Vážená paní předsedkyně, vážená vládo, dámy a pánové,
Poslední dva týdny proběhly na české politické scéně ve znamení absurdního divadla. Rozpad jedné z vládních stran coby reality show poskytnutá nepříliš vděčnému českému publiku. Publiku, které má vesměs zcela jiné starosti, nežli se starat o vládu, často starosti existenční. Jedna část podivného politického uskupení – VV – na pozicích vlády a ve fantazii provládních médií okamžitě dostala punc čistého a vlastně vůbec fajn společenství. Slyšeli jsme velká a nepatřičná slova – v této souvislosti – o cti, o sedmi statečných a podobné nesmysly. Jakoby nikdy do té doby tito lidé úzce nespolupracovali s pány Johnem, Bártou či Dobešem, s těmito politickými esy VV a momentálně zřejmě největšími dinosaury české politiky. Tu špínu z poslanců a údajně čisté platformy K. Peake nesmyje, ani kdyby se povinně týden macerovali v bazénu sava.
Druhá část VV se stala náhle opoziční, byť ještě pár dní před teatrálním přerodem v největší bijce vlády, pomrkávala významně na vládu, že ji podpoří. Ovšem klub VV se svou novou velitelkou začal dělat ihned novátorskou opoziční politiku. Odhodil korumpující funkci mpř. sněmovny, ty významné další si VV pro jistotu ponechaly. Přesně potřebný počet tří poslanců ovšem tito noví opoziční bijci vlády dnes zřejmě dodají, aby vládu zachránili. Proč si vypustit rybník, že, pánové. „Ještě chviličku“, jak říkala madame Dubarry na popravišti. Do toho všeho jsme se ještě dozvěděli, že další dva poslanci VV budou policisty obviněni. Je-li to pravda, jejich hlas je sice dnes platný, ale vládě to na důvěryhodnosti nepřidá. Kdo je za tím? Náhoda?
Neschopný Lessy anebo jeho všehoschopný ministr? Už se mi nad tím nechce ani uvažovat, je to v zásadě nechutné.
Shrňme si, co jsme v posledních dnech zažili. Sofistikovaný hon na poslance a jejich nahánění do vládního tábora nepochybuji, že to znamená také další růst opovržení české veřejnosti vůči celé české politické třídě.Tu lidé považují čím dál tím více za vyžírky a škůdce.
Nestabilita této vlády je bezpříkladná. Již podruhé v krátké době (vlastně po několika málo týdnech) budeme dnes hlasovat o nedůvěře této vládě. Vzpomínám, jak český tisk po volbách do sněmovny jásavě psal, že máme konečně schopnou vládu, která se opírá o grandiózní sněmovní většinu 118 mandátů. Během necelého roku a třičtvrtě od vzniku vlády se její gigantická většina smrskla na většinu velmi hubenou. A jak se dnes zdá i většinu podmíněnou, problematickou, ba pochybnou a zpochybňovanou.
Chci přitom říci, že do své dnešní situace se koalice vmanévrovala zcela sama, bez přičinění opozice, svou neobratnou a špatnou politikou. Žádná koalice jistě není idyla, ale dosavadní koaliční spolupráce ODS, TOP 09 a VV budila po celou dobu své existence dojem tří nevraživých, ba znepřátelených politických subjektů, spolupracujících spolu jen jakoby z holé nutnosti či donucení.
Asociální politika vlády, její nekonečné skandály a slabé osobnostní vybavení, neschopnost vést dialog s opozicí či s odbory (to bych s ohledem na výrazně pravicový charakter vlády ještě do jisté míry pochopil), ale i s tou částí veřejnosti, která ji volila. To jsou hlavní faktory toho, proč je Nečasova vláda občany považována za tak málo důvěryhodnou. Vlastně ji lidé považují za nejméně důvěryhodnou ze všech vlád po vzniku samostatné ČR. To je ovšem daň nejen za reformy v antijánošíkovském stylu „chudým brát a bohatým dávat“, ale zejména za naprostou neschopnost věci (tedy reformy) vysvětlit rozumně lidem. Máte pravdu, některé tzv. reformy prostě rozumně vysvětlit nejde.
