Kotrba: Dvořák zničil ČT? Naopak. Investor Kellner. Ale plivance Fridrichové, štvavý Wollner. Lipovská je mimo

12.04.2021 12:51

ANALÝZA Generální ředitel Petr Dvořák připravil Českou televizi na budoucnost. Veřejnoprávní TV je nyní v lepší kondici než její komerční konkurence, píše mediální analytik Štěpán Kotrba v analýze, v níž čtenářům ParlamentníchListů.cz vysvětluje programové a technologické pozadí Dvořákovy vlády nad ČT. Současně však šéfa Kavčích hor kárá, že od roku 2011 nebyl schopen zajistit vyvážené a politicky neutrální zpravodajství, i když k tomu měl možnost. Kotrba též prudce odsuzuje aktivity radní Hany Lipovské, která se dle něj „submisivně podřizuje záměrům Jany Bobošíkové".

Kotrba: Dvořák zničil ČT? Naopak. Investor Kellner. Ale plivance Fridrichové, štvavý Wollner. Lipovská je mimo
Foto: Hans Štembera
Popisek: Generální ředitel ČT Petr Dvořák
reklama

„Zjištění“ nové katolické členky Rady České televize Hany Lipovské, s kterým přišla na poslední zasedání Rady v doprovodu policajtů a které ona a Jana Bobošíková rozeslaly kdekomu včetně Bezpečnostní rady státu, je diletantsky nesmyslné a humbuk, který Lipovská rozpoutala, je tragikomický. Takový policajtsky tragikomický, jako kdyby ho Bobošíková konzultovala s traktoristou Šlachtou. Je načase, aby se řeklo vše, co se říci může. Nejen to zdánlivě špatné, ale i to dobré. Dvořák není a nebyl ve střetu zájmů, ale dosud nesplnil jeden z úkolů, který dostal při svém nástupu. 

Anketa

Je vám líto, že Tomáš Petříček končí na ministerstvu zahraničí?

hlasovalo: 13070 lidí

To, že kandidát na generálního ředitele České televize Dvořák, toho času čerstvě odešlý generální ředitel televize Nova, má silnou vazbu na Kellnerovu PPF, věděli všichni, kteří to vědět měli. Kteří se v tu dobu pohybovali okolo ředitelny Kavčích hor, Úřadu vlády či Parlamentu. Včetně mne. A dle mého názoru všichni včetně mne byli různými kanály neoficiálně dotazováni, zda může vazba na Kellnera v případě Dvořákova zvolení být rizikem. Teoreticky mohla být…

Ovšem z úplně jiného důvodu, než si myslí novodobá slečna Urválková, Hana Lipovská. 

V roce 2002 vstoupila PPF do televize Nova a Dvořák se stal jednatelem televize. V květnu 2003 pak generálním ředitelem a v této funkci zůstal i poté, co Novu koupila společnost CME, vlastněná bývalým náměstkem amerického ministra obrany pro evropskou politiku a politiku NATO a prezidentem Světového židovského kongresu Ronaldem Lauderem. Z vedení Novy odešel v červenci 2010 na pozici viceprezidenta pro vysílání celé skupiny CME, kde zůstal do konce roku 2010. V roce 2011 se přihlásil do výběrového řízení na generálního ředitele po Jiřím Janečkovi. V tu dobu Českou televizi provizorně řídil zkušený Vladimír Karmazín, který do té doby dělal Janečkovi statutárního zástupce a provozního ředitele. 21. září 2011 byl Dvořák zvolen Radou České televize s předsedou Milanem Uhdem (bývalý ministr kultury a první předseda Poslanecké sněmovny za ODS, později nešťastný člen Unie svobody) do čela ČT. V prvním kole získal 13 hlasů z 15. Ve druhém kole hlasování porazil Hynka Chudárka, bývalého ředitele hudební TV Óčko, poměrem 12:3. Čili jednoznačně. Chudárka se pokusilo podporovat liberální křídlo tehdejší ČSSD, marně. Sázka na mrtvého psa. 

Ještě než byl nový generální ředitel Radou ČT zvolen, mnozí před některými riziky varovali. 

