„Milovaní nejdražší, před strašně a hrůzně tragickými okamžiky stojím klidný, vyrovnán, s čistým svědomím a s vědomím, že přes mnohé chyby jsem své povinnosti plnil co nejsvědomitěji a co nejpoctivěji. Jsem přesvědčen, že nejde o justiční omyl, vždyť průhledný – že jde však o politickou vraždu. Přese všechno rád přinesu tuto násilnou oběť, bude-li sloužit k uklidnění v národě, k jeho sjednocení.“ Tato slova adresoval generál Heliodor Píka svým nejbližším, svému synu Milanovi a své ženě Marii pár hodin před popravou na dvoře borské věznice v Plzni.

Vážené dámy, vážení pánové, vážení hosté,

Heliodor Píka byl výjimečným, jedinečným člověkem, vojákem a odborníkem. Jeho organizátorské a diplomatické schopnosti, jichž využil ve 30. a 40. letech na Balkáně a při působení v Moskvě za 2. světové války, byly jen dovršením jeho aktivní vojenské účasti v československých legiích ve Francii v 1. světové válce či v bojích o celistvost nové republiky. Byl spolužákem významného francouzského vojáka a  politika Charlese de Gaulla na Vysoké škole válečné v Paříži, stal se zakládající osobností hranické vojenské akademie.

A byla to především jeho zásluha a neústupnost, která vedla ke vzniku československé vojenské jednotky v Sovětském svazu. Zde vehementně usiloval o vysvobození československých občanů ze sovětských vězení a gulagů, byl dopodrobna obeznámen se zločinnou podstatou stalinského zřízení – a to mu jeho ideoví protivníci po válce nezapomněli. Věděli, že Píka není loutkou Moskvy, že je loajálním vyslancem londýnské vlády.

Heliodor Píka věděl už brzo po 2. světové válce, že ho nečeká nic dobrého. V kritických únorových dnech roku 1948 řekl svému synovi, kapitánovi československé armády, později vězněnému spolu s ním v Plzni: „Nebude to lehké. Mě pověsí na nejbližší lucerně.“ A nespletl se, jen lucernu nahradila šibenice na vězeňském dvoře.