Edvard Beneš se zabýval hrozbou rozbití národního tělesa na partikulární zájmy v podobně vypjaté době před vznikem I. světové války v knížkách Stranictví (Praha 1912) a Psychologie politického stranictví. Řešení viděl v socialismu spojujícího práva jedince s autoritou kolektivity. Beneš ukazuje, jak ideje a zájmy jsou spojeny, nedají se od sebe odlučovat: kéž by si dnešní politikové v České republice dokázali vzít z této teze poučení! Strany prohlašují, že jejich cílem je celonárodní dobro, a přece každá z nich "v každé i méně významné otázce podporuje své straníky, opatřuje jim různé výhody na úkor jiných nestraníků, např. úřady, místa, pracuje pro uplatnění zájmů své skupiny a ne­ohlíží se, jak se na věc dívají ostatní občané, užívá všech možných prostředků, aby získala moci a vlivu ve státě a vyu­žila toho pak pro sebe." Strany "jdou tudíž na prvém místě za ukojením svým zájmů stranických." Jako by měl před očima naše parlamenty, naši vládu, naše zastupitelstva, vedení jednotlivých stran, cynickou hru s veřejným zájmem a s nadě­jemi voličů.

Stranictví Beneš viděl po celý život velice kriticky, podle jeho soudu "duch stranictví odnaučuje střízlivému a samostatnému myšlení. Vše oceňuje se ze zorného úhlu stranictví...Stranictví tak nenechává nikomu a v ničem svobodu..." Nadvláda stranických zájmů pak znamená "přímé rozsévání demoralizace a sesurovění nejširších vrstev a veřej­ných mravů vůbec." Stává se, že "štvavá a lživá agitace způ­sobuje, že lidem, širokým vrstvám se jeví pojednou všecka veřejná práce, všecky snahy, všecky ideály jako předstírané, vymyšlené, pokrytecké. Lidové vrstvy ztrácejí víru v pravdu, ctnost i čest...Nastává tím největší rozdrobenost celého ná­rodního tělesa...a stráví úžasně mnoho energie společenské."