Za největší riziko byl v té době považován Dvořákův ryze jednoduchý tržní přístup v „televizi hvězd“ a pravicový elitářský názor, který mu sice získával sympatie v ODS a legitimní by byl v komerční televizi, pro existenci média veřejné služby mohl být ale smrtící. Zde sledovanost za každou cenu a peníze nikdy nejsou vše. 

Jenže se zároveň ukázalo, že Dvořák dokázal Novu obrátit od Železného devadesátkové éry k dlouhodobým programovým oknům. Vytvořil ve schématu kotvy, které tam jsou dodnes: třeba podvečerní seriál Ulice se vysílá už od roku 2005, a přitom neztratil výkonnost. Nova vyvinula vlastní sitcom, točila minisérie, oslovila mladé talenty do Noci filmových nadějí, koprodukovala filmy, o které původně stály Kavčí hory. Od kolotočové televize těžící z hladu porevolučních let posouvala svou image ke komerční televizi, která chce na každou minutu vysílání výnos. 

Jenže Nova postupně ztrácela pozici na trhu. Nebylo to ale Dvořákem, ale změnou technologického prostředí, protože analog vystřídalo digitální šíření a nové programy. Přišlo víc konkurence a Česká televize se rozhodla vyměnit odchod od reklamy za vyšší poplatky. Tím se stabilizovala. Přestala být programově závislá na mediálních strategiích reklamních agentur. Na Nově pak mezitím začal silou řádit rumunský ředitel CME Adrian Sarbu a česká zlatonosná slepice najednou dostávala za úkol pořídit si ještě tiskovou agenturu, produkční firmu, filmovou distribuci a další nesmysly, kterých se pak zbavovala.

Právě napětí v CME pak přivedlo Dvořáka k tomu, že z firmy odešel. A než Rada ČT vyhlásila tendr na nového ředitele, užíval si volno. Na úřad práce vážně nemusel, když jeho základní roční plat v CME byl v přepočtu skoro 14 milionů korun a s bonusy ještě o několik milionů víc… Nemusel by do konce života dělat vůbec nic.

Takže přihlásit se do tendru na šéfa televize veřejné služby byla frajeřina – profesní výzva. 

Otázky před jeho zvolením pokračovaly: Ví vůbec, co se od takové televize čeká? Předseda Rady ČT Milan Uhde se ho pro jistotu přeptal, jestli ví, co je to kultura a jak by ji popsal. Petr Dvořák tehdy s odpovědí neváhal, Uhde uznale pokýval, a tím padly poslední obavy u těch, kterým šlo o „ušlechtilost“. 

Dvořák byl pyšný na své manažerské schopnosti a o ČT hodlal pečovat, jako by byla jeho. Bylo jasné, že v tomto ohledu nemá od PPF ani od ODS žádné zadání, a pokud ano, arogantně ho neplní. Vsadil na jednu kartu. Na kartu „jeho“ efektivně fungujícího managementu v televizi, kterou nebudou rozkrádat „tvůrci“ ani „hoši co spolu mluví“ kdesi ve Žlutých lázních. A taky věděl, že ve vnitřním fungování ji musí „vyzout z bačkor“, protože ve 21. století už nejde divákům nabízet jenom další Životy na zámku nebo hrůzy jako byl Hotel Herbich, který od jeho premiéry ČT už nikdy neodvysílala. 

Provozní a strategické kormidlování mu šlo. Nakonec dokázal změnit i výrobu tak, že uspokojil filmaře, ale zároveň jim nešel automaticky na ruku. Horší to bylo ve zpravodajství. Tam byla zjevně nutná změna. Nejen proto, že čísla nevypadala dobře.  

Dva roky po nástupu Dvořáka do funkce to vypadalo, že jak rychle přišel, tak rychle skončí. Několik desítek lidí ze zpravodajství podepsalo dopis, že Česká televize straní Zemanovcům. Bylo to sice naopak, nicméně část redaktorů po tomto konfliktu dala výpověď. Ale spacáková revoluce se nekonala. Televize jela dál. Kulturou většiny zaměstnanců už nebyl boj za demokracii v romantické revoluci se svíčkami a vlajkami v oknech, ale peníze. 