Vládě také od samého počátku její existence chybí jakákoliv ucelená vize nebo dokonce strategie toho, kam vlastně s republikou a jejími občany směřuje. Chybí-li cíl, chybí i jasná cesta k němu. Reformy sami o sobě cílem nejsou a být ani nemohou. Mohou být jen prostředkem k dalšímu rozvoji země, k růstu životní úrovně a kvality života lidí. A není-li to v dané chvíli realistické očekávání, je potřeba to lidem zdůvodnit. Osobně jsem vždy dával – v souladu s tradicí politiky evropského reformního socialismu – přednost permanentním, postupným reformám. A ne tedy reformám skokovým, které zvolila pod dojmem obří sněmovní většiny Nečasova vláda a jež měla chuť (ale neměla k tomu naštěstí sílu) prosazovat již vláda M. Topolánka. Politika velkých skoků ve společnosti končí vždycky špatně.
Buďme však zcela otevření. Pokud by dnes vláda P. Nečase skončila – a národní socialisté k uskutečnění tohoto záměru přispějí svými hlasy – neznamenalo by to jen konec reforem v pojetí současného kabinetu. Znamenalo by to likvidaci většiny tzv. reforem, které vláda již prosadila:
- došlo by k likvidaci tzv. II. pilíře důchodového pojištění, jenž znamená privatizaci části peněz na důchodovém účtu soukromými penzijními fondy
- tzv. reformní kroky ve zdravotnictví (alespoň jejich většiny), včetně růstu finanční spoluúčasti lidí ve zdravotnictví za léky i úkony
- kuriózní Občanský zákoník, který ideově navazuje na Občanský zákoník polofeudálního charakteru z doby bývalé rakousko-uherské monarchie a který povede k dalšímu znepřehlednění českého právního řádu pro běžného občana
- zcela nezdařený zákon o ovzduší
Po pádu této vlády by bylo možné již v zárodku zastavit některé zbytečné a nepochopitelné kroky, které vláda chce ještě uplatnit:
- církevní restituce, jež v režii této vlády představují spíše reparace českého národa vyplácené katolické církvi
- dále školné či zápisné na VŠ, což omezí přístup na VŠ studentům z příjmově slabších rodin a omezení akademických svobod
- navýšení sazby DPH, což povede k tomu, že i v příštím roce budeme mít vyšší inflaci (letos se blíží růst spotřebitelských cen již 4%)
- pokles reálných důchodů v příštích 3 letech
- zrušení příspěvku na bydlení, což ohrozí sociální situaci zejména důchodců a mladých rodin s dětmi v nájemních bytech a mohl bych pokračovat.
Kabinet P. Nečase to během relativně krátké doby existence zj. svou hospodářskou politikou a také fiskální politikou systematických škrtů dopracoval
- k destrukci hospodářského růstu (vládě praktický úplně chybí strategie na posílení hospodářského růstu). Připomínám, že v sousedním Německu byl v posledních dvou letech zhruba dvojnásobně dynamičtější hospodářský růst nežli v ČR.
- k rychlému navyšování vysokých deficitů státního rozpočtu (za pět let pravicových vlád vzrostl deficit o tři čtvrtě bilionu korun)
- k destrukci sociálních systému, když ohroženým druhem nejsou lenoši a paraziti všeho druhu, ale nemocní a zdravotně postižení lidé
- k podivným rozhodnutím českých soudů s politickou motivací (odsouzení kolegy posl. Škárky za údajný podvod, kterým poslance Bártu měl přimět k následné korupci; odsouzení Romana Smetany, toho za pomalovávání předvolebních plakátů politických stran), média nás již připravují na to, že navrátivší se zločinec Pitr bude – jak jinak – osvobozen.
- došlo k destrukci důchodového účtu, k rozkladu policie, ke kompromitaci (a zřejmě zneužití) tajných služeb
- aplikací mičurinských reforem došlo k rozkladu prakticky všech oblastí života státu; země je v marasmu, v jakém nikdy nebyla díky své tzv. politické elitě
- vláda nedokázala zorganizovat efektivní čerpání peněz z evropských fondů používaných ke zvelebení země a k posílení hospodářského růstu (obávám se – i s ohledem na nynější pozastavení většiny programů čerpaných z evropských fondů – že výpadek čerpání evropských peněz může přesáhnout hodně přes 200 mld. Kč).
