Při vašem cestování vás jistě zaujala naše neustále se vyvíjející dopravní infrastruktura…
Je zvláštní, že my nedokážeme nikde nic okoukat. Stavíme nejdražší dálnice tím nejblbějším metodickým způsobem, kterým jde. Neověříme si, jak je možné, že se postaví nová dálnice přes Rakousko. A že tam je těch tunelů! Ale my se tu hádáme o jeden 350metrový tunýlek pod Valíkem. Ať si někdo zkusí jet do Slovinska, Mariboru a uvidí ty tunely, které nepřinášejí žádná zdržení a na dálnici se platí mýtné, jsou tam ty mýtnice, platí se hned a rovnou podle toho, v jakém je zrovna dálnice stavu. Já si myslím, že kdo vjíždí na dálnici D1, by neměl v současné době platit vůbec, a kdo na D5, tak ano, ale nižší než na jiné dálnici, která je v pořádku. Třeba od Prahy na Hradec Králové, tam by to mělo být zase v jiné ceně. Ale ne, že se zaplatí dálniční známka, která se neustále zdražuje, to samé i mýtné leze nahoru, ale naše dálnice se stále zhoršují, jejich sjízdnost je špatná. Je pravda, že se musí počítat se zpomalením na těch úsecích, kde se pracuje, jenomže, když jedete kolem, tak tam nikoho nevidíte. Tam se pracuje každý den do půl čtvrté odpoledne, a pak tam už nikoho nevidíte a v neděli tam už není vůbec nikdo. V noci, když jezdí málo aut, se tam vůbec nedělá. To v Rakousku prostě není. V noci se rozsvítí lampy jako na fotbalovém stadionu, maká se na úseku, protože se počítá s tím, že tam projede pár aut a ta se dají svést do jednoho pruhu. Je to priorita.
Fotogalerie: - Babiš a celostátní sněm ANO
Ono se říká, že je více priorit, ale ona by logicky měla být jen jedna. Druhá už je sekundanta. Takže když bychom vzali, že máme více priorit, tak je to priorita číslo jedna. My tady v České republice nemáme jedinou dálnici, která by nějak fungovala. Oni také na Slovensku si s tím nijak nepospíšili, nedokázali postavit dálnici jako celek. Ale jsou tam úseky, ale z nich sjíždíte na klasické silnice.
Při jednom z předchozích rozhovorů jsme se bavili také o Kosovu a vy jste říkal, že to bude ještě velký problém. Zdá se, že tam dost „zatápí“ vzhledem k tomu, že by se Albánie ráda spojila s Kosovem a k tomu rozdělená Bosna…
Myslím, že to tam doutná pořád, protože to není dořešená věc. Když se něco územně a politicky nedořeší, tak vždycky je to časovaná bomba. I když je takový klid, tak je to spíše před bouří. A to připojení, myslím, že je to spíše snaha Kosova připojit se k Albánii než Albánie ke Kosovu. Jak znám některé lidi z Albánie a poznal jsem tam nálady, tak vím, že moc pro spojení s Kosovem nejsou. Společnost je rozdělená, řada lidí si tam myslí, že toto by jim mohlo přinést další problémy. Že by se jim tam nahrnuly různé živly. Oni totiž ti praví Albánci považují ty z Kosova za takové odrodilce, Albánce druhé kategorie. Kosovo vědělo, že bude maličké, tak proto, když mluví stejným jazykem mají tendenci se spojit. Albánie dnes už tak chudá není, Itálie do ní začala cpát peníze, protože se na ni dívají jako na svoji bývalou državu. Nu a kosovští Albánci mají pocit, že by jim spojení přineslo větší území a měli by volný pohyb po Albánii. Jenže Albánci je považují za takové ne zcela dobře přizpůsobivé, jak politicky, tak ekonomicky. Takže se mnohým Albáncům do tohoto snu Kosova moc nechce.
Že snahy budou stran Kosova, a že se nakonec najde na současném albánském území politická garnitura, která podlehne možnosti rozšíření území, zvětšení státu a vytvoření Velké Albánie, tak na to nakonec přistoupí. To ale budou spory, protože toto se mezinárodně nedohodlo, když se Kosovo mezinárodně uznávalo jako samostatný stát. Navíc tam byly podmínky, a to i, že se nebudou spojovat s Albánií. A najednou je to na talíři.