Kdyby Dvořák tehdy použil svého vlivu ke strategickému utlumení digitalizace a všech multimediálních aktivit a vsadil jednoznačně na kartu „zbytkové“ televize dle drzé teze stvořitele Novy Vovky Železného, mohla „konkurenční“ Nova znovu ovládnout televizní trh, o který se od jara 2006 musela dělit s nově vzkříšenou Primou a Českou televizí, které byly v tu dobu odblokovány zákonné překážky rozvoje a zvýšen koncesionářský poplatek. Nestalo se. Nikdy. 

Ani riziko, že Novu zkopíruje pod jiným logem a rozdíl mezi komerční televizí a veřejnou službou se smaže, se nepotvrdilo. Atraktivní veřejnoprávní televize, která diváky zajímá, ještě neznamená, že je to komerční televize. Buď divákům dáte obsah, který chtějí, v době, kdy se můžou dívat, anebo vysíláte do zdi. Ale taková televize by byla k ničemu. 

Dalším rizikem, souvisejícím s tím prvním, mohlo být šíření signálu. Česká televize byla sice od novely zákona na jaře 2006 vlastníkem frekvencí multiplexu veřejné služby, ale nikoliv provizorních multiplexů, a ne dalšího telekomunikačního zázemí. 

Na jaře 2006 Dvořák, ještě v barvách Novy, přitom s týmem ČT prohrál historickou sněmovní bitvu o podobu televizního trhu. Mohl chtít revanš. Kdyby po nástupu do ČT zhoršil vztahy s Českými radiokomunikacemi, které šířily signál ČT, nebo jiným způsobem způsobil zásadní zdražení služeb ČRA, byl by to býval „tunel jako prase“. V roce 2012 stálo šíření signálu a související služby půl miliardy ročně. Ani to se nestalo.

Posledním utajeným rizikem „kellnerovce“ v čele České televize bylo riziko zadlužení či ztráty kontroly nad nemovitostmi a pozemky České televize. Málo se to ví, ale České televizi patří i část pozemků, na nichž leží Podolský stadion… A samozřejmě, areál ČT je značně rozsáhlý, dá se diskutovat o jeho potřebnosti při současném nuceném omezení rozsahu a obsahu veřejné služby, o které tehdy Langerova část ODS usilovala. Pozemky umožňují výstavbu komerčních objektů za miliardy. Jenže… § 9 odst. 8 zákona o ČT říká, že … k uzavření smlouvy o pronájmu nemovitostí nebo jejich částí v majetku České televize na dobu delší než 3 měsíce nebo smlouvy o převodu, popřípadě zatížení nemovitostí nebo jejich částí v majetku České televize potřebuje generální ředitel předchozí souhlas Rady, jinak je právní úkon neplatný. Takže klid a nohy v teple… I kasu televize šlo hlídat jednoduše. Zevnitř i zvenku.

Vzhledem k reálným pokusům radní Jaklové, která byla agilní členkou ODS, v Českém rozhlase, donutit generálního ředitele Kasíka k vystěhování rozhlasu z komplexu nemovitostí na Vinohradské a přestěhování do komerčního pronájmu jakéhosi developera kdesi na Jižním Městě, bylo nicméně nutné kontrolovat složení Rady ČT, aby se něco podobného nemohlo stát „s vědomím a po předchozím souhlasu Rady“. Takže ačkoliv byla u moci ODS a vláda byla pod vedením premiéra Petra Nečase, lidé afinitní k této straně a jejím privatizačním snahám nikdy nezískali v Radě ČT většinu, nutnou pro podobný krok. Jednání Rady za Uhdeho byla pečlivě monitorována a analyzovány byly zejména všechny body, týkající se pohybu majetku. Sám Uhde byl sice pravičák, ale úzkostlivě poctivý a čestný. Do bitev jde před řadami. I takoví jsou a zůstali poctiví navzdory příležitostem. 

Vnitřní procesní pravidla uzavírání obchodních smluv v ČT, které nastavil Dvořákův předchůdce Vladimír Karmazín, znemožňovala generálnímu řediteli podpis smluv bez kontrasignace odbornými podřízenými. A znáte to… jakmile něco ví více lidí než dva, tak se to v Praze vždy vykecá. Dohled nad novým generálním ředitelem převzal sekretariát a účetní, jejichž rukama standardní smlouvy musely procházet. Nikdy se nestalo nic, co by jevilo znaky nekalé činnosti, poškozující zájmy České televize. Zákon Dvořák nikdy neporušil, nikdy se jako ředitel ČT neocitl v závažném střetu zájmů. 