- mimochodem odborný český tisk včera s uspokojením přijal to, že se český premiér zařadil včera ve Varšavě, kde se uskutečnila návštěva čínského premiéra, mezi šestnáct premiérských čekatelů ze zemí střední a východní Evropy na čínské investice. Jako český premiér v červnu 2005 navštívil Peking a necelého půl roku poté v Praze byl na státní návštěvě čínský premiér Wen Tia-Pao a otevřeli jsme tak společně cestu k tomu, aby se ČR stala mateřskou letadlovou lodí pro velké čínské investice ve střední a východní Evropě. Tato cesta se v důsledku komunistožroutství pravicových vlád od září 2006 uzavřela. Podívejte se, pánové, do Švédska, tak to mohlo fungovat s Číňany i u nás (Švédsko s pravicovou vládou má s Číňany kladnou obchodní bilanci). Vláda dělá zahraniční politiku českého státu neprozíravou, neambiciózní, předpojatou, ideologickou, nerespektující národní zájem. Tedy český národní zájem, aby mně bylo dobře rozuměno. Žádný jiný.
Dámy a pánové,
vršit důvody pro ukončení existence Nečasovy vlády není nic složitého. Každá vláda, která přijde po té současné vládě, nemůže být tak špatná, jako tato, i kdyby špatná byla. Proto budu hlasovat pro vyjádření nedůvěry vládě. Pokusím se ale v závěru svého vystoupení na chvíli opustit svou roli opozičního poslance a hledět, přes zájmy své politické strany, k zájmům celé země.
V sobotu jsem byl podpořit protivládní demonstranty na Václavské nám. Sešlo se jich tam přes 120 tisíc. Z českých dějin víme, že se Češi scházejí v obrovských shromážděních dobrovolně jen ve výjimečných dobách (před husitskými bouřemi, při vzniku čs. republiky; na jejím konci, na počátku německé okupace, po II. světové válce při obnově republiky, bohužel i v únoru 1948 a pak v listopadu 1989, což aktivně zažila asi většina z nás, kdo jsme si u nás přáli společenskou a politickou změnu.
Vládu dnes podporuje z významných společenských skupin jen větší část ekonomických a obecně řečeno společenských elit a také část médií. Není sporu o tom, že vláda svou dosavadní politikou rozděluje společnost. Měla by se při svém restartu pokusit – slovy N. Bonaparta – „změnit vládní postup“. Přehodnotit tzv. reformy, ubrat plyn, šlápnout na brzdu. Zahájit rovnocenný a čestný dialog se sociálními partnery i s opozicí a hledat potřebné kompromisy. Jen tak je možné dělat reformy a předejít velkým občanským protestům (vč. stávek, blokád silnic a dopravy vůbec, či dokonce hrozbě generální stávky) anebo dokonce předejít nepokojům, které se jinak stanou v krátké době realitou. Realitou, se kterou nemá současná politická generace prakticky žádné zkušenosti.
Je stále ještě čas na změnu politiky, zejména hospodářské politiky vlády uplatněním prorůstových opatření. Tedy namísto škrtů (už nevím, co by se mělo ve státním rozpočtu škrtat), posílit hospodářský růst. Možná to bude mít za následek také růst deficitu státu. Stejně tak jako v případě pokračování v politice výdajových škrtů. Avšak v případě posílení investic státu např. do dopravní infrastruktury, do bytové výstavby atd. přibudou nová pracovní místa a do země se vrátí hospodářský růst. S růstem mezd veřejných zaměstnanců a obecně reálných mezd a růstem důchodů je možné očekávat rychlejší růst osobní spotřeby a tedy i růst HDP.
Pokud vláda půjde dosavadní cestou, cestou konfrontace, dříve či později dá sama sobě šachmat. Dříve či později přijde další hlasování o nedůvěře vládě a konec této vlády, která se liší od té předchozí jen v tom, že už nemá bezpečnou sněmovní většinu.
Děkuji vám za pozornost.
Psali jsme:
Ing. Jiří Paroubek
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: vasevec.cz
