Šlégr (NS-LEV 21): Katolická církev se teď chce obohatit na úkor celých generací

Děkuji za slovo, vážený pane předsedající, vážená vládo, kolegyně, kolegové. Nechci opakovat argumenty, že to, co je zkratkovitě označováno za církevní majetek, je ve skutečnosti majetek veřejný, který církvi umožňoval její veřejnou službu. Tak to fungovalo poslední dvě století a nestalo se tak proto, že by osvícený rakouský císař Josef II. jednoho dne dostal nějaký podivínský nápad. Byla to zkušenost, která se odvíjela z opakovaných selhání bohaté církve k mocenskými ambicemi.

Byla to církev, kterou bylo potřeba zbavit pokušení. Zásah císaře Josefa II. představoval snahu předejít nepřátelské odezvě obyvatelstva, jakou viděl v podobě francouzské revoluce.

České obyvatelstvo má za sebou také vlastní a mnohem starší zkušenost z období husitské revoluce. K té nedali podnět sedláci a měšťané, ale chamtivost církve vrcholící prodejem odpustků a rozkladem celé instituce, kterou se nakonec pokoušeli ovlídnout tři papežové současně.

Připomeňme si, že Husově kritice církve nakonec dal za pravdu při své pražské návštěvě i papež Jan Pavel II., muž, kterému patří místo v katolické síni slávy, jak je to vyjádřeno v jeho blahoslovenství. Češi mají od Husovy doby v krvi, že církev na scestí, církev v bohatství a moci je pro obyvatelstvo extrémně nebezpečná. Proto byly u nás josefínské reformy považované za konec období, kdy katolická církev prosazovala své zájmy bezohledným násilím. Konec období, kdy katolická církev v Čechách vyvracela víru, která v zemi převažovala předtím. Konec období, kdy katolická církev hromadila majetek, který mimo jiné procházel konfiskací majetku osob nekatolické víry.

Období násilného prosazování katolické víry v Čechách začalo po Bílé Hoře. Pokus o návrat k poměrům z té doby je v civilizované Evropě nejen nemravným, ale nepřijatelný, ale vlastně i směšný. Na tom žádná právní akrobacie plzeňského typu nemůže nic změnit, nebude to větší pravda ani, když to napíšeme těmi největšími písmeny nebo když použijeme jiné kousky z plzeňského právního arzenálu. Ostatně i právo lze prosadit jen takové, kterému lidé věří. Poměry prosazené nedůvěryhodným právem lze snadno změnit.

Dejme tomu, že by se povedl pokus zneužít početní převahy vládní koalice ve Sněmovně a prohlasovat to, co jde proti duchu našich národních dějin. Ale může to platit právě jen po dobu této početní převahy. Chvíli hrajete přesilovku, ale ta skončí. Ve společnosti jste izolovaným ostrůvkem, proti kterému stojí 80 % veřejnosti, která čeká na příležitost, aby to vyjádřila ve volbách. To, co se píše v Ústavě, je pravda, všechna moc pochází z lidu, ne z vás, poslanci vládní koalice, ne z peněz, které dokážete nějaký čas z lidí ždímat, ale z vůle lidu, která je v klidných demokratických obdobích vyjadřována hlasováním ve volbách. A volby se blíží. Vy všichni, kdo budete o tomto majetku hlasovat, proto budete hlasovat i o své vlastní budoucnosti.

Nebude to oběť tomu, co považujete za správné, jak se nám snažíte namluvit. Bude to vědomé nadbíhání obrovské privatizační příležitosti, dokud je okénko této příležitosti otevřeno. Jsou to příslovečná vrátka, kterými se liška žene do kurníku. To nemůže trvat věcně, nedokážete věčně hájit něco, na co nemáte právo. Chcete převést veřejný majetek, který církvím nepatřil, byť jej někdy i užívala, na soukromý. Pak se nejedná o restituci, ale o privatizaci. Privatizace církve je něčím podobným jako privatizace zdravotnictví. Jedno je privatizace strachu ze smrti a druhé je pokusem o privatizaci smyslu života, pokusem o privatizaci víry, pokusem o prosazování víry moci peněz. Peníze a víra k sobě patří, ale může to být jinak, než si mnozí myslí. Stačí se teď podívat, co se odehrává v Evropě, kde se ztrácí důvěra v hodnotu řeckých, španělských nebo italských peněžních závazků. Peněžní aktiva, kterým nikdo nevěří, nemají cenu. To samé se může stát církvi, jestliže veřejnost přestane věřit, že tu jde o něco jiného než o peníze. Taková církev se stane zbytečnou a je skutečná záhada, proč katolická církev v Česku chce být právě zbytečnou dobrovolně.

Za časů Mistra Jana Husa by se řeklo, že se církev upsala ďáblovu mamonu. Dnes budou lidé volit jiná slova, ale smysl zůstává. Těžko může církev volat: "nechte maličkých přijíti ke mně" a sama se hrnout mezi největší lesní vlastníky v zemi a snažit se stát druhou nejmocnější hospodářskou korporací v republice. Z toho je zřejmé, že o maličké nejde. Nejde o prosté občany, jak bychom to přeložili z jazyka bible. A o co tedy jde? Proč by si měli občané dělat starost o církev, která si nedělá starost o ně.

