Ministr Blažek: Rozsudky Evropského soudu pro lidská práva proti ČR

Čadek a ostatní proti České republice

Rozsudek se týká celkem deseti stížností podaných sedmi různými stěžovateli. Všichni stěžovatelé v určité době koupili od oprávněných osob nároky na vydání náhradního pozemku podle § 11 zákona o půdě (zákon č. 229/1991 Sb.). Někteří stěžovatelé uzavřeli s Pozemkovým fondem České republiky v rámci tzv. zvláštního režimu v červnu 2005 smlouvy o převodu pozemků, kterými byly jejich nároky vypořádány. Pozemkový fond však po několika měsících úspěšně uplatnil návrhy na určení, že vlastníkem je stále Česká republika. Soudy vzaly za prokázané, že nedošlo k veřejné nabídce daných pozemků, a smlouvy tak byly uzavřeny neplatně. V ostatních případech podali stěžovatelé v průběhu roku 2005 proti Pozemkovému fondu žaloby o uložení povinnosti vydat konkrétní pozemky. Ty však byly zamítnuty s odůvodněním, že právo stěžovatelů na vydání náhradního pozemku zaniklo k 31. prosinci 2005 v důsledku tzv. restituční tečky, zavedené zákonem č. 253/2003 Sb.

Stěžovatelé se cítili dotčeni na svém právu na ochranu vlastnictví (článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě), neboť jejich majetkový nárok na vydání náhradních pozemků nakonec nedošel uspokojení. Někteří stěžovatelé poukazovali zároveň na údajnou diskriminaci zavedenou nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. prosince 2005, kterým byla příslušná zákonná ustanovení upravující restituční tečku prohlášena za protiústavní pouze ve vztahu k původním oprávněným osobám či jejich dědicům, nikoli však vůči osobám, kterým byly – jako v jejich případě – nároky na vydání náhradního pozemku oprávněnými osobami postoupeny.

Evropský soud předně prohlásil dvě ze stížností zčásti za nepřijatelné pro zjevnou neopodstatněnost, pokud jde o prohlášení smluv o vydání pozemků za neplatné. Konstatoval, že rozhodnutí soudů měla zákonný základ a byla přiměřená veřejnému zájmu na ochraně práv skutečných vlastníků. Další námitky nepřijatelnosti stížností vznesené vládou však byly zamítnuty.

Dále Evropský soud uvedl, že zde sice došlo k zásahu do práv stěžovatelů, nicméně vzhledem k tomu, že i po tzv. restituční tečce měli nárok na finanční kompenzaci, nelze říci, že byli svého majetku zbaveni. Připustil dále, že předmětný zásah měl dostatečný zákonný základ a sledoval legitimní cíl ukončit restituční proces, byť na druhou stranu zpochybnil, že by tento cíl byl zvlášť naléhavý, když dosavadní délka celého procesu byla na újmu spíše oprávněných osob než veřejného zájmu. Co se týče přiměřenosti zásahu do práv stěžovatelů, Evropský soud přihlédl zejména k tomu, že stěžovatelé z valné většiny nároky na náhradní pozemky zakoupili v první polovině roku 2005, tedy s vědomím, že k jejich uspokojení nebude zbývat více než několik měsíců. Skutečnost, že za nároky zaplatili více, než byla jejich nominální hodnota, byla tak jejich vlastním rizikem. Státu také nelze přičítat k tíži, že finanční kompenzace ve výši nominální hodnoty nároku vypočtené podle cen z roku 1991 může být výrazně nižší než hodnota náhradních pozemků, kterých se stěžovatelé později domáhali, neboť tento rozdíl je pouze výsledkem působení tržních sil. Evropský soud poté zvlášť zhodnotil konkrétní okolnosti případů jednotlivých stěžovatelů, přičemž vždy dospěl k závěru, že vnitrostátní orgány nepřekročily široký prostor pro vlastní uvážení a že nejednaly zjevně nerozumně, když ukončily možnost uspokojit předmětné restituční nároky prostřednictvím vydání náhradních pozemků. Konstatoval proto, že k porušení článku 1 Protokolu č. 1 nedošlo.

Co se týče námitky porušení zákazu diskriminace ve smyslu článku 14 Úmluvy, Evropský soud podotkl, že odlišné zacházení založené na způsobu nabytí restitučního nároku není důvodem, který by spadal pod uvedené ustanovení Úmluvy. Uplatněná námitka je proto zjevně neopodstatněná.

