Zamíchá pád Kábulu kartami před českými volbami?
Americký prezident Joe Biden znemožnil sebe i Spojené státy před celým světem. Ten obletěly záběry chaotického úprku z letiště v afghánském Kábulu, které vyslaly jednoduchou, jasnou a nezpochybnitelnou zprávu: USA prohrály. Amerika, světová supervelmoc, byla poražena skupinou povstalců. Přesnější je však říct, že se Amerika a s ní prakticky celý Západ touhle partou hrdlořezů nechal porazit. A důsledky bohužel možná pocítíme i my.
Poté, co po útocích z 11. září vyšlo najevo, že za nimi stojí teroristické hnutí al-Káida, jehož špičky včetně Usámy bin Ládina tehdy operovaly z Afghánistánu, nemohla administrativa prezidenta George Bushe mladšího dělat nic jiného než zasáhnout.
Bush tak dal v Afghánistánu vládnoucímu Tálibánu ultimátum. Tálibán odmítl a zbytek je historie. USA a spojenci včetně nás dokázali rychle tamní režim svrhnout a nakonec byl zlikvidován i Usáma bin Ládin.
Než se posuneme do současnosti, je dobré si uvědomit, že po pádu islamistického režimu měl Západ v zásadě tři možnosti. Mohl se stáhnout. Mohl se pokusit vybudovat nový režim. A to buď demokratický, nebo naopak podporovat nějaké autokraty, kteří by v zemi dokázali udržet pořádek a stabilitu a hlavně by byli nakloněni Západu.
Scénář 1: Stažení Západu
Něco podobného jsme zažili v Libyi. Z ní taky po svržení Kaddáfího režimu Západ okamžitě odešel. A učinil tak dost možná právě pod vlivem dosavadních zkušeností o vývoz demokracie. A výsledek? Totální chaos, rozvrat a občanská válka.
Můžete namítnout: no a co? To se nás přece netýká. Bohužel ale týká. Právě z Libye a právě přes Libyi k nám dodnes míří imigranti a uprchlíci. Libye tak dodnes destabilizuje i své okolí a nejinak by tomu bylo i v případě Afghánistánu.
Občanská válka by se patrně stala proxy válkou, ve které by si vyřizovaly účty a bojovaly o vliv Indie a Pákistán a pozadu by nezůstávaly ani Írán, Rusko a Čína.
Výsledkem by tak mohl být další nárůst polarizace v muslimském světě a s tím nevyhnutelně spojený i nárůst islámského fundamentalismu a terorismu.
Scénáře 2 a 3: Západ zůstává
S luxusem dějinného odstupu už dnes víme, že Západ zůstal, pokusil se v Afghánistánu vybudovat demokracii a nevyšlo to. Tamní situaci neznám natolik dobře, abych tady dokázal analyzovat a vypočítávat, proč přesně se to nepovedlo.
Skutečností však je, že navzdory dvacetileté snaze a miliardám proinvestovaných dolarů se demokracie v Afghánistánu prostě nechytila. To je po pádu Kábulu objektivní fakt. Dosavadní režim se totiž zhroutil prakticky bez odporu.
Západ se měl možná zkusit vykašlat na vzletné kecy o demokracii a prostě podpořit v Afghánistánu takový režim, který by si dokázal zjednat pořádek a respekt obyčejných Afghánců. Umíte si však představit, jaké obrovské politické náklady by to stálo?
Na Západě žijeme v demokracii. To je požehnání i prokletí zároveň. Voliči jsou ochotni podpořit své politiky v dělání dobra. Jsou ochotni se smířit s tím, že část jejich daní bude vynaložena na operace v zahraničí. Ale dost špatně se voličům vysvětluje, že mají financovat režim nějakého diktátora.
Proto se USA zpravidla snažily nastolovat při svých vojenských intervencích v zahraničí režimy, které alespoň svými základními hodnotami měly pokud možno blízko našemu západnímu vnímání světa. A ono to, světe div se, i mnohokrát vyšlo. Skvělým případem může být Japonsko nebo třeba Jižní Korea.
Jistě můžete namítnout, že tam, do Afghánistánu, Západ vůbec nemusel chodit. A ano, měli byste pravdu, nemusel. Pomohl by si tím však? Mohl si tehdy dovolit, aby mohla mít al-Káida dál bezpečné zázemí, ze kterého by mohla podnikat další útoky na cíle v západních zemích?
Jak vidno, Západ vybíral ze samých špatných možností. Ale i špatnou možnost lze dobře provést. Bohužel pod vedením Joea Bidena zvolila Amerika špatnou možnost a provedla ji ještě hůře.
Co z pádu Kábulu vyplývá pro Ameriku?
