Jsou to amnestovaní, kteří nemají kde bydlet, kde spát. Nikdo se k nim nehlásí, nemají práci a proto prostředky na přežití shánějí porůznu (někdy i opakovanou trestnou činností).

I to je obrázek amnestie – na první pohled a dle výkladu administrativy prezidenta vstřícné a humánní gesto. Z pohledu těch, kteří uprostřed zimy a v mrazech neví, co bude zítra, to může být někdy vnímáno jako asociální akt a další trest. Zavřít člověka je snadné a v naprosté většině případů i správné. Výkon trestu jej musí ale především resocializovat a dát mu po propuštění šanci žít svůj vlastní život bez střetů se zákony a okolím. Ale co pro to děláme? V podstatě asi nic. Proto se část amnestovaných vrátí rychle zpět a možná tomu budou i rádi.

Ti skuteční gauneři, kteří se ale výkonu trestu po roky úspěšně (někdy i za ochotného přispění jednotlivců a orgánů státní moci) vyhýbali, jsou ale samozřejmě velice dobře zajištění a užívají si všeho, co nakradli. I proto Senát podal ústavní stížnost (podepsalo nás to 30 senátorek a senátorů, což je téměř dvojnásobek potřebného počtu), i proto se ve čtvrtek 21. února uskuteční v Senátu veřejné slyšení k poslední prezidentské amnestii, které svolává Ústavně-právní výbor a Komise pro Ústavu ČR a parlamentní procedury. Možná i pro tyto pravomoci je pro některé Senát nepříjemnou osinou a trnem v oku. Končící prezident jej také neměl moc rád. Ten nový se bude ale muset naučit mu naslouchat a komunikovat s ním, jinak se nám za chvílí třeba zcela vylidní Ústavní soud v Brně. Nebo že by o to snad někdo usiloval?

Miroslav Krejča