Pane profesore, proběhly u nás volby, nicméně dnes, 17. listopadu, stále není u moci reprezentace z nich vzešlá a síly stojící na straně poražených budou demonstrativně děkovat prezidentu republiky, že z voleb vzešlé většině brání v nástupu k moci. Co říci k takové oslavě 17. listopadu?

Myslím, že v jistém smyslu prožíváme, pokud budu parafrázovat Winstona Churchilla, počátek konce. Počátek konce polistopadového režimu trvajícího více než pětatřicet let, v jehož rámci jsme byli začleněni do nerovnoprávného postavení jakožto periférie imperiálního jádra nacházejícího se v severozápadní Evropě a Severní Americe. Tato dlouhodobá integrace měla dalekosáhlé dopady nejen na stav našeho hospodářství a vzdělávacího systému, ale také na společenské vědomí. Jak ukázaly volby, významná část veřejnosti se stále názorově upíná na mýtus liberální demokracie jakožto fukuyamovského završení či ideálního konce západních dějin, přičemž se těší podpoře mainstreamových médií, vlivných akademických kruhů, stran bývalé vládní koalice a politických neziskových organizací. Zachování této iluze je pro ni důležitější než respektování výsledků demokratických voleb. Započal boj o charakter českého státu, o to, zda půjdeme cestou stagnující periférie, která je strhávána krizí západního imperiálního jádra do stále hlubšího úpadku, či zda využijeme probíhajících geopolitických změn k obnovení národní svrchovanosti a prostřednictvím sladění s dynamickým rozvojem v jiných částech Eurasie a globálního Jihu k opětovnému vzestupu našich produktivních, tvůrčích a intelektuálních sil.        

Jak reflektujete v tomto světle svou činnost nejen ve studentském stávkovém výboru v roce 1989, ale i naděje 90. let? Protože jak listopadem 1989, tak érou Václava Havla se dnes budou zaštiťovat ti, kteří na Národní třídě, Staroměstském náměstí i jinde budou brojit proti nově vzniklé většině.

Člověk by se neměl stydět či distancovat od pozitivních emocí svého mládí, a to i navzdory tomu, že byl ve své nezralosti a nevědomosti zneužit či manipulován zákulisními mocenskými strukturami, v jejichž režii převrat v listopadu 1989 probíhal. Byla to formativní léta mého života a doufám, že jsem i po šestatřiceti letech schopen s obdobnou mírou idealismu a nasazení jako v roce 1989 usilovat o nápravu věcí veřejných. Cennou zkušeností uplynulých desetiletí je poznání, že liberální demokracie je protimluv, oxymóron. Liberalismus je ve své podstatě elitářský a jeho přirozeným historickým vyústěním je vláda oligarchie. Naproti tomu moderní demokracie představuje úsilí o rovnost, sociální spravedlnost a co nejširší zapojení lidových vrstev do politického života v duchu odkazu francouzské revoluce a emancipačních politických hnutí devatenáctého století. V pozadí současných politických zápasů v naší zemi se nachází otázka, zda bude Česká republika elitářskou liberální oligarchií, nebo sociálně zodpovědnou a solidární lidovou demokracií.