Janečkův tým připravil rezervu pro nadlimitní výdaje. ČT převedla v roce 2004 na několik let velké množství zaměstnanců na externí smlouvy a jen za rozdíl daně z nezávislé a závislé činnosti, sociální a zdravotní pojištění ušetřila miliardy. Evropská unie začala vyžadovat oddělené účtování veřejné služby a komerční činnosti, aby nedocházelo k nadměrné státní podpoře veřejných vysílatelů a deformacím zejména reklamního trhu. Fond koncesionářských poplatků tak byl zároveň reakcí (čti obezličkou) na legislativu EU o přiměřenosti veřejné podpory dle Amsterodamské smlouvy, kterou odsouhlasilo Ministerstvo financí, dozorčí komise Rady ČT, Rada ČT i poslanci ve výroční zprávě. Nakonec i EU. Na konci Janečkova působení bylo na účtu několik miliard. Určené na výdaje spojené s digitalizací DVB-T, tvorbou programu nových digitálních stanic, tvorbu pro nová média a na stavbu brněnského studia. Peníze měly podle propočtů, které vypracovával ještě Janečkův management, vydržet při šesti digitálních programech pouze do roku 2015, pak bylo plánováno další zvýšení poplatků už s inflačním koeficientem. „Mezi roky 2013 a 2014 bude fond prázdný,“ strašil ale politiky v roce 2009 obchodní ředitel ČT Robert Kvapil. V roce 2011 přitom měla televize uspořeno ještě 3,7 miliardy korun. Dvořákovi část fondu vydržela dodnes. Skoro zázrak. 

Stavba nového studia v Brně začala na podzim roku 2014 a nebyla Dvořákem ani zastavena, ani brzděna, ačkoliv byla posílením výroby ČT a dala se obhájit jedině masivním rozvojem vlastní tvorby a kinematografickou koprodukcí. Nebo déletrvající provozní odstávkou většiny Kavčích hor. Jen jednou se stavbu pokusila ohrozit Rada ČT hloubkovou kontrolou, kdy si pravicová část Rady myslela, že je stavba předražená, ale neúspěšně. Náklady byly odůvodněné, nikdy ne nadměrné. 

A i když nebyla koupena technologie, kterou jsem si já osobně přál a která by bývala zajistila České televizi jednoznačnou technologickou převahu v celé Evropě minimálně na dvacet let (kalifornský digitální 6k a 8k nahrávací a stříhací řetězec RED, na nějž se natáčel Avatar či Hobit a jehož nejvýkonnější kamery Epic 617 měly už tehdy rozlišení i dnes neuvěřitelných 28k), vybavilo se studio za 350 milionů korun kvalitně pro možnost špičkové výroby, střihu, digitálního harddiskového záznamu a přenosu. V té době nejmodernější televizní komplex v celé České republice. 151 milionů dokonce získala televize zpět prodejem budov starého studia. Výdaje na studio se ale za Janečka plánovaly na 600 milionů. 

„Pravicový“ a „komerční“ generální ředitel dokázal zastavit kamarádšofty v nižších patrech televizního molochu, které od Mathého ovládaly výrobu a zajišťovaly posthavlovské „kulturní frontě“ laciné peníze. Nastavil mechanismy tak, aby byly orientovány na kvalitu a tržní konkurenceschopnost. Zavřel mnohé penězovody. 

Manažer pro digitalizační procesy Hanuš připravil a úspěšně řídil technickou realizaci celého procesu DVB-T1. Tým okolo Pavlíny Kvapilové porozuměl jak novým médiím, tak sociálním sítím, začala se řešit hybridní televize HbbTV. Česká televize se stala nezadržitelným lídrem multimediální digitalizace, kde převzala štafetu po ČRo z let 2000–2006. Přes nechuť a aktivní odpor komerčních televizí. 

