Ohlasy na tyto mé výroky byly různé, věc je podle mého názoru mnohem závažnější, než se na první pohled zdá. A zaslouží si zásadnější zamyšlení. ČSSD je nyní opravdu na jedné z křižovatek svého dosavadního vývoje a v mnohém může její další vykročení ovlivnit politickou scénu u nás. To, co ČSSD nyní potřebuje, je vysoká míra jednoty, má-li i nadále být hlavní opoziční stranou proti současné vládní koalici. Představa, že část členů a funkcionářů (a nemalá část voličů jejího prezidentského kandidáta) této hlavní opoziční strany podporuje na úřad prezidenta místopředsedu vlády, proti které opozice protestuje, je z povahy věci pro pověst strany zničující. A zatím nesmělé hlasy zvažující možnost rozdělaní ČSSD na onu „moderní a progresivní s JD v čele a onu zastaralou, mimoevropskou soc. dem. se Sobotkou a Haškem“, nejsou ničím jiným, než hlasy bubnů zvoucích do budoucích politických bitev…

JD byl řádně zvolen kandidátem na prezidenta republiky za ČSSD. Jak už to tak bývá, mnozí měli jiný názor, mnohým se zdálo, že zde ČSSD opět, jako již mnohokráte před tím, využila jen momentální obliby svého člena, ale nikdo nemůže říct, že by ČSSD jediným slovem JD nepodporovala, i když si mnozí mysleli, že by možná podpora Zemana – byť kandidáta jiné politické strany – byla lepší. Loajalita členů ČSSD ke svému kandidátovi byla prakticky po celou volební kampaň bezchybná. Já ve své – byť neúspěšné - senátorské volební kampani jsem vždy pořádal jakékoliv setkání s občany jen současně s podporou petice na podporu našeho prezidentského kandidáta. Nikdy, ani na uzavřených jednáních, jako např. na schůzi poslaneckého klubu, jsem se nesetkal s žádnou pochybností o tom, že je potřeba našeho kandidáta podpořit. Potud ČSSD nemůže nikdo nic vytknout.