Co se týče Republiky srbské v Bosně a Hercegovině, tak to je srbská enkláva, která je na území jiného státu. Je tam jako by trpěna, a je to ale enkláva, která se zase nemusí tak bát. Jako dříve, když byla v době starověku a středověku Arménie na svém území, ale ještě měla enklávu v Malé Asii. A tam populace mohla klidně žít, protože měla svého „staršího bratra“, který ji v případě potřeby ochraňoval. Takže Srbové jsou odhodlanější národ, a to byli vždycky, i za druhé světové války, kdy se málokdo postavil Hitlerovi tak, jak to udělali Srbové. Ti byli velmi odhodlaní a postavili se proti okupaci a oproti tomu jiné okolní státy kolaborovaly, třeba Chorvaté, Bosna a Hercegovina, která si připadala více rakouská než jugoslávská. Ale neměl by se ten malý státeček uvnitř Bosny a Hercegoviny něčeho obávat.
Jiná věc ale nastane, jestliže se bude toto území mít snahu připojit k Velkému Srbsku. Nevím sice jak, jestli vytvořením nějakého koridoru, to pak ale Bosna bude protestovat. A to bude velmi obtížné, protože Bosna a Hercegovina nemůže Srbsku konkurovat ani politicky, ani ekonomicky. To bude jako připojování Krymu k Rusku, kdy každý skřípe zuby a říká si, to se nemělo stát, ale na druhé straně se s tím nic udělat nedá. Nikdo nezasáhne. Protože kdyby zasáhl, tak by musel zasáhnout proti Rusku. A proti Rusku se nezasahuje. A to ještě kvůli Krymu, území, které mu ještě ke všemu dříve patřilo. Ono tedy patřilo Krymským Tatarům, ale ty Rusko vyhnalo a rozprsklo je po zbytku Sovětského svazu a Krym byl pak Chruščovem připojen k Ukrajině. On jim dal něco a my si teď to něco bereme zpátky. Ono to nelze brát, jak se na to mnohý dívá, že Rusové ukradli zcela jasně historický kus Ukrajiny. To není tak zcela pravda. Krym Rusku patřil, převažují tam Rusové a nakonec když bylo referendum, tak podle počtu, když se hlasovalo, tak to bylo zcela zřejmé. Referendum nebylo zfalšované. To bylo hodnoceno tak, že vůbec nemělo být. Že by neměla být referenda o odtržení určité země od jiné země. Ale tady se bijí dvě zásady, které stojí proti sobě v moderním světě. Nebudu tu hovořit o tichomořských ostrovech, ale v moderním světě je jedna zásada nedělitelnosti státu, pokud si to obě části nepřejí. Proti tomu ale stojí právo národa na sebeurčení. Prostě, když tam žijí Rusové a vědí, že to tam před šedesáti lety bylo jejich, a kvůli šachům bývalého Sovětského svazu to bylo odškubnuté.
Ukrajina si nedokázala udržet nějaký ráz. Má tam hodně Rusů a oranžová revoluce, jak zkvetla, tak také rychle zhasla. Její představitelé byli pomalu všichni stíhaní. Všichni fandili oranžové revoluci, křičeli Juščenko a Tymošenková a hurá a sláva, a nakonec se ukázalo, že i ty Majdany nebylo něco, co bychom jen tak přijali. Začali tam stavět sochy Banderovi. On to byl ukrajinský nacionalista, ale napřed také pronacistický představitel, antisemita – a to je třeba vzít do úvahy. Nu a oni jej nekriticky oslavují. Nedivme se, že se rozčilují staří ukrajinští vojáci, kteří mají vyznamenání z druhé světové války za hrdinství, za chrabrost, za statečnost, tak se rozčilují, že najednou stejné vyznamenání od Juščenka a Tymošenkové začínají dostávat banderovci, proti kterým oni tenkrát bojovali. A ti najednou by měli mít stejné metály a měli by být stejnými hrdiny druhé světové války? To se mnohým Rusům nelíbilo, proto se snažili hodně těch enkláv odštěpit. Proto vznikly ty oblasti, malé enklávy, které se dnes nazývají samostatnými republikami, tedy Doněcká nebo Luhanská. Nu a odtržení Krymu bylo nabíledni.