Bývalou Dvořákovu Novu mimochodem mezitím převzal právník Andruško, pokusil se o získání argumentů pro další arbitráž a prohrál. Jak přišel, tak odešel. Do zákona totiž přibyla věta, která znemožnila žalobu u Soudního dvora EU: „Česká televize poskytuje službu veřejnosti tvorbou a šířením televizních programů, popřípadě dalšího multimediálního obsahu a doplňkových služeb na celém území České republiky za účelem naplňování demokratických, sociálních a kulturních potřeb společnosti a potřeby zachovat mediální pluralitu“. V této jedné větě je vše – poslání veřejné služby řečené jazykem, kterému EU rozumí. Druhá arbitráž se nekonala. 

A teď se budu snažit říct, v čem vidím vizionářství Petra Kellnera jako investora. Vykoupil od zahraničních spekulačních vlastníků půlku státu za cenu drátů. Za 63,6 miliardy korun získal v roce 2013 zpět ze zprivatizovaného klíčového státního telekomunikačního operátora SPT Telecom/Telefonica/O2 kontrolní 66procentní podíl. Strategický cíl? Cíl komerční je jasný: poskytovat v PPF co nejširší portfolio služeb od telefonických, datových až například po bankovní a multimediální a obsahové. 

Ale Kellnerova investice byla něco víc. Dvacetiletá investiční strategie, která napravila rozkrádačky státu z dob vlád Václava Klause. O dva roky později totiž Kellner vykolíkoval uvnitř telekomunikačního molocha klíčovou investici pro bezpečnost státu: Cetin, který spravuje 38 000 km optických kabelů a 20 milionů kilometrů párů metalických kabelů po celé České republice, stejně jako dnes i mobilní 5G sítě, budované na technologii Erricson. Investici hlídá bývalý člen představenstva Telefónica, bývalý poslanec za ODS a později bývalý Mlynářův náměstek ministra financí a informatiky, Michal Frankl. 

Kdo v čele odposlechové skupiny nahradil pozdějšího senátora, výkonného ředitele pro bezpečnost, plukovníka Miroslava Antla, není tak jednoduché zjistit, ale jde to. Bez skupiny O2 se už dlouho neobejde nikdo, protože v telekomunikacích jsou služby (říká se jim ne nadarmo síťové monopoly), které konkurence nemají nebo by byla nesmyslné jako souběžné tažení optických kabelů nebo provozování družic. Proto cenotvorbu a řadu dalších aspektů takových firem přímo nebo nepřímo kontroluje či dokonce ovládá stát – v tomto případě Český telekomunikační úřad, NBÚ a další služby. 

Kellner koupil i kontrolní podíl v největší síti optických kabelů a kritické infrastruktury v Česku, bývalé zprivatizované servisní firmě Českých drah – ČD Telematika. Pokus vlád ODS ve spolupráci s KDU-ČSL o závislost klíčové infrastruktury Česka na rozhodnutí učiněné v cizích zemích skončil. O svou investiční spekulaci nyní na dálnicích přišel i rakouský, kdysi lidovci dosazený Kapsch. CzechToll patří do skupiny PPF. 

PPF kontroluje páteřní optickou síť státu, jeho kritické infrastruktury a know-how v telekomunikační obsluze tunelů, železnic a elektráren včetně jaderných, silnic a dálnic, GSM-R, profesionální řešení wifi a IoT pro veřejné osvětlení a inteligentní řízení dopravy smart city, ale i řešení IPTV a 5G, nezbytné pro budoucnost komerčního šíření audiovizuálního a multimediálního obsahu. Za několik let už nebudou podstatné mýtné brány, každé auto bude připojené na síť a jeho poloha bude díky systému GSM a Galileo známá na centimetry. Bez navigace nevyjede z garáže. PPF k tomu má infrastrukturu O2 a stát to bude považovat za logickou volbu. 

Za několik let už nebude podstatné šíření televizního obsahu formou vysílání – broadcastingu, ale on demand služby obsahových „videopůjčoven“ typu Netflix či kolektivní hraní multimediálních hyperrealistických her v kyberprostoru. Dokonce i na umělých hercích – Avatarech s hyperrealistickými strukturami a gesty se už pracuje. Už nebudou televize, ale pouze počítače, některé designované jako chytré televize s „jakýmsi“ internetem uvnitř. Připojené na síť elektronických komunikací. I továrny budou osazeny stroji, které si svůj firmware budou posílat po síti. K tomu všemu bude Kellnerovo impérium používat infrastrukturu O2, která bude šířit vedle distančního vzdělávání, distančního řízení firem i „distanční“ kulturu. Ano, služby O2 bude používat každý. Vláda i ČT. Ale držení akcií jednoho školicího střediska IT manažerů není střet zájmů. 

