Ale česká média nejsou vůbec pluralitní, žijeme v demokracii svého druhu a během posledních necelých dvou týdnů stačila média vytvořit dvě fikce. Na jedné straně je to mýtus, ba přímo apoteóza K. Schwarzenberga, jako jakési nadpozemské osobnosti světového formátu. Tento skvělý muž je podle svých obdivovatelů nucen moudře pochrupávat na veřejných akcích, aby nemusel poslouchat hlouposti, jež blábolilové, kteří nedosahují jeho monumentálního duševního rozměru, ze sebe bez ustání sypou.

K. Schwarzenberg, a nikdo jiný, přitom nese velkou odpovědnost – stejnou jako je tomu v případě P. Nečase a M. Kalouska – za drakonické asociální reformy vlády, její další děsuplné úlety a experimenty (církevní restituce, občanský zákoník navracející nás do časů Rakouska – Uherska, navyšování DPH a drahoty atd.) a za zcela neúspěšnou hospodářskou politiku Nečasovy vlády ústící do současného hospodářského poklesu a snižování životní úrovně lidí.

Také Schwarzenbergova řečová vada je něco, co by jej v demokratické zemi s pluralitními médii – ačkoliv by se to zdvořile přecházelo – zcela vylučovalo ze soutěže o prezidentský úřad. Mohu mít tisíc výhrad k V. Klausovi a V. Havlovi, ale oba vždy dokázali jako prezidenti srozumitelně vyjádřit svůj názor.

Česká média a rádoby „celebrity“ všeho druhu vytrvale masírují mozky občanů s tím, že zahraniční politika K. Schwarzenberga je mistrovská, noblesní a vůbec úžasná. Prostě málem na Nobelovu cenu míru. Svatá prostoto.

V Topolánkově vládě obsadil tento politik v lednu 2007 ministerstvo zahraničí a převzal po mé vládě také skvěle se rozvíjející vztahy, které jsme vytvořili v rámci Evropské unie. Dnes je ČR svými partnery vesměs považována za problematické dítě EU. Pravicové vlády zcela rozbily pozitivně se vytvářející vztahy s Čínou, Ruskem a Brazílií (a tedy vlastně s Latinskou Amerikou). Nedávný postup vlády vůči Palestinské autonomii dokázal uvrhnout na ČR definitivně opovržení prakticky všech zemí rozvojového světa. Tato zahraniční politika přivádí ČR do stále větší mezinárodní izolace.