Způsob, jakým má být tento majetek převáděn církevním subjektům, představuje jasnou změnu pravidel, která platila pro všechny. Co to je za právo? Když se to hodí, platí pravidla jen pro někoho. To je jasná nespravedlnost. To je faul, který vyvolá oplácení. Každá nespravedlnost je nakažlivá. Nespravedlnost se snadno mění v mor, když se šíří. Řetěz oplácení se prodlužuje a je těžké jej zastavit. Katolická církev se teď chce obohatit na úkor celých generací, a tím si koleduje o to, že bude působit v nepřátelském prostředí. To není hrozba, to je realistický odhad toho, co musí nutně následovat.

Ostatně církev sama to mnohokrát prožila ve svých dějinách. Nemá smysl vypočítávat historické epizody, kdy byla součástí krutého bezpráví, které šlo třeba až do krajnosti hořících hranic, jak nám to připomíná osud Mistra Jana Husa a červencový státní svátek, jindy to bylo vyvraždění národní elity, co zahájilo obnovu postavení katolické církve v zemi. Připomíná nám to osud 21 popravených českých pánů, jehož výročí si připomínáme vždy v červnu. Katolická církev tato období obvykle překonávala díky svému mocenskému zázemí. Byla to období, kdy ji moc zkorumpovala a odtrhla od svého poslání. Ve svých lepších obdobích církev rozdávala naději a sklízela víru, ve svých horších obdobích pak rozdávala teror a arogantní spolupráci s mocí a sklízela nepřátelství lidu a touhu po odplatě.

Přežila dvě tisíciletí jen proto, že nakonec dokázala návrat k tomu lepšímu. Byla to však velice klikatá cesta. některé krize překonávala mocensky, jiné příkladnou skromností a mučednictvím. Takže má za sebou dvě tisíciletí zkušeností a nemá smysl jí radit. Nemá smysl řešit, co má dělat. Má však smysl říkat, co udělají občané sekulární společnosti, jejímiž jsme reprezentanty. Byli jsme zvoleni na základě Ústavy, která nepovažuje církev za státní instituci. Oddělení církve od státu proběhlo už v roce 1918 při vzniku Československé republiky a od té doby je služba církve postavena na věcném posouzení společenských přínosů a nákladů.

Nyní se bavíme o podmínkách pro poskytování duchovních, sociálních, zdravotních a správních služeb, jak to v zásadě nastavil už Josef II. Veřejný majetek pro veřejnou službu to je rámec, který občanům vyhovuje. Občané si nepřejí mocné soukromé vlastníky majetku na místě šiřitelů víry. Průzkumy ukazují, že 80 % občanů je proti vládnímu návrhu majetkového vyrovnání s církvemi. Nejsou proti církvím, ale nepřejí si nespravedlivé mocenské řešení. Průzkumy prostě ukazují, že 80 % občanů je proti tomu, aby majetek, který má dnes spíše charakter kulturního dědictví, byl odebrán většině a předán menšině. Pokřivená a scestná argumentace prelátů a vlády dosáhla jen toho, že katolická církev, která se aktivně hlásí praktikováním obřadů jen nepatrná menšina obyvatelstva, má stále menší důvěru.

My jsme zde zástupci občanů. Jsme zde od toho, abychom dali tvar jejich vůli. Jsme tu od toho, abychom z vůle občanů odvodili dlouhodobá pravidla. Jsme tu od toho, aby dohodnutí řešení vycházela z většinového souhlasu a ctila i práva menšin. Právem menšiny je duchovní a další služba církví. Vůlí většiny je vytvoření základních podmínek pro poskytování těchto služeb, ale není jí přeměna církví v byznys. Není jí obnova předjosefinské nebo dokonce pobělohorské bohaté církve s mocenskými ambicemi.

Ctěme oprávněnou vůli většiny. Když to neuděláme, prosadí se bez nás. Teď nesmíme selhat a musíme dojednat zákon, který propojí oprávněnou vůli většiny s právy menšiny. Když totiž selžeme, probudíme ve společnosti mocné proudy, které menšinu převálcují. I to už se v našich dějinách stalo. Vy, kdo prosazujete vládní návrh, se nepokoušíte o nápravu nespravedlností, ale fakticky se pokoušíte o vytvoření situace, která se může snadno zvrhnout v jejich zopakování.

Jestliže taková arogantní provokace občanů přeroste v lidový hněv vůči církvím, bude to špatná služba víře a morálce. Když selžeme, většina ve spolčenosti převálcuje menšinu tak, jak se to teď pokoušíte vy sami tady ve Sněmovně. Ve Sněmovně teď hrají poměry sil ve váš prospěch, ovšem jsou to prošlé poměry sil, které budou dříve nebo později patřit minulosti.

A ještě na závěr bych chtěl připomenout, že v letech 1990-91 bylo do vlastnictví katolické církve převedeno asi 170 komplexů. Arcibiskup pražský, hlava katolické církve v Čechách a na Moravě, František Tomášek státu za tento dar v srpnu 1991 poděkoval a sdělil, že další majetky už katolická církev žádat nebude. Prohlásil doslova: "To je poslední nárok, který církev vznáší." Proto navrhuji stáhnout tento vládní návrh a vytvořit tak prostor k nalezení skutečného společného řešení. Pokud se to nestane, budu hlasovat proti tomuto vládnímu návrhu. Děkuji za pozornost. (Potlesk v levé části sálu.)