To odtržení Krymu, Rusko jak mělo nakročeno, tak zase spadlo a je otázka, jestli jim to za to stálo. On to zmiňoval kdysi prezident Zeman, takovou pro mnohé problematickou věc, že Ukrajinci mají Krym Rusům nechat a mají si za to vyžádat jiné výhody. Prostě, že to mají prokšeftovat. To je velmi neskousnutelné pro určitou společnost, protože jsou věci, o kterých se takto mluvit nedá, i když ve skrytu duše si to myslíte. Protože podle mne Krym už nepůjde vrátit Ukrajině, je to nevratná záležitost. A žádná válka o Krym se nechystá a nebude. A když Ukrajina sama neřekne, že už je to nevratný krok, tak bude mít velmi ztíženou situaci. Když neřekne, my se o ten Doneck a Luhansk zmenšíme, stejně budeme největším státem Evropy, pokud tedy nepočítáme Rusko. Když toto někde řeknete, jste za kšeftsmana, který by za výhody vyměnil vlastní babičku.
To je jistě zvláštní, ten posun banderovců a Bandery z válečného zločince na válečného hrdinu. To skutečně musí veteráni skřípat zuby. Jak to vidíte vy, když jsou zcela jasně zaznamenané pogromy a zvěrstva nejen na polském obyvatelstvu, ale i na volyňských Češích? Proč si je židovská komunita, respektive židovští oligarchové prostě nekočírují a neřeknou – zmírněte rétoriku?
Já si myslím, že to někteří dělají. Hlavně ti židovští oligarchové na ruské straně. Jenže dost z nich je protiputinovských. I když část Židů je zase proputinovských, společnost je hodně rozdělena. Mnoho židovských oligarchů muselo utéci do zahraničí, řada z nich šla do kriminálu, viz Chodorkovský. Berezovský musel zdrhnout. Prostě velkým židovským finančníkům v Rusku pšenka nekvete. A na Ukrajině až takovou moc nemají. Samozřejmě, že jim to není po vůli. Nemůže jim vonět nějaké banderovštění. Tady vidíte, jak to tu společnost rozdělilo na všech úrovních, ve všech sférách. Ukrajinští vojáci mají pravoslavné kaplany, Rusko má také kaplany pravoslavné církve. A ti všichni spadají do jednoho okruhu pravoslavných. Teď tedy ta ukrajinská a ruská pravoslavná církev stojí jakoby proti sobě. Ona je sice rozdělena do určitých soustátí, kam patří několik zemí. A ta ukrajinská a ruská byly v jednom ranku.
Je tu opět, jak se na Ukrajině říká Tymošenkové, „plynová zlatovlasá Julča“. Kandiduje na prezidentku – volby budou v závěru letošního března. Země je polepena jejími billboardy, na kterých slibuje, že zavede zemi do NATO. Jak to vidíte vy?
Já tedy nevím, jak se vyřeší problematika mezi Ukrajinou a Ruskem. Kdyby Ukrajina udělala silnou čáru, řekla, Krym je váš, Doněcko je vaše, Luhansko také. Kdyby tedy Ukrajina řekla, tak ať si to vezme Rusko, a jednala by na vlastní pěst, tak by mohla žádat o vstup do NATO, protože Ukrajina má početnou armádu, jsou s ní dobré zkušenosti. Například ukrajinská armáda sloužila na mnoha misích, kde jsem byl já. Když jsme byli v Afghánistánu, tak ten byl rozdělen na tři enklávy podle toho, která armáda tam měla hlavní slovo nad těmi ostatními armádami. Byl to americký, britský a ukrajinský úsek. Takže ta ukrajinská armáda byla poměrně početná, tehdy tam měli asi 20 000 vojáků, což bylo obrovské číslo. S námi se to vůbec nedalo srovnávat, my jsme tam měli asi 150 vojáků. A NATO bylo s Ukrajinci spokojeno, vedení Aliance je přijímalo i do takových misí, jako byl třeba Pákistán, kde jsme měli ukrajinské piloty vrtulníků.
Navíc, když se rozpadl Sovětský svaz – a Rusové se s tím doteď nemohou pořádně vyrovnat – diverzifikovaly se velké podniky a letecká, vrtulníková výroba, ty největší letouny na světě, Antonov, to zůstalo na Ukrajině. Něco samozřejmě v Rusku zůstalo, ale s Ukrajinou se to nedá srovnávat.
V současné době NATO si nepřeje Ukrajinu ne proto, že by nepotřebovalo její vojáky, zbrojní techniku, ale proto, že si Kyjev za sebou jako ocásek pořád táhne problémy s Doněckem a Luhanskem. A Ukrajinci počítají s tím, že až vstoupí do NATO, tak se seskupí a vtrhnou tam a získají ta území zpět. Nemám pro to žádný důkaz, ale vyplývá to ze všech možných logik, když to zvážíte. Prostě – my potřebujeme někoho silnějšího za partnera, protože to sami nedokážeme. Protože Rusko proti NATO nepůjde. Kdyby chtělo proti němu bojovat, tak první by šlo do pobaltských států. Tam mají mnoho ruských enkláv a pobaltské republiky jsou jim trnem v oku. Jenže tyhle země už jsou hájené.
