Vybavil se mi jeden z jeho vtipů. Otázka: „Je pravda, že Juriji Gagarinovi bylo na Rudém náměstí darováno auto?” Odpověď: „V principu ano. Až na to, že nešlo o Jurije Gagarina, nýbrž Ivana Ivanoviče, nebylo to auto, ale jízdní kolo a nebylo mu darováno, ale ukradeno.”

 

 Sloupek paní Zlámalové končí slovy: “… studium sociální soudržnosti, na něž před deseti lety pan Potůček jako poradce pana Špidly dostal od státu 28 miliónů korun.” Je to pravda? V principu ano. Až na to, že oněch 28 miliónů korun pan Potůček nedostal, ale byly získány v regulérní veřejné soutěži Národního programu výzkumu "Moderní společnost a její proměny" Ministerstva práce a sociálních věcí na řešení úkolu „Sociální a kulturní soudržnost v diferencované společnosti“. Na základě přihlášky hned tří akademických institucí: Univerzity Karlovy, Sociologického ústavu AV ČR a Masarykovy univerzity v Brně. Až na to, že odpovědnost za něj nenesl pan Potůček, nýbrž odpovědný řešitel tohoto úkolu, špičkový český sociolog a bývalý prezident Evropské sociologické společnosti, loni zesnulý pracovník Centra pro sociální a ekonomické strategie FSV UK, profesor Jiří Musil. A až na to, že poradcovství pana Potůčka u tehdejšího premiéra nemělo se získáním a realizací tohoto výzkumného grantu žádnou souvislost. Výzkum trval čtyři a půl roku a na základě předložených výsledků a externí oponentury ministerstvo v roce 2008 konstatovalo, že dosáhl stanovených cílů a že zdroje na tento výzkum byly vynaloženy účelně. 

 

 Intenzivní pocit déjà vu z dob komunismu jsem měl ale i proto, že analytička Lidových novin paní Zlámalová neváhala sáhnout na základě těchto lží k pokusu o znemožnění autora ad hominem. Ne souboj argumentů. Jsi podezřelý, kdoví jestli tvůj strýček nekrad. Měly tohle Lidovky, noviny se slavnou stodvacetiletou historií, zapotřebí?