Velmi brzy po sametu stalo se v naší zemi zvykem opovrhovat Mezinárodním dnem žen a jeho oslavu shazovat pohrdavou nálepkou komunistického svátku. Hláskuje se to „em-dé-žet", připomínají se jen soudružské podnikové oslavy s červenými karafiáty a přídělem dvou chlebíčků a dvou deci vína na osobu. Zdůrazňuje se, že se muži opili a ženy musely dál táhnout dvě směny, v zaměstnání i doma. A že rovnoprávnosti tím svátkem nedosáhly, zatímco dnes už ji mají i bez toho svátku, protože muži už také chodí na mateřskou dovolenou a naučili se vařit a uklízet.

Zapomíná se přitom na dva aspekty: aspekt světový a aspekt české tradice.

Mezinárodní den žen nevznikl na Východě v době socialismu. Vznikl počátkem 20. století spojením spontánních protestů žen proti nerovnoprávnosti, bojovnic za volební právo, za spravedlnost a rovné pracovní příležitosti. Na divokém Západě v USA dostal pojmenování International Woman‘s Day (IWD), byl prosazován s typickou americkou bojovností a byl mu přidělen 8.březen na památku stávky newyorských švadlen. Prosazovaly ho ženy v Německu, Rakousko-Uhersku, Švýcarsku i Dánsku, Rusky se nesměle přidaly až po nich.

A co česká tradice ? Mám českou státní příslušnost, nikoliv však českou národnost, což mi umožńuje vnímat situaci z nadhledu a v ostřejších konturách.