Vážení hosté, hezké odpoledne a vše nejlepší ke státnímu svátku nás všech.
Letos to není kulaté výročí, tento rok končí jedničkou, ne osmičkou. Ale v našich novodobých dějinách lze najít i roky, končící jedničkou, které mají své místo a význam a mohou být inspirací pro úvahy nad českou státní ideou a smyslem naší státnosti.
Dovolte mi použít k dnešnímu zamyšlení jedno takové výročí. V roce 1931, před 80 lety, tragicky zahynul na chorvatském ostrově Lopud český dramatik, básník, politik a především vlastenec Viktor Dyk. Člověk, který byl neoddělitelně spjat se samostatným československým státem svým srdcem i duší. Člověk, o němž se dnes již mnoho nepíše - a kdyby se psalo, byl by možná odbyt pohrdlivou nálepkou "nacionalista", kterou lze dnes téměř kdykoliv nalepit na kohokoliv.
Dyk byl demokratickým oponentem dvou hlavních symbolů předválečného Československa - Masaryka a Beneše. To jistě nijak nesnižuje jejich velikost ani Dykův patriotismus. V roce 1929 napsal pozoruhodný článek "Touha po širší vlasti?". Dovolte z něj ocitovat jednu větu: "Mimořádným zajisté zjevem jest, že v republice naší tak krátce po znovudobytí samostatnosti setkáváme se s intelektuály, kteří hledají,co ztratili - širší vlast. Touto vlastí jeví se mlhavá příští Panevropa nebo SSSR."
Prorocká slova. Když z té věty vynecháme zmínku o SSSR, který naštěstí už neexistuje, mohla by být napsána klidně včera. Dyk vystihl intelektuální módu či touhu,dodnes u nás přítomnou - tedy názor, že český stát není schopen samostatné existence a musí žít jen coby přílepek nějakého většího celku. O SSSR jistě nikdo dnes už nesní, ale cosi jako "mlhavá Panevropa" se vznáší na obzoru jako podivný vztažný rámec naší současnosti a budoucnosti. Uvědomil jsem si to znovu letos v létě při četbě záplavy oslavných nekrologů po úmrtí Otty Habsburského. Jako by snad zemřel otec vlasti a ne člověk, který byl celým svým životem a dílem v protikladu k naší samostatné státní existenci. Mnozí mají tendenci idealizovat si minulost - tím lepší, čím vzdálenější. Proto si prosím připomeňme, jak vznikl náš novodobý stát - na rozvalinách nedemokratické a byrokratické rakousko-uherské nadnárodní říše, která se nedokázala vnitřně reformovat a proto zkolabovala.
Česká státnost má bohatou tradici a má co přinést i současné podobě spolupráce evropských národů. Ale vždy bychom měli vycházet z vlastní, prožité historické zkušenosti, ne slepě přejímat cizí vzory. A pokud se Evropa vydá tou cestou, kterou jsme si na vlastní kůži měli možnost neúspěšně vyzkoušet - a takové náznaky jsou zde čím dál častější - pak máme nejen právo, ale i povinnost k tomu nemlčet. Přál bych si, aby se na tomto pohledu byli čeští politici schopni shodnout a prosazovat jej jako český národní zájem. A je třeba využít každé příležitosti, aby se to připomnělo jim i veřejnosti. 28. říjen je z takových příležitostí bezesporu tou nejvhodnější.
Ing. Jan Zahradil
poslanec EP
předsedy frakce Evropských konzervativců a reformistů v EP
Více:
Němcová (ODS): Být Čechem se dnes tolik nenosí
##PROFIL 3258##
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
