Pane profesore, proběhly u nás volby, nicméně dnes, 17. listopadu, stále není u moci reprezentace z nich vzešlá a síly stojící na straně poražených budou demonstrativně děkovat prezidentu republiky, že z voleb vzešlé většině brání v nástupu k moci. Co říci k takové oslavě 17. listopadu?

Myslím, že v jistém smyslu prožíváme, pokud budu parafrázovat Winstona Churchilla, počátek konce. Počátek konce polistopadového režimu trvajícího více než pětatřicet let, v jehož rámci jsme byli začleněni do nerovnoprávného postavení jakožto periférie imperiálního jádra nacházejícího se v severozápadní Evropě a Severní Americe. Tato dlouhodobá integrace měla dalekosáhlé dopady nejen na stav našeho hospodářství a vzdělávacího systému, ale také na společenské vědomí. Jak ukázaly volby, významná část veřejnosti se stále názorově upíná na mýtus liberální demokracie jakožto fukuyamovského završení či ideálního konce západních dějin, přičemž se těší podpoře mainstreamových médií, vlivných akademických kruhů, stran bývalé vládní koalice a politických neziskových organizací. Zachování této iluze je pro ni důležitější než respektování výsledků demokratických voleb. Započal boj o charakter českého státu, o to, zda půjdeme cestou stagnující periférie, která je strhávána krizí západního imperiálního jádra do stále hlubšího úpadku, či zda využijeme probíhajících geopolitických změn k obnovení národní svrchovanosti a prostřednictvím sladění s dynamickým rozvojem v jiných částech Eurasie a globálního Jihu k opětovnému vzestupu našich produktivních, tvůrčích a intelektuálních sil.        

Jak reflektujete v tomto světle svou činnost nejen ve studentském stávkovém výboru v roce 1989, ale i naděje 90. let? Protože jak listopadem 1989, tak érou Václava Havla se dnes budou zaštiťovat ti, kteří na Národní třídě, Staroměstském náměstí i jinde budou brojit proti nově vzniklé většině.

Člověk by se neměl stydět či distancovat od pozitivních emocí svého mládí, a to i navzdory tomu, že byl ve své nezralosti a nevědomosti zneužit či manipulován zákulisními mocenskými strukturami, v jejichž režii převrat v listopadu 1989 probíhal. Byla to formativní léta mého života a doufám, že jsem i po šestatřiceti letech schopen s obdobnou mírou idealismu a nasazení jako v roce 1989 usilovat o nápravu věcí veřejných. Cennou zkušeností uplynulých desetiletí je poznání, že liberální demokracie je protimluv, oxymóron. Liberalismus je ve své podstatě elitářský a jeho přirozeným historickým vyústěním je vláda oligarchie. Naproti tomu moderní demokracie představuje úsilí o rovnost, sociální spravedlnost a co nejširší zapojení lidových vrstev do politického života v duchu odkazu francouzské revoluce a emancipačních politických hnutí devatenáctého století. V pozadí současných politických zápasů v naší zemi se nachází otázka, zda bude Česká republika elitářskou liberální oligarchií, nebo sociálně zodpovědnou a solidární lidovou demokracií.       

Exministr spravedlnosti Pavel Blažek se zástupcům odcházející vlády, kteří si přejí, aby prezident znepříjemňoval vládě A. Babiše cestu k moci, vysmál, že jsou jako zástupci „demokratických stran“ v roce 1948 ve vztahu k E. Benešovi. Jenže, dodávám já, Petr Pavel byl od roku 1985 členem KSČ a připravoval se na roli komunistického špiona. Mají v tomto dějiny smysl pro humor?

Přes veškerou rozporuplnost osobnosti Edvarda Beneše je jeho srovnání s postavou Petra Pavla hodně nemístné a pro našeho druhého prezidenta v zásadě urážlivé. O ironii dějin hovořili například Georg W. F. Hegel nebo Karel Marx. Giuseppe di Lampedusa napsal v románu Gepard, že „pokud chceme, aby všechno zůstalo tak, jak je, musí se všechno změnit“. Zdá se, že mladé ambiciózní kádrové rezervy KSČ z osmdesátých let, jež dnes nalezneme na nejrůznějších mocenských pozicích ve státě včetně té nejvyšší, jsou dobrou ilustrací zmíněné historické moudrosti. Je skutečně velkou historickou ironií, že bylo třeba nástupu neoliberálního atlantického politického systému, aby mohli mnozí nastupující představitelé pozdně normalizačního prosovětského režimu v plné míře realizovat své kariéry. 

