Děkuji za slovo, vážený pane předsedající, vážená vládo, kolegyně, kolegové. Nechci opakovat argumenty, že to, co je zkratkovitě označováno za církevní majetek, je ve skutečnosti majetek veřejný, který církvi umožňoval její veřejnou službu. Tak to fungovalo poslední dvě století a nestalo se tak proto, že by osvícený rakouský císař Josef II. jednoho dne dostal nějaký podivínský nápad. Byla to zkušenost, která se odvíjela z opakovaných selhání bohaté církve k mocenskými ambicemi.

Byla to církev, kterou bylo potřeba zbavit pokušení. Zásah císaře Josefa II. představoval snahu předejít nepřátelské odezvě obyvatelstva, jakou viděl v podobě francouzské revoluce.

České obyvatelstvo má za sebou také vlastní a mnohem starší zkušenost z období husitské revoluce. K té nedali podnět sedláci a měšťané, ale chamtivost církve vrcholící prodejem odpustků a rozkladem celé instituce, kterou se nakonec pokoušeli ovlídnout tři papežové současně.

Připomeňme si, že Husově kritice církve nakonec dal za pravdu při své pražské návštěvě i papež Jan Pavel II., muž, kterému patří místo v katolické síni slávy, jak je to vyjádřeno v jeho blahoslovenství. Češi mají od Husovy doby v krvi, že církev na scestí, církev v bohatství a moci je pro obyvatelstvo extrémně nebezpečná. Proto byly u nás josefínské reformy považované za konec období, kdy katolická církev prosazovala své zájmy bezohledným násilím. Konec období, kdy katolická církev v Čechách vyvracela víru, která v zemi převažovala předtím. Konec období, kdy katolická církev hromadila majetek, který mimo jiné procházel konfiskací majetku osob nekatolické víry.

Období násilného prosazování katolické víry v Čechách začalo po Bílé Hoře. Pokus o návrat k poměrům z té doby je v civilizované Evropě nejen nemravným, ale nepřijatelný, ale vlastně i směšný. Na tom žádná právní akrobacie plzeňského typu nemůže nic změnit, nebude to větší pravda ani, když to napíšeme těmi největšími písmeny nebo když použijeme jiné kousky z plzeňského právního arzenálu. Ostatně i právo lze prosadit jen takové, kterému lidé věří. Poměry prosazené nedůvěryhodným právem lze snadno změnit.