Novu už neovládají američtí Židi ani Pentagon, stejně jako páteřní telekomunikační sítě státu nevlastní italští či španělští spekulanti. Stát získal postupně a nenápadně zpět kontrolu nad státem. To penězi nevyvážíte. Chápu ale, že se to některým vyznavačkám trhu bez přívlastku nelíbí. Ale tak to je. A doufejme, že to tak i zůstane. 

V roce 2025 už bude v plném provozu ultrarychlá multimediální telekomunikační síť 5G. Česká televize do tohoto období vstupuje silná a bez závazků, vlastnící své vysílací frekvence a obrovský archiv filmů, spolu se zázemím mediálně-kreativního průmyslu, zatímco komerční média jsou oslabená stále rychlejším inovačním cyklem a zvyšujícími se technologickými nároky, dlouhodobým poklesem účinnosti a příjmů z reklamy, pirátstvím a vazbou mladé generace na interaktivní sociální sítě. Nově navíc končí licence v roce 2025. 

To vše stát a rozhodující politické síly v něm samozřejmě věděly už na začátku, kdy tato strategie vznikala a věděly to i tehdy, kdy Dvořák nastupoval do ČT. V této hře nikdy nešlo o peníze. Vyprávět to a sekat hlavy domnělých viníků ale nebylo dosud nutné. Součástí utajení je i disciplína mlčenlivosti. Myslím, že tak přísné a všestranné bezpečnostní prověření jako Kellner a Babiš, který podobným způsobem sjednotil a před cizími vlivy ochránil pro stát klíčový chemický průmysl, zemědělství a většinu potravinářství, má v Česku jen několik málo lidí.

Dvořák je už dlouho na periferii toho všeho. Česká televize potřebovala zkušeného manažera pro realizační fázi digitalizace DVB-T1, DVB-T2 a 5G. Dostala ho. Za hubičku. I když má Hana Lipovská pořád pocit, že Dvořák bere nějak moc a nejlíp by neměl brát nic. Perspektiva šedé akademické myši. 

Ačkoliv Dvořák už do Novy nastupoval nepolíbený televizním byznysem, dokázal pochopit jeho principy, potřeby i vývoj. Do ČT pak přinesl Fridrichovu zásadu popularity a reprízovosti, jinými slovy zefektivnění výrobních nákladů opětovným využitím vyrobeného pořadu. Takže zatímco za Mathého vznikaly v ČT „arte“ seriály, které po prvním odvysílání už nikdy nikdo neviděl, protože je vidět nechtěl, tak teď se realizuje opačná strategie. Dnes ČT natáčí seriály jako Most nebo napínavý, zábavný, a přitom mysteriózní Svět pod hlavou, které se dají znovu nasadit a pořád s kvalitním ohlasem. Koprodukují se výpravné historické filmy a série, jako Božena nebo Marie Terezie, které by bez silného média veřejné služby v této kvalitě nikdy nevznikly. Česká televize je hlavně zásluhou Dvořáka hlavním a stabilním investorem všech řemesel jinak skomírající české kinematografie.

To, v čem ale jinak špičkový mediální manažer flagrantně selhal, je jediná, zato kardinální věc: Dosud nedokázal vytvořit konkurenční, politicky vyvážené a objektivní zpravodajství a publicistiku. S redakcí, ve které stále přežívají pohrobci televizní rebelie ze zimy 2000, to nejde. Přitom Dvořák měl od Janečkova odcházejícího týmu vytvořené podmínky v již postavené ČT24 a likvidace pozůstatků rebelie byl jeden z klíčových úkolů, které dostal při svém nástupu. 

ČT24 začala vysílat 2. května 2005, čímž se stala třetím kanálem České televize a zároveň první televizní čistě zpravodajskou stanicí v Česku. V Českém rozhlase v tu dobu vznikla obdoba – zpravodajské Rádio Česko. Od 21. října 2005 vysílala ČT24 v řádném pozemním digitálním vysílání ve standardu DVB-T v přechodném multiplexu A, od 31. října 2008 pak v řádném multiplexu ČT. Na začátku měla samostatnou redakci. Byla připravena tak, aby mohla plnit autonomně povinnost ČT i v případě, kdy by tým zpravodajství ČT1 jako v roce 2000 přešel opět do stávky či odmítl respektovat vedení televize či Rady ČT v požadavcích, které vycházejí ze zákona 231/2001 Sb., o rozhlasovém a televizním vysílání, zákona 483/1991 Sb., o ČT, jakož i z Kodexu ČT. Janeček totiž utlumil rebely, ale nedokázal vyhodit řadu jejich protagonistů z OTN, protože vzešel z této redakce a cítil se vázán kolegialitou. Úkol zbyl na Dvořáka.

Hlavními úkoly veřejné služby v oblasti televizního vysílání je zejména poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů veřejnosti. Imperativ vás, plátců televizního poplatku – vás občanů, vtělený do zákona. Od roku 2001 vnímala veřejnost velmi citlivě, jak Česká televize tento úkol plní. A stejně citlivě vnímá dodnes i to, kdy ho neplní. 

Na místo ředitele zpravodajství Milana Fridricha, z něhož se stal Dvořákův (dle mého názoru vynikající) programový ředitel, přišel Zdeněk Šámal, který předtím působil jako šéfredaktor internetového zpravodajství TV Nova a šéf komerční slovenské zpravodajské stanice TA3. Měl to být profesionál bez nostalgických vazeb na televizní rebelii. Místo toho, aby využil „mladé krve“ a postupně generačně obměnil tým, nakonec spojil redakce a ti staří nakazili ty mladé. Selhal. Satira se nakazila politickými plivanci Nory Fridrichové, Wollnerova štvavá publicistika a komentáře nepotřebují mnohdy fakta a zpravodajství nám místo holých fakt vykládá redakční názory na ta fakta. Šámalovi i Mrzenovi je to jedno, když je za nicnedělání furt někdo platí…

Po několika letech „rozběhu“ začal být požadavek na kvalitu zpravodajství a publicistiky veřejností vymáhán, některými analytiky a politiky čas od času zmiňován jako průvodní chyba veřejné služby. Přitom to tak není. Byla to chyba Dvořáka, zaměstnaného technologickým, programovým a výrobním rozvojem Kavčích hor, byla to chyba zvlčilých jednotlivců v redakci a editorské kultury, upnuté k ideologiím 90. let. Byla to ale i chyba radních, kteří s leností sobě vlastní netrvali na dodržování Kodexu a zákona.

Nadreprezentace liberálních středopravicových stran a jejich agendy, podreprezentace levicových témat i frekvence levicových politiků na obrazovce tvořilo první desetiletí nového milénia a nešlo si toho nevšimnout. Afinita k politikům, kteří vycházeli z idejí Václava Havla, u některých později z idejí Václava Klause a „tržního“ charakteru převratu v roce 1989, až fanatická nenávist k tématům socialismu a ke konzervativní levici, reprezentované zejména Milošem Zemanem. Ignorování či uštěpačná nenávist ke komunistům a sociálním demokratům. Dnes je tomu trochu jinak, ne však moc. Sociální agenda je přijata, ale vzhledem k silným nízkopříjmovým skupinám v populaci velmi málo. Filmy typu Šmejdi nebo V síti jsou jako zjevení. Přetrvává mnohdy až nekritická adorace a přebírání propagandy EU a NATO, ideologická zaslepenost vůči Rusku a Číně, která je přitom lídrem v technologiích pro 21. století. Přetrvává ignorování zbytku světa, zejména levicové Jižní Ameriky. 

Bezhlavé přebírání názorů Reuters a AP je dané jazykovou nevybaveností redakce, ignorování francouzské AFP, ale i jiných agentur a mediálních producentů je v informačně globalizovaném světě neomluvitelné. TASS, RIA, Terra, EPE, Xinhua jako by neexistovaly… Nejviditelnější to bylo v době ukrajinské občanské války, války v Sýrii či Libyi, ale i voleb Trumpa v USA nebo brexitu v Británii. O Francii a její politice téměř ani slovo. Zpravodajství nezrcadlí realitu, ale nechává si filtrovat zdroje ideologií Západu a spoluvytváří stále křivé zrcadlo. 

V době arabského jara se zpravodajství ČT nekriticky zamilovalo do propagandy Al Džazíry, stejně, jako se zamilovalo při válce v Iráku do zelenavých nočních záběrů CNN. Obé byla tvrdá válečná propaganda, ale to tržní komsomolci mezi redaktory nechtěli vidět. Zpravodajem v Číně byl člověk, který Čínu nenáviděl a čínsky neuměl. „Čína je mstivá…“, prohlásil. „Nenávidím čínskou vládu a komunistickou stranu,“ přiznal tento výkvět žurnalistiky na mikrofon. Dvěma zpravodajům ČT v Rusku pro jistotu Rusové neobnovili akreditaci. Důvody byly. 

Z České televize jsme se dozvídali jen levné aktivistické štěky o demonstracích opozice. Ale už ne, že ta opozice je naprosto marginální a ty regiony se bouřlivě rozvíjejí. Takže v Číně i v Rusku se o investice snaží všechny západní firmy, ale nám je vnucován lidmi jako poslankyně Langšádlová ideologický roubík. Českým takénovinářům musí stačit získat Cenu Ferdinanda Peroutky. 

Nevyvážená reprezentace světa přitom zpravodajské redakci ČT nepřinesla ani fanklub či přízeň veřejnosti, ani žádné politické body či prémie. Televizní osazenstvo včetně Nory Fridrichové a Václava Moravce si myslí, že filtrovat realitu a „spoluvytvářet“ její mediální obraz lze věčně. Navzdory internetu a sociálním sítím. Že nastolovat agendu a mít na ni monopol lze také věčně. Přitom zeměkoule se v animaci znělky Událostí otáčela dlouho opačně než v realitě… Zeměkoule se otáčí ze západu na východ. Pamatujete pyšného a zhola nic nevědoucího Václava Moravce, který se vždy ptal: „O jakých tématech se po dnešních Otázkách začne mluvit?“

Dnes je jasné, že se začíná se vší vážností mluvit nejen o České televizi. Je načase. 

Jenže to se dost dobře nedá dělat urválkovskou formou Hany Lipovské, která ve svých třiceti letech nejenom nemá mediální zkušenost, ale ani žádnou praxi v řízení podniku. Místo toho se submisivně podřizuje záměrům Jany Bobošíkové, kterou ve skutečnosti vůbec nezajímá Česká televize a kvalita její služby. Ta jenom touží po krvi, protože v ní pořád doutnají křivdy z přelomu let 2000 a 2001. Příslibem Lipovské bylo, že přinese čerstvý a oborovými vazbami nezatížený pohled. Místo toho slouží jako štít pro balík mindráků zoufale neúspěšné političky. 

Slibovala, že když je ekonomka, tak bude televizi hlídat přes čísla. Skutek utek: Podle toho, co předvádí, snad nerozumí ani podnikatelským principům, ani manažerskému řízení. Se zadáním hloubkového auditu ČT musel přijít bankéř Pavel Kysilka. Klausovská klika Lipovská – Matocha se dokáže okázale děsit a vypisovat se na facebooku, ale jejich „objevy“ splaskávají jak vyfouknutý míč. 

Česká televize není automat na peníze, stejně jako není hračkou pro jednu nebo druhou partu. Čtěte ty zákony do konce. Ale k čemu je radní, která nic nechápe, nic chápat nechce, v mediálních zákonech se nevyzná a za jediný rok dokázala hlavně hájit „lidickou pravdu“ Jany Bobošíkové?

Autor se v uplynulých dvaceti letech mimo jiné podílel na tvorbě konceptu Státní informační politiky, mediální a související telekomunikační legislativy včetně novel zákona o ČT, působil jako člen Rady Českého rozhlasu. 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: Štěpán Kotrba

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Zbořil: Třicátníci mi vyprávějí, co jsem já zažil. Povím jim, co nevědí oni

9:07 Zbořil: Třicátníci mi vyprávějí, co jsem já zažil. Povím jim, co nevědí oni

ROZJEZD ZDEŇKA ZBOŘILA „Nevěřím, a je docela zábavné také naslouchat dnešním třicátníkům, když mi vy…