Mezinárodní ostuda. Druhý Vietnam a konec Pax Americana. Tak by se to dalo shrnout v kostce. Něco, co vypadá jako banda pastevců v sandálech, vyhnalo údajně nejsilnější, nejmodernější a zkrátka nejlepší armádu světa.
Považujete afghánskou misi (2001-2021) za úspěch Západu?Anketa
To je facka, ze které se bude americké sebevědomí ještě dlouho vzpamatovávat. Ale hlavně, Tálibán tím ukázal všem podobným hnutím po celém světě, že Ameriku jde porazit.
V tom je ta situace nejvíce podobná. Ostatně obrázky vrtulníků evakuujících americkou ambasádu vypadají jako přes kopírák. Tálibán kromě slávy a reputace získá i infrastrukturu, kterou na místě vybudovaly peníze západních daňových poplatníků, a stejně tak i zásoby munice, zbraní a proviantu.
Ostatně už na jeho první tiskovce jsme si mohli všimnout, že polovina bojovníků nebyla vyzbrojena „tradičními“ kalašnikovy, ale americkými karabinami M4.
Pro Joea Bidena osobně to bude znamenat oslabení pozic. Byť ne v kritické době, protože do kongresových voleb v polovině svého funkčního období (mid-term) má pořád ještě více než rok. Amerika však bude jen obtížně hledat ztracenou rovnováhu a napravovat svou pošramocenou pověst. Obzvláště v čele s člověkem, který ještě před měsícem vyprávěl, jak pád Kábulu nehrozí.
Co z pádu Kábulu vyplývá pro Česko?
Dopad zahraniční politiky na výsledek voleb je zpravidla malý. Je to logické. Lidé volí podle stavu svojí peněženky a s pádem Kábulu pivo levnější nebude a chleba nezdraží.
Krize okolo evakuace spolupracovníků Armády České republiky ale přeorala českou politickou mapu. Nepřímo totiž proti sobě postavil prezidenta republiky Miloše Zemana a předsedu SPD Tomia Okamuru.
(*1988) Na Univerzitě Karlově vystudovaný politolog. Milovník historie, dobrého jídla, cestování a zahradničení.
Dlouhodobě žije v zahraničí. Píše pod pseudonymem, protože nechce svého zaměstavatele vystavit tlaku politicky korektních aktivistů.
Infobox
Michal Bok (*1988)
Zatímco Zeman prohlásil: „Sdílím odpor vůči ilegální migraci, ale toto nejsou ilegální migranti. To jsou lidé, ke kterým máme závazek. Úplně stejný závazek, jaký máme k příslušníkům české armády.“ Okamura si nebral servítky a prohlásil, že je potřeba zabránit, aby tlumočníci získali azyl.
Na tomto sporu je zajímavé, že jak prezident Zeman, tak Tomio Okamura se dlouhodobě profilují jako odpůrci islámu. Pokud by se spor vyhrotil, je patrně Okamura ve slabší pozici, protože Zeman ho může snadno vykreslit jako někoho, kdo akorát kecá, ale proti radikálními islámu, tj. Tálibánu, nechce reálně hnout ani prstem.
Na celé krizi tratila i vláda, která kličkovala jako zajíc před ohařem. Původně přijímat nechtěla, aby nakonec obrátila. Neuspokojila tak nikoho. Pro jedny přijímala pozdě a málo. Zatímco druzí by si spolu s Okamurou přáli, aby nepřijímala vůbec.
Z celého sporu tak můžou těžit opoziční koalice, zejména pak SPOLU, která byla hodně slyšet hlavně ústy poslankyně Jany Černochové. A na své si může přijít i Robert Šlachta, který může ve své náruči přivítat voliče sympatizující s Milošem Zemanem, které zklamal Tomio Okamura.
Strany vládní koalice budou moci být rády, pokud nebudou tratit. Svým slabým počínáním totiž na celé krizi mohli jen těžko něco vydělat.
Nadějí pro Andreje Babiše však může být, pokud by pád Kábulu vyvolal další migrační vlnu. Jedna věc jsou totiž tlumočníci, kteří v Afghánistánu pomáhali našim vojákům, a něco zcela jiného je, pokud by přes naše hranice měly začít mašírovat zástupy afghánských běženců.
Pokud by pád Kábulu skutečně vedl k vzedmutí nové migrační vlny, tak to bude mít opozice těžké. Andrej Babiš totiž není hloupý a dlouhodobě má v tomto tématu silný kredit.
Naproti tomu například ve SPOLU by se politici, straníci, ale i voliči jen těžko shodli, jak se k takové vlně postavit. A u Pirátů a STAN by to asi bylo podobné. V citlivém předvolebním čase by tak obě opoziční koalice mohly zabřednout do vnitřních válek a mohly by se stát navenek pro voliče srozumitelné ještě obtížněji než Babišova vláda v kauze afghánských tlumočníků.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Michal Bok
