidlech shodlo.

Takovými pravidly jsou nejen normy (slušného) chování, ale třeba i zákony. Vzít si cizí věc je v naší společnosti považováno za krádež. Sdělit stařence, že do tramvaje nastupuje příšerně pomalu a ostatní zdržuje, je považováno za hulvátství. Dávat najevo, že mi nejsou po chuti cizinci, lidé jiné barvy pleti nebo odlišné sexuální orientace, je považováno za xenofobii. I když se v čase tyto normy proměňují, musíme trvat na tom, aby ty aktuálně platné byly dodržovány.