Vážení přátelé, někdy se letadlem prostě musí. Je těžké všechno stíhat, když jste ministryně financí. V Lucemburku jsem měla tu čest předsedat a řídit zasedání Evropské investiční banky. To je extrémně důležitá instituce, protože na její půdě se rozhoduje, jaké projekty v Evropě získají peníze a za jakých podmínek. Od roku 1992 už Česká republika načerpala 787 miliard korun, hlavně na rozvoj silnic a železnic. Samozřejmě, že jsem jen necinkala na zvoneček a neudílela slovo, ale aktivně jsem jednala o nadcházejících projektech s ostatními ministry financí, kteří jsou zároveň guvernéry evropské banky. Lobbovat za naši zemi je potřeba. V sále i mimo něj.

V Lucemburku taky probíhalo zasedání Rady pro hospodářské a finanční věci. Tam jsme řešili velký paradox, který v Evropě za poslední desítky let nabobtnal. Totiž že nutíme evropské výrobce, aby snižovali emise, ale už neřešíme, jaké emise vypouští výrobci mimo Evropskou unii, čímž našemu průmyslu vzniká neférová konkurence. Moje pozice byla přesně taková, s jakou jsem šla do voleb. Základ všeho je přehodnotit systém emisních povolenek, a tím nemyslím ty novější ETS2, které Fialova vláda hodlala nasměrovat na obyčejné české domácnosti, ale i ETS1, které už řadu let dusí evropský průmysl.