Ale česká média nejsou vůbec pluralitní, žijeme v demokracii svého druhu a během posledních necelých dvou týdnů stačila média vytvořit dvě fikce. Na jedné straně je to mýtus, ba přímo apoteóza K. Schwarzenberga, jako jakési nadpozemské osobnosti světového formátu. Tento skvělý muž je podle svých obdivovatelů nucen moudře pochrupávat na veřejných akcích, aby nemusel poslouchat hlouposti, jež blábolilové, kteří nedosahují jeho monumentálního duševního rozměru, ze sebe bez ustání sypou.
K. Schwarzenberg, a nikdo jiný, přitom nese velkou odpovědnost – stejnou jako je tomu v případě P. Nečase a M. Kalouska – za drakonické asociální reformy vlády, její další děsuplné úlety a experimenty (církevní restituce, občanský zákoník navracející nás do časů Rakouska – Uherska, navyšování DPH a drahoty atd.) a za zcela neúspěšnou hospodářskou politiku Nečasovy vlády ústící do současného hospodářského poklesu a snižování životní úrovně lidí.
Také Schwarzenbergova řečová vada je něco, co by jej v demokratické zemi s pluralitními médii – ačkoliv by se to zdvořile přecházelo – zcela vylučovalo ze soutěže o prezidentský úřad. Mohu mít tisíc výhrad k V. Klausovi a V. Havlovi, ale oba vždy dokázali jako prezidenti srozumitelně vyjádřit svůj názor.
Česká média a rádoby „celebrity“ všeho druhu vytrvale masírují mozky občanů s tím, že zahraniční politika K. Schwarzenberga je mistrovská, noblesní a vůbec úžasná. Prostě málem na Nobelovu cenu míru. Svatá prostoto.
V Topolánkově vládě obsadil tento politik v lednu 2007 ministerstvo zahraničí a převzal po mé vládě také skvěle se rozvíjející vztahy, které jsme vytvořili v rámci Evropské unie. Dnes je ČR svými partnery vesměs považována za problematické dítě EU. Pravicové vlády zcela rozbily pozitivně se vytvářející vztahy s Čínou, Ruskem a Brazílií (a tedy vlastně s Latinskou Amerikou). Nedávný postup vlády vůči Palestinské autonomii dokázal uvrhnout na ČR definitivně opovržení prakticky všech zemí rozvojového světa. Tato zahraniční politika přivádí ČR do stále větší mezinárodní izolace.
Byť nepřímé přirovnání prezidenta Osvoboditele E. Beneše k válečným zločincům je děsuplným vybočením z desítky let trvající linie české zahraniční politiky hájící český národní zájem a odsun sudetských Němců, ke kterému došlo na základě rozhodnutí mocností v Postupimi v roce 1945. Na prvním zasedání sněmovny po prezidentské volbě vyzvu K. Schwarzenberga k vyvození osobní odpovědnosti a k jeho odchodu z vlády.
Média vytvářejí současně druhý mýtus. M. Zeman je líčen jako šovinistický, brutální, arogantní a na mafii napojený opilec. Pochopitelně i tento mýtus je v podstatě lživý.
Zábavné je sledovat v této souvislosti redaktory provládního "levicového" Práva. Redaktoři Hanák a Mitrofanov, tvářící se dlouhodobě jako velcí přátelé lidu, pranýřují zejména asociální a korupční praktiky pravicové vlády. Činí tak proto, aby následně a v závažnějších věcech oblbovali levicové čtenáře, což jim umožňuje decimovat v zájmu sil pravdy a lásky a vlastně celé české pravice jakéhokoliv silného levicového lídra. Teď chválí J. Dienstbiera - stejně jako celá česká pravice - za jeho propadák 16% v I. kole prezidentských voleb. Takovou soc. dem. by pravdoláskaři chtěli mít: krotkou, nahrávající pravici, neschopnou vítězit ve volbách a ještě aby jeden z nich (J. Dienstbier) byl v jejím čele.
Ostatně je komické, že právě tito dva pánové (Hanák a Mitrofanov) vyčítají M. Zemanovi podporu nejprve Topolánkovy vlády a pak to, že před volbami do sněmovny v roce 2010 Zemanova SPOZ oslabila ČSSD. Obé je nesporně pravda. Vzpomínám ale také na jejich články před sněmovními volbami v květnu 2010, ve kterých doporučovali nevolit velké strany (rozuměj ČSSD) a naopak volit malé strany (rozuměj Věci veřejné, TOP 09 a SPOZ). Dnes tedy píší o Zemanovi pravý opak toho, co tehdy! Zájmy levice jsou jim zcela ukradené. A P. Uhl píše v Právu jako obvykle, coby dobře placený popleta. Odvažuje se posuzovat levicovost M. Zemana. On, který na čelném místě kandidátky Bursíkových Zelených de facto spoluzpůsobil vznik Topolánkovy vlády. Měl by, ostuda jeden, někam zalézt a mlčet.
Přes známá negativa M. Zemana a přes všechen hnus, který se dnes na něj valí z fekálních vozů pravdy a lásky na M. Zemana, server Vaše věc dlouhodobě podporuje právě tohoto kandidáta prezidenství.
Protože očekáváme Zemanovo volební vítězství, chci zmínit některé své výhrady vůči M. Zemanovi. Jsou to věci, které jsem již v poslední době několikrát zmínil a jež je v případě potřeby nutné připomínat i po jeho volbě:
1. M. Zeman cílevědomě a dlouhodobě oslaboval ČSSD jako hlavní sílu demokratické levice. Důvodem toho byl jeho záměr kandidovat na prezidenta.
2. Ovlivněním poslanců Pohanky (ten to veřejně přiznal) a Melčáka v lednu 2007 umožnil přeběhnutí těchto dvou poslanců z ČSSD na stranu pravice, a tedy vznik korupční vlády M. Topolánka.
3. Kandidaturou jeho strany SPOZ, v dohodě s velkými zákulisními hráči ODS, oslaboval a oslabil před sněmovními volbami v květnu 2010 parlamentní levici a umožnil tak vznik Nečasovy zkorumpované, asociální a zcela neschopné vlády.
4. Vůči svým politickým oponentům v minulosti projevoval velkou osobní mstivost (P. Buzková, V. Špidla ad.)
5. M. Zeman (ale ani K. Schwarzenberg) nepředstavuje žádoucí modernitu v české politice.
Ani jeden z prezidentských kandidátů není schopen přispět k potřebné modernizaci země, být tím ledoborcem, který prorazí ledy zatuchlosti, a značného hospodářského zaostávání za nejvyspělejšími zeměmi světa.
Nicméně a přese všechny mé politické výhrady k M. Zemanovi (o četných osobních výhradách přitom vůbec nehovořím) si myslím, že je vhodnějším kandidátem na úřad prezidenta nežli jeho protivník. A zatím také věřím (byť s opatrností), že se M. Zeman ze svých chyb v minulosti poučil a vydá se cestou, aby lidi spojoval a ne rozděloval. Pokud tomu tak nebude, budu jej v úřadu prezidenta soustavně kritizovat a začnu s kritikou jeho případných chyb – bude-li to třeba – jako první.
Psali jsme:
Ing. Jiří Paroubek
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Paroubek - profil
