Mezitím významně láteřil, že nestíhá, že má moc práce, že kominíků je málo v době, kdy je každý majitel povinen dělat několik kontrol svých komínů ročně. Není prý dorost, nikdo výuční list zamazaný od sazí nechce. Jak to, prý, s ním bude dál? A teď, ještě k celé té bídě slyšel, že bude muset jít později do důchodu. Nejraději by už na penzi byl!

Napadlo mě, že má tak trochu pravdu. I jeho práci dostihl - dnes všudypřítomný - zaopatřovací stát. Vynutil si další z tisíce zákonů, které mají určovat běh našeho života. Starat se o naše pohodlí, bezpečí a blaho.

Z podivné logiky sociálního státu plyne, že život již není nekonečným řetězcem rizik a my jsme jejich nositeli. Stát nám podbízivě vnucuje svoji opatrovnickou roli - postarám se o tebe, ale ty mi musíš na oplátku slepě věřit.

Ničí tím náš instinkt, po tisíciletí přítomný, víry ve vlastní síly a přesvědčení o tom, že každý jsme povinen převzít odpovědnost sám za sebe.

Tedy i za své komíny. Není důvod, aby stát vstupoval mezi nás a pojišťovací ústavy. To je naše soukromá věc. Je na nás, jak se proti nástrahám života máme zabezpečit - a zdali tak vůbec chceme činit.