Dvacáté výročí vzniku novodobého českého státu je dobrou příležitostí k bilancování. Tolik historického času měla vyměřeno první Československá republika, která je dnes všeobecně vnímána takřka jako vzor úspěšnosti. Tehdy se to tak jednoznačně nejevilo.
V předválečném Československu existovaly všechny nešvary známé z dneška – kauzy, korupce, přetěžká krize zavlečená z ciziny – ovšem s dopady na obyvatelstvo nesrovnatelnými s dnešními, a jako výsledek sociální napětí a revoluční nálady.
Až ve zpětném zrcátku vidíme, že to, co leželo na povrchu a vyvolávalo "blbou náladu", byly pouhé vedlejší efekty hluboké a rychlé společenské modernizace. Právě ta zajistila výsledný pozitivní dojem, kterým první republika působí a který jí nikdo nemůže upřít.
Odmítám nostalgii
Jsem hluboce přesvědčen, že s odstupem času – a nemusí jít o desetiletí – bude prvních dvacet let České republiky vnímáno jako doba úspěšného rozvoje. Až bude definitivně zřejmé, že laciná kritika typu "všechno je rozkradeno, vytunelováno, země je spálena, lid ožebračen" byla pouhými výkřiky do tmy, ukáže se, že opak je pravdou.
Že i přes některá chybná rozhodnutí, znepokojující kauzy a další negativní průvodní jevy proběhl proces fundamentální společenské proměny zpět do podoby tradiční demokracie relativně hladce. Nevyhnutelné transformační náklady byly nakonec nižší než v postkomunistickém okolí.
Celoživotní úspory obyvatel nebyly znehodnoceny hyperinflací jako jinde. Města a obce dnes nesnesou žádné srovnání s šedí a zašlostí z komunistických dob. Současná nabídka hmotných a duchovních statků se před dvaceti lety zdála být nedosažitelným snem. O osobních svobodách darmo mluvit.
Každý uskutečněný sen je vždy spojen s jistým rozčarováním. Zdaleka ne všechny tužby a očekávání byly naplněny. Život v demokracii není dokonalým ideálem. Na papíře zatím zůstává ideál malého silného státu. V politice probíhá tvrdý konkurenční boj, který často znemožňuje nalézat širší konsenzus nad důležitými výzvami, před kterými stojí naše společnost. Za dvacetiletou dobu své existence měla Česká republika jedenáct vlád a devět premiérů, přičemž průměrné trvání vlád činí necelých 23 měsíců.
Spíše pravidlem než výjimkou jsou patové povolební situace, jejichž důsledkem jsou vlády menšinové nebo s těsnou většinou. Uměl bych vypočítat stovky dalších věcí, které mají daleko k dokonalosti nebo se zkrátka nepovedly. Ale v den narozenin se netruchlí nad tím, co se v životě nezdařilo. Budoucnost naší země není černá ani beznadějná.
Musím v této souvislosti odmítnout nostalgii po minulém režimu, kdy mnozí zapomínají, že žili za zadrátovanými hranicemi v době hluboké nesvobody. Za velice krátkozraké proto pokládám současné pokusy sociální demokracie zaangažovat do správy země antisystémovou opozici v podobě KSČM. To se nám všem může vbrzku hrubě vymstít.
Zkouška je příležitost
Naše historická zkušenost je taková, že česká společnost vždy uměla využít krizových situací k sebezdokonalování a k posílení svého postavení ve světě. Jsou zde všechny předpoklady k tomu, aby to i tentokrát dopadlo stejně. Za dvě desetiletí jsme se posunuli doprostřed pomyslného evropského pelotonu. Máme velice odolný a stabilní finanční a bankovní systém. Uprostřed hromadného snižování bonity evropských států Česká republika jako jedna z mála stoupá vzhůru po žebříčcích investiční přitažlivosti. Ti, kteří tvrdí, že současné reformy ožebračily obyvatelstvo, neberou na vědomí zjištění Eurostatu, že obyvatelé České republiky jsou už několik let v Evropě nejméně ohroženi chudobou. Každý si může domyslet, jak důležitý je tento ukazatel pro celkovou stabilitu společnosti.
Víme, že budoucnost naší země není založena na nekvalifikované pracovní síle, kterou lze najmout kdekoli, ale na chytrých řešeních. Naši odborníci jsou úspěšní doma i v zahraničí. Krize z dovozu dříve nebo později pomine. Není důvodu domnívat se, že lidé u nás mezitím poztráceli staré dovednosti, promrhali svůj příslovečný řemeslný fortel a profesionální sebekázeň.
Když analyzujeme změny v hodnotovém systému a vzorech chování, k nimž dochází v úspěšných zemích, zjišťujeme nápadně mnoho společných rysů. Ve všech případech pozorujeme posun ve prospěch racionálnějšího chování, orientaci společnosti na seberealizaci, nikoliv na pouhé udržitelné přežití, růst individualismu, a to i v těch tradičně kolektivistických kulturách, a upřednostňování dlouhodobých cílů před krátkodobými. Když to dokázali jiní, dokážeme to i my.
RNDr. Petr Nečas
člen strany
člen regionální rady
předseda strany
poslanec PČR
předseda vlády
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: ODS
