Některé projevy obdivu, kterých se Masarykovi za první republiky dostávalo, byly z dnešního pohledu pochopitelně za hranicí vkusu. S rezervou na ně pohlížel i sám prezident. Dobře si pamatoval, že v době hilsneriády nebo bojů o pravost Rukopisů bylo jeho jméno terčem nenávisti mnoha lidí. Vlastní studenti mu vyhrožovali, kdosi mu vytloukl okna, fyzicky napadli dokonce jeho manželku Charlottu Garrigue. Jediná výrazná politická síla, která Masaryka tehdy hájila, byla sociální demokracie.

Masaryk pocházel z chudých poměrů, jeho rodina byla jazykově smíšená (maminka mluvila německy, otec byl Slovák) a nepříliš vzdělaná. Dokonale rozuměl nižším sociálním vrstvám, ekonomicky slabým a znevýhodněným. Znal jejich potřeby, a proto byl humanista a demokrat nejenom slovy, ale i činy. Právě díky tomu měl celý život k sociální demokracii tak blízko.

O novém československém státu měl jasnou představu. První republika byla přes všechny své chyby zemí, se kterou se z hlediska vnitřního demokratického uspořádání mohlo srovnávat jen nemnoho států (volební právo pro ženy, vyspělá sociální politika atd.). Už samotná myšlenka mnohonárodního a přitom demokratického státního celku byla po zkušenostech první světové války odvážná. Ve srovnání s jiným mnohonárodním státem, habsburskou monarchií, kterou dnes někteří vidí v růžových barvách, jsou tu zcela zjevné rozdíly. Každý, kdo si idealizuje Rakousko-Uhersko, měl by se napřed popasovat s Masarykovým politickým odkazem. Pokud si na to troufá.