Vy jste Andreje Babiše označil za „pragmatického reformistu“ se sklony k „opatrnému patriotismu“. Jak se vám čte programové prohlášení vlády, které sice atakuje prezident republiky, nicméně ANO, SPD a Motoristé sobě se na něm shodli?

S významnou částí programového prohlášení vlády jsem spokojen a doufám, že bude mít koalice dostatek morálních a intelektuálních sil a schopností k její realizaci. Chápu, že naše země není plně svrchovaným státem. Přihlášení se ke členství a loajalitě vůči NATO a Evropské unii je povinným projevem vazalství vyplývajícím ze skutečnosti, že tato vláda je reformní, nikoliv revoluční. Zahraničněpolitické a vnitropolitické podmínky ještě nenazrály k radikální národní emancipaci a obnovení plné státní suverenity.        

V rámci parlamentních voleb byla za Pirátskou stranu zvolena dvaadvacetiletá pirátská poslankyně Katerina Demetrashvili, jejíž otec válčí jako dobrovolník na Ukrajině. Slečna poslankyně je mediálním mainstreamem víceméně vřele přijata jakožto někdo, kdo má jakousi „morální autorizaci“ volat po podpoře Ukrajiny. Z čeho se berou tendence k podpoře takových lidí?

Je zřejmé, že fašistická hnutí, která se ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století rozšířila ve velké části evropských zemích, nebyla nahodilou historickou výchylkou či aberací. Šlo o organickou součást západních dějin, která se navzdory porážce ve druhé světové válce zapsala v některých zemích hluboko do kolektivní mentality, nebo se dokonce stala skrytou součástí místní národní identity. Zástupná imperiální válka na Ukrajině těží z těchto temných proudů evropského podvědomí. Xenofobie, rasismus, hysterický militarismus, křižácký archetyp tažení na Východ, to vše se nyní vynořuje a mobilizuje jako doposud spící prehistorická monstra.      

Zástupci odcházející Fialovy vlády jako „svá“ témata veřejně hrají potřebu podporovat Ukrajinu, ošklivé staré statusy Filipa Turka, uniklé pornozáběry Jindřicha Rajchla a tvrzení o nevhodnosti Tomia Okamury coby předsedy Sněmovny. Jak vnímat podobnou mediální strategii?

Je to projev studené občanské války, která je bezohledná a nesmiřitelná. Na druhé straně je tato mediální strategie zahrnující vyhraněně osobní útoky hloupá a kontraproduktivní, protože, jak poznamenali mnozí komentátoři, přispěla ke konsolidaci a semknutí tvořící se vládní koalice v době, kdy její budoucí soudržnost nebyla ještě zřejmá. Nyní již je. 

17. listopad již tradičně slouží k nasvícení liberální politické agendy. Kdybyste měl sdělit čtenářům motivy k zamyšlení nad tímto svátkem, jehož prapůvodu jste se účastnil, v dnešním světle, co by to bylo?

Málokomu v dějinách se dostane privilegia, aby se podílel na skutečně historicky a morálně spravedlivém hnutí. Většinou po různých revolucích či občanských vystoupeních následuje rozčarování, deziluze či zatrpklost. Myslím, že by to neměl být důvod, aby se člověk poté zdráhal přihlásit se ke svému altruismu, entuziasmu nebo idealismu, s nimiž se angažoval pro věc, která se později ukázala nehodna podobného nasazení. V určité chvíli se takový jedinec lidsky osvědčil a projevil pozitivní emoce a občanskou odvahu, jež může později využít pro nápravu svých omylů a nedohlédnutí širších souvislostí.     

Psali jsme:

Profesor Budil: Západ neobnoví Ukrajinu. Nebude na to

Profesor Budil: „Úpadek a bída.“ Máme se připravit na rozpad EU

Neschopnost nebo to někdo chtěl? Zdržené Dukovany jdou za vládou, odhalil profesor

„Volba Trumpa pracujícími…“ „Český protektorát.” Profesor Budil převratně ke Svátku práce