Sýkora proti České republice

Stěžovatel byl v letech 2000 a 2004 opakovaně zbaven způsobilosti k právním úkonům. Poprvé se soud opřel především o posudek znalkyně, která v roce 1998 dospěla k závěru, že stěžovatel trpí paranoidní schizofrenií. Zároveň doporučila, aby stěžovatel, který byl v řízení formálně zastoupen zaměstnancem soudu jako opatrovníkem, nebyl na jednání soudu předvolán a nebyl mu ani doručován rozsudek. Když se o jeho existenci dozvěděl, podal stěžovatel odvolání, na základě kterého byl rozsudek v srpnu 2001 zrušen. V listopadu 2004 však tentýž soud znovu rozhodl o zbavení způsobilosti; opřel se sice o nový znalecký posudek, ten však v zásadě vycházel z posudku předchozího, neboť stěžovatel odmítl se nechat vyšetřit. Znalkyně také uvedla, že předvolání stěžovatele k soudu by nebylo vhodné, neboť nechápe smysl soudního řízení, a podobně by proto nemělo význam doručovat mu rozsudek. Stěžovatel se v červenci 2006 odvolal a v říjnu téhož roku odvolací soud rozsudek zrušil a nařídil vypracování nového znaleckého posudku. V září 2007 soud rozhodl, že není namístě zbavit stěžovatele způsobilosti k právním úkonům, i když je duševně nemocný. Celkem tak byl stěžovatel zbaven způsobilosti po dobu dvou a půl roku. V roce 2008 Ministerstvo spravedlnosti uznalo, že délka řízení o zbavení způsobilosti byla nepřiměřená a že nedoručením rozsudků byla porušena procesní práva stěžovatele. Za první pochybení mu přiznalo zadostiučinění ve výši 102 000 Kč, v případě druhého uvedlo, že samo konstatování porušení je dostatečným zadostiučiněním.

V listopadu 2005 byl navíc stěžovatel po verbální hádce se svou manželkou proti své vůli převezen do psychiatrické léčebny, kde byl hospitalizován celkem 20 dní. V průběhu hospitalizace mu byly proti jeho vůli aplikovány léky. Léčebna oznámila nedobrovolnou hospitalizaci stěžovatele soudu, který však řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotní péče nezahájil, neboť s ní vyslovil souhlas opatrovník stěžovatele (Město Brno). Ústavní soud, na který se stěžovatel obrátil, odmítl jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

Evropský soud v souladu se svou dosavadní judikaturou uvedl, že i když s hospitalizací stěžovatele vyslovil souhlas jeho opatrovník, jde o zbavení svobody ve smyslu článku 5 odst. 1 Úmluvy. Takové zbavení svobody je však přípustné kromě jiných pouze za podmínky, že je v souladu s vnitrostátním právem – což bylo v daném případě splněno – a že je doprovázeno dostatečnými zárukami proti svévoli. Tak tomu však v případě stěžovatele nebylo, neboť ten neměl k dispozici žádný procesní prostředek, na základě kterého by mohl nechat přezkoumat zákonnost své hospitalizace za situace, kdy byl sám zbaven způsobilosti k právním úkonům a se zbavením svobody vyjádřil souhlas jeho opatrovník. Jelikož takový postup posvětil i Ústavní soud, nemělo podle Evropského soudu význam, aby stěžovatel v dané souvislosti podával proti státu žalobu na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Podotkl také, že zadostiučinění, kterého se na základě tohoto zákona domohl, se týkalo jiných porušení práva. Na základě obdobných důvodů dospěl následně Evropský soud k závěru, že absence možnosti podat návrh na zahájení řízení, v němž by byla přezkoumána zákonnost zbavení svobody stěžovatele, znamená také porušení článku 5 odst. 4 Úmluvy, který právo podat takový návrh zakotvuje.

Evropský soud se také zabýval tím, zda nebylo dotčeno právo stěžovatele na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy. Námitku v tom směru, že toto ustanovení mělo být porušeno tím, jak bylo se stěžovatelem v psychiatrické léčebně zacházeno, Evropský soud odmítl pro nevyčerpání všech vnitrostátních prostředků nápravy s odůvodněním, že stěžovatel se měl domáhat odškodnění na léčebně. Pokud jde o námitku porušení článku 8 v souvislosti se zbavením stěžovatele jeho způsobilosti k právním úkonům, Evropský soud předně podotkl, že zadostiučinění ve formě konstatování porušení procesních práv, kterého se stěžovateli od Ministerstva spravedlnosti již dostalo, není dostatečnou nápravou, neboť jednak nedoručení rozsudků soudů je pouze jedním aspektem námitky stěžovatele, jednak zbavení způsobilosti je příliš závažným zásahem do práv na to, aby pouhé konstatování mohlo být považováno za adekvátní kompenzaci. Evropský soud uvedl, že se nemusí zabývat tím, zda zásah do práva stěžovatele byl zákonný a zda sledoval legitimní cíl, jelikož byl v každém případě nepřiměřený. V této souvislosti především zohlednil, že soudy nikdy nenavázaly přímý kontakt se stěžovatelem, kterého na jednání nepředvolávaly. Se stěžovatelem se nesetkal ani žádný z jeho opatrovníků pro řízení před soudem a těchto řízení se vůbec účastnili pouze formálně. I když připustil, že za určitých okolností může být vhodné nedoručit rozsudek o zbavení způsobilosti dotčené osobě, nebyl to podle Evropského soudu případ stěžovatele. Konečně, upozornil také na to, že duševní choroba podléhá zpravidla určitému vývoji, proto není možné rozhodnutí o zbavení způsobilosti založit na posudku vypracovaném před několika lety. Skutečnost, že dotčená osoba odmítala se znalcem spolupracovat, není sama o sobě dostatečným ospravedlněním pro takový postup. Evropský soud tak dospěl k závěru, že byl porušen článek 8 Úmluvy, neboť rozhodnutí o zbavení stěžovatele způsobilosti k právním úkonům byla založena na nedostatečných důkazech a řízení samotná trpěla vážnými nedostatky.

