„Schůze ČSSD mi někdy věkovým složením členů spíše připomínají osazenstvo urologické kliniky.“ To je přibližná citace jednoho z oblíbených bonmotů Miloše Zemana někdy z poloviny devadesátých let. Komunistické lídry osmdesátých let zese nejen Miloš Zeman s oblibou označoval souhrným názvem „gerontokracie“. V té době byl Miloš Zeman vtipným opozičním lídrem plným sil a v rozpuku. Je to už skoro dvacet let. Od té doby jsme všichni zestárli a v mnohém se změnili. Miloš Zeman například v tom, že jej dnes popuzuje, když politik nemá úctu ke stáří. Cynicky by se dalo říci, že Miloš Zeman byl vždy inteligentní a choval úctu k inteligenci. Aby získal úctu ke stáří, musel nejdříve sám zestárnout.

Jednoduchá myšlenka v úvodu mne napadla, když jsem sledoval spory o vhodnosti diskuze nad věkem prezidentských kandidátů. Je opravdu neslušná a nevhodná? Je věk kategorií, která by neměla být nikdy a za žádných okolností posuzována? Proč poukaz na nízký věk člověka, kterému je 42 let je vhodný a pozastavení se nad mocenskými ambicemi sedmdesátníků vhodné není?

Když si jedna odvolaná paní ředitelka nemocnice kdysi postěžovala, že byla nahrazena „na hodinu vyhozeným mladým mužem“, opáčil jí Miloš Zeman, že nevidí rozdíl mezi „na hodinu vyhozeným mladým mužem a na hodinu vyhozenou starou ženou“. To však tehdy ještě bývalo tomuto gentlemanovi kolem padesátky...to se to žertovalo.

V diskuzi o sedmdesátnících chtivých moci se urazil i Karel Schwarzenberg. Považme, že úcty a repektu se dožaduje člověk, který se nezdráhá o nositelích jiných názorů mluvit jako o „magorech, pazdeří v zadku a podobně“. Svým heslem „když se kecají blbosti, tak spím“, už Karel Sschwarzenberg za „kecaly blbostí“ označil nejen svého místopředsedu Kalouska, ale velkou část vlády, poslanecké sněmovny i účastníky mezinárodní bezpečnostní konference v Bělehradě a nejspíš nejen tam.

Je opravdu nemísté polemizovat o schopnostech člověka po sedmdesátce vykonávat namáhavou funkci? Je taková diskuze nesmušná? Je důkazem neúcty ke stáří?

Bylo by nemísté diskutovat o možnosti pomalu odejít do penze u sedmdesátiletého horníka, řidiče autobusu nebo pilota? Chceme být ošetřování pětasedmdesátiletou zrdavotní sestrou? Bylo by důkazem úcty ke stáří, kdybychom učitelce v mateřské škole k jejím sedmdesátým narozenimám sdělili, že bude chodit do práce dalších deset let?

Karel Schwarzenberg je představitelem politiky, která přináší snižování reálné výše důchodů a tím snižování životní úrovně drtivé většiny seniorů. Karel Schwarzenberg je členem vlády, která prosazuje snížení rozpočtu sociálních služeb, tedy především zhoršení péče o seniory. Karel Schwarzenberg prosazuje prodlužování věku pro odchod a zpřísňování podmínek pro předčasný odchod do důchodu.

Řada seniorů v naší zemi celý život tvrdě pracovala a dnes potřebují důstojné podmínky k tomu, aby si po celoživotní dřině odpočali a v dobrých podmínkách strávili závěr života. Ten, kdo k nim má úctu, se snaží o to, aby jim stát nebral právo na důstojné stáří. Ten, kdo má k seniorům úctu ví, že si zaslouží odpočinek a rozumný důchod.

A pak jsou tu tací, kteří jednoho seniora tlačí do funkcí a ty ostatní odírají o jistoty, které si svým životem zasloužili. K čemu to vlastně mají tito lidé úctu?