Pro mne byla zpráva obzvláště smutná, protože jsem pana Škvoreckého osobně znal. Měl jsem totiž čest účinkovat ve filmu, který byl natočen podle jednoho z jeho nejznámějších románů „Tankový prapor“.  Známé rčení, že nejen lidé, ale i knihy mají své osudy, platí na tento román několikanásobně. Ne každý možná ví, že ho Škvorecký napsal už v roce 1954. Úryvky z něj však poprvé vyšly pouze časopisecky až v roce 1967 těsně před Pražským jarem. O dva roky později sice byl připraven k vydání, ale po nástupu normalizace byl zničen dokonce ve stránkových korekturách. Poprvé proto vyšel až v emigraci, byl totiž první knihou, kterou manželé Škvorečtí vydali ve svém dnes už legendárním nakladatelství „68 Publishers“. Film mohl být proto natočen až po pádu komunistického režimu v roce 1991. Tato satira na poměry v České lidové armádě generála Čepičky měla neuvěřitelný ohlas. Film, ve kterém jsem  hrál jednu z hlavních postav kapitána Matku, shlédlo přes 2 miliony diváků.

„On totiž celej ten člověk stál za to. Na toho, kdo měl štěstí se s Josefem Škvoreckým někdy osobně setkat, udělalo takové setkání dojem na dlouhou dobu.“

Škvorecký byl jedním z našich nejtalentovanějších a nejčtenějších spisovatelů, skvělý vypravěč s nebývalým smyslem pro humor.. Byl to ovšem
humor velmi jemný, skoro anglosaský, ale pořád ještě typicky český. Proto ho také čtenáři milovali. Lidé ho četli zcela spontánně, aniž by je k tomu kdokoli nějak nutil. Literární kritici jej řadí vedle Kundery, Lustiga nebo Hrabala k nejvýznamnějším českým spisovatelům druhé poloviny dvacátého století. Nemohu zde postihnout jeho širokou literární tvorbu od románů  počínaje přes detektivky, povídky a literární eseje až k filmovým scénářům.  Autobiografický hrdina Danny Smiřický vstoupil do dějin literárních postav určitě navždy, stejně jako smutný detektiv poručík Borůvka.  Chci ale také připomenout, že neméně významná byla v emigraci (odešel do exilu v roce 1969) i jeho činnost nakladatelská.