Za konstatovaná porušení Úmluvy přiznal Evropský soud stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve výši 20 000 eur.

Je namístě zmínit, že důvody porušení článku 5 Úmluvy, k němuž Evropský soud v daném případě dospěl, odstraňuje novela občanského soudního řádu, která byla přijata Parlamentem v říjnu tohoto roku.

Tseber proti České republice

Před zahájením trestního stíhání stěžovatele pro řadu trestných činů, včetně ublížení na zdraví a nedovoleného ozbrojování, zajistila policie jako důkaz svědectví O., který následně odcestoval na Ukrajinu. Tuto osobu se v pozdější fázi trestního řízení již nepodařilo kontaktovat. Soudy její svědectví, které bylo nakonec přečteno, považovaly za získané v souladu s ustanoveními trestního řádu. Stěžovatel ve své stížnosti nicméně kritizoval skutečnost, že neměl nikdy příležitost klást svědku O. otázky, jak to v zásadě vyžaduje článek 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy.

Evropský soud uvedl, že toto ustanovení vskutku zpravidla vyžaduje provedení usvědčujících důkazů na veřejném a kontradiktorním jednání, přičemž výjimky jsou možné jen za předpokladu respektování práv obhajoby. Ve světle své judikatury dále především konstatoval, že svědek O. nebyl před českými soudy vyslechnut ze závažných důvodů, protože nebyl k nalezení navzdory značnému úsilí, které soudy vyvinuly. Zjistil také, že toto svědectví bylo pro odsouzení stěžovatele určující, ostatní provedené důkazy se jeví jen jako podpůrné. Za této situace bylo konečně nutné ověřit, zda nevýhoda pro obhajobu vyplývající z absence svědka byla vyvážena dostatečnými procesními zárukami. Podle mínění Evropského soudu však takovými zárukami nebyly ani přítomnost soudce při výslechu svědka O., ani možnost stěžovatele zpochybnit věrohodnost svědka, ani přezkoumání sporného důkazu ze strany vnitrostátních soudů; ty totiž ve svých rozhodnutích věrohodnost svědka O. a spolehlivost jeho výpovědi nezhodnotily a nesnažily se zajistit další důkazy. K porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces tedy došlo.

Na spravedlivém zadostiučinění Soud stěžovateli přiznal toliko náhradu nákladů ve výši 1 900 eur, přičemž vyšel z toho, že stěžovatel má možnost požádat o obnovu řízení u Ústavního soudu.

Roman Minarik proti České republice

Stěžovatel byl menšinovým akcionářem ve společnosti, která byla v roce 2002 zrušena a její jmění převzato většinovým vlastníkem v rámci postupu označovaného jako „nepravý squeeze-out“. Vnitrostátní soudy odmítly žaloby stěžovatele proti zápisu změn do obchodního rejstříku, jakož i proti jim předcházejícímu rozhodnutí valné hromady společnosti. V usnesení odmítajícím ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutí valné hromady Ústavní soud – s odkazem na rozsudek Soudu ve věci Kohlhofer a Minarik proti České republice ze dne 15. října 2009 – konstatoval, že v řízení o náhradě škody způsobené rozhodnutím valné hromady podle § 131 odst. 4 obchodního zákoníku soudy nevyhnutelně jako předběžnou otázku musí posoudit i zákonnost rozhodnutí valné hromady. Stěžovatel tudíž mohl rozhodnutí napadnout a domáhat se náhrady škody touto cestou. Tento závěr v obecné rovině později potvrdil v jiných případech i Nejvyšší soud. S účinností od 1. ledna 2012 byl na obdobném principu také novelizován zákon č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev.

Podle názoru Evropského soudu by výše uvedený postup mohl naplnit požadavek na přístup k soudu ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy, k tomuto vývoji judikatury a právní úpravy nicméně došlo až po událostech rozhodných v tomto případě, a stěžovatel jej tudíž využít nemohl. Evropský soud proto, stejně jako již v několika dříve vydaných rozsudcích týkajících se obdobných stížností stejného stěžovatele, konstatoval porušení Úmluvy, když potvrdil své dříve vyslovené závěry, podle kterých omezení práva stěžovatele na přístup k soudu, jenž by projednal jeho žaloby týkající se zákonnosti postupu předmětné společnosti, nebylo přiměřené, byť mělo zákonný základ a sledovalo legitimní cíl.

Stěžovateli byla na spravedlivém zadostiučinění přiznána pouze náhrada nákladů řízení ve výši 4 144 eur.