Skousne to Putin, jako skousl Gruzii?
Velmi těžko. Nedovedu si představit ten přístupový mechanismus. Nevím tedy, jaký je plán Tymošenkové, jak to chce udělat. Teď kdyby tam vstoupili, tak by přinesli ohniska napětí. Přinesli by tam něco, o co nyní NATO nestojí. Tam je to přece všichni za jednoho, jeden za všechny. S Ruskem není radno si zahrávat.
Rusko ale přece spíše patří do Evropy než někam k Číně…
To je samozřejmé. Ale to Rusko je pořád mnohonárodnostní stát. Pořád existuje smlouva s postsovětskými středoasijskými republikami, jako je Kazachstán, Uzbekistán, Turkmenistán a Kyrgyzstán. To jsou takové diktátorské republiky, které nahrávají Putinovi. A pak také uvnitř Ruska. Kdyby se začalo drolit na menší partikulární celky, tam máte Tatarstán a Čečensko a Jakuty, a vše se zbouří. To vždy, když se uvolní stavidla, tak najednou vylezou ti, o kterých dnes lidi ani neví. Oni si myslí, že tady je Rusko a tady Ukrajina, ale to Rusko vůbec není celistvé. Je pořád mnohonárodnostní zemí a to, že tam někde momentálně vládne Kadyrov a ten je zrovna proputinovský, to je každému prd platné. To může být, ale kdyby se to hnulo, tam se to řeší kamenem do hlavy, tam jej mohou odpravit a najednou bude mít Rusko zaděláno na další problémy.
Takovým příkladem je Kavkaz, když se tam začala uvolňovat stavidla, vznikal Náhorní Karabach. Pak se všichni domnívali, že to tím končí, v životě jsme se o tom ve škole neučili, netušili jsme, že se odtrhne Jižní Osetie od Gruzie. Začaly se odštípávat malé kousíčky a bylo to dané tím, že ty státy byly prošpikované ruským živlem a mnoho lidí si už na to zvyklo, že Rusko je bohatší stát než Ukrajina. Rusové z Ukrajiny pracují v Rusku, jako se tady od nás jezdí pracovat do Německa. Pořád jsou tam vyšší platy a větší možnosti. Proto se ti Oseťané chtěli osamostatnit a přilepit se k Rusku, protože zjistili, že to bude lepší, když se to tak pěkně třeba vyřešilo s Čečenskem nebo Abcházií. Že ten veliký stát nás více ochrání a dá než ta malá Gruzie. Ne všichni si tedy přáli svobodu a osvobození od těch „ruských tyranů“. Po těch téměř sto letech bývalého Sovětského svazu to už ostatně nebyli tyrani.
Vlivově připadla Arménie k Rusku a Ázerbájdžán, snad kvůli plynu, k EU. Vždyť je tam diktatura jak řemen!
Já nevím… Spíš si myslím, že ten Ázerbájdžán dost spolupracuje s Tureckem. Je to muslimská země altajského typu. Nejsou to Arabové, mají armádu, která je podobně jako v Turecku sekulární. Co jsme byli v Afghánistánu nebo Iráku, tak Ázerbájdžánci byli jako pozorovatelé NATO, sloužili pod tureckou armádou. Oni se prostě domnívají, že to Turecko má v budoucnosti šanci se do Evropské unie dostat.
… mně se zdálo, že jsme Turecku ty pomyslné dveře do EU spíše přivřeli…
Já si myslím, že nejsou zavřené. Můžeme na Erdogana nadávat, jak chceme, ale pořád má druhou největší armádu v NATO. NATO se nevzdá Turecka a Turecko NATO, a to Ankara dobře ví. Budou se sice pošťouchávat jeden proti druhému, Trump proti Erdoganovi, ale na generálních štábech to bude fungovat a ti jejich vysocí důstojníci si navzájem i nadále budou podávat ruce. Jejich armáda je opravdu sekulární. I ten nepodařený puč, který by byl možná dobrý, kdyby se povedl, ale byl takový nějaký zpackaný. A přemýšlím, jestli nebyl nějak připravovaný právě ze strany Erdogana, aby jej to posílilo a aby se zbavil nepohodlných lidí v armádě. Bylo tam prostě příliš amatérských věcí. Před tím bylo asi pět armádních pučů od doby Atatürka a vždy to společnost někam posunulo.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
