V kauze údajného zapojení ruských agentů do výbuchu skladu ve Vrběticích zatím oficiálně víme, že existuje „důvodné podezření“, že tomu tak bylo. Z médií víme, že agenti měli být do skladu objednáni, ale přímý důkaz, že tomu tak bylo, nemáme. Premiér Babiš říká, že dokument BIS bude chtít nechat odtajnit. Jak jste z toho „moudrý“?
Co teď se sochou maršála Koněva?Anketa
Zatím nebylo nic odtajněno, musíme pracovat jen s informacemi, jež jsou k dispozici v médiích. Vycházejme tedy z toho, co víme, budu vycházet zejména z aktuálního článku, jenž zveřejnil 19. dubna Vašek Janouš v deníku MFDnes. Přinesl maso bez omáčky, fakta bez spekulací. Z textu je zřejmé, že do areálu ve Vrběticích a následně do budov č. 12 a 16 v pronájmu společnosti Imex Group nemohl cizinec vniknout bez nezbytného vybavení, tedy od povolení ke vstupu v doprovodu oprávněné osoby až po klíče a znalost kódů, jimiž byly objekty eletronicky chráněny. Důkaz o tom, že nějací cizinci, potažmo ti dva příslušníci ruské vojenské rozvědky, v areálu skladů byli, není. To uvádějí oficiální místa. Víme jen, alespoň nám to tvrdí, že v době první exploze se nacházeli oba pánové z ruské GRU na území České republiky, dále že někdo, leč nevíme, zda to byli oni, žádal e-mailem o možnost inspekce ve skladech z důvodu obchodu, že původ e-mailu nelze pro absenci metadat vysledovat. A pak máme zde dvě exploze z října a prosince 2014. Jak se cizinci, byť o jejich přítomnosti nejsou žádné důkazy, dostali do budov – leč dobře, zkusme jít dál – jak a odkud věděli, v kterých skladech má Imex Group ty a ty zbraně a munice, jak po této nezbytné, zpravodajsky průzkumné přípravě s nutnou logistickou podporou dalších aktérů, překonali elektronickou ochranu, odkud získali klíče od bezpečnostních dveří a tak dál?
A hlavně, na což upozorňuje pan generál Andor Šándor, jak do areálu dopravili potřebné množství výbušnin, jejichž objem zcela určitě převyšoval možnosti příručních zavazadel? Z toho se nám rýsuje několik verzí: Zaprvé – za explozemi nebyli žádní ruští zpravodajci, leč domácí aktéři. V tom by měli mít ovšem vyšetřovatelé po tolika letech snad již jasno. Pokud je mi znáno, nebyl nikdo v tomto směru obviněn. Což ještě neznamená, že je to mylná verze, jen to, že nebyly – nebo nemohly být – k dispozici pádné důkazy. Specifikem firem obchodujících