Co si myslet o kampani, která vypukne půl roku před volbami? Bezpochyby živá voda na kropení novinářských letních okurek. Především je to ale mrtvá voda, která ještě přiotráví již tak toxickou českou politiku. Vždyť znovu pozorujeme to, co již důvěrně známe: billboardy na každém kroku cynicky upozorňují, že i v éře škrtů stále ještě existují nedotčené domény, kde je na nesmyslné plýtvání prostředků dost. A že to jsou peníze ze soukromých zdrojů? Že to daňového poplatníka nestojí ani korunu, jak se někteří kandidáti holedbají? Asi jen chabá útěcha. Protože pak je třeba se ptát, kdo kampaň komu platí, proč, a co za to od koho bude chtít. Neboli - kde jinde se poplatníkovi účet za kampaň vrátí, a cestičky to mohou být klikaté.
Tentokrát bude kampaň nejen nákladná a klasicky marketingově povrchní, ale navíc i absurdně dlouhá. Není divu, když do přímé prezidentské volby jsou vložena taková očekávání, když se stala magnetem pro různé excentriky, politické sólisty s nenaplněnými ambicemi pro i outsidery, kteří mají vítanou příležitost vkročit hlavní branou přímo do útrob systému.
Nešťastné je, že tento maratón zakrývá a zakryje spoustu důležitých politických témat. Například reformy v daňové a dalších oblastech, pohyby v justici, církevní restituce, atd. V jeho stínu se evidentně octnou i podzimní krajské a senátní volby, kde je přitom zatraceně o co hrát. Dívejme se ale i mimo českou kotlinu. Stokrát užitečnější, než zaobírat se donekonečna tím, která ještě figur(k)a se chce o úřad hlavy státu ucházet, by bylo bedlivě sledovat, kam až mohou systémy s přímou volbou vést. Mám na mysli nedaleké Rumunsko – nesmírně výkonný generátor konfliktů po linii premiér-prezident. Přesně o to si zavedením všelidové volby koledujeme.
Systémové důsledky zatím, pravda, neznáme. Leccos lze ovšem předvídat z dosavadní imperiálně-prezidentské praxe, kdy v Klausově podání již de facto poloprezidentský systém máme i bez přímé volby. Historie ale nezačíná a nekončí s Václavem Klausem. Tradice politicky přeexponovaného a symbolicky až nezdravě nabitého úřadu hlavy státu prochází všemi politickými režimy, které na území českých zemí kdy existovaly (habsburskou monarchii, předobraz prezidentství, nevyjímaje). A co nemůžeme či nechceme dovozovat z této úctyhodné path dependence, si můžeme snadno domyslet právě z povahy a dimenzí aktuálně probíhající kampaně, ze všeobecné fascinace touto kampaní, z otřesů, které vyvolává na stranické scéně, a podobně.
Nevydařený vánoční dáreček jménem přímá volba tak začíná přinášet své kyselé ovoce, aniž by volby samotné byly skutečně na dohled. Celé to připomíná podivnou časovanou bombu,u níž vlastně nikdo neví, kdy exploduje. Jediné, co všichni slyšíme, je, že začíná tikat pořádně nahlas.
Z prezidentských preferencí, jimiž jsou doslova posedlá všechna média, je zřejmé, že se zimní volba stane referendem proti etablovaným politickým partajím. Ty si na jednu stranu pořádný políček zaslouží. Na druhou stranu ale přehnaná škodolibá radost není namístě. Nebo si snad v této zemi opravdu ještě někdo vážně myslí - po tolikanásobné zkušenosti s VV i jejich předchůdci různého typu a různých značek - že ty „nové“ neotřelé strany budou byť jen o píď lepší?
Občasná mírná obměna žádnému stranickému systému neuškodí. Ta stěžejní regenerace však beztak musí probíhat uvnitř zavedených stran. A měla by být výsledkem vnitřní demokratické kontroly. U nás jsou tyto procesy zablokované a uvízlé v klientelistických sítích. „Staré“ strany v Česku nefungují, a namísto toho jen naivně věříme ve spásný a ozdravný účinek stran „nových“. Přímá volba není lékem na tyto politické neduhy. Ona jen roztočí věčný český kolotoč nadějí a zklamání na plné obrátky. Již teď je zjevné, že výhledově můžeme i v Česku očekávat proliferaci nového typu „nových“ subjektů – různých ad hoc „prezidentských stran“, kterých jsou plné učebnice o slovenské, litevské, bulharské či polské stranické politice. Tyto soubory politických mažoretek pro jednoho kandidáta, tyto podniky na jedno použití jen málokde přinášejí něco dobrého.
Na závěr je třeba vypořádat se s jedním mýtem. Přímá volba nepřinese více demokracie. Ve své podstatě ani není účinným prvkem přímé demokracie. Ona totiž nijak neumocňuje relevantní hlas občanů, neposiluje jejich skutečnou rozhodovací (či alespoň ovlivňující) moc. Pokud někoho posílí, tak budoucí prezidenty – tedy konkrétního hráče v politickém systému, který je u nás již tak nezdravě silný. Lidé, občané, voliči nebudou mít ani o milimetr větší možnost jak s naší politikou nějak účinně pohnout. Pouze se jednou za pár let stanou subjekty kampaně, legitimizační stafáží, trumfem, kterým se bude celou prezidentskou pětiletku ohánět nějaký nový nekorunovaný monarcha.
Českým problémem přece není nedostatek participace jako takové. Voleb všeho druhu máme až moc. Naším problémem je nedostatek účinné participace. O tom ví něco každý, kdo třebas čelí nějakému komerčně-megalomanskému plánu ve svém bezprostředním okolí. Přímá volba neřeší deficit participace, povede k pouhé personalizaci politicky, k utápění se v moři vizuálních klamů, k zahlcení bezobsažnými mediálními frázemi jako „výrazná osobnost“, „politické charisma“, „dynamický styl“, „image kandidáta“, atd. Podobné bláboly možná budeme poslouchat půl roku.
Až skončí ta kampaň, otevřeme šampaň. A pak už jen zbývá konzumovat všechny radosti, které nám systém s přímou volbou bude přinášet.
Autor je politolog.
Další články z rubriky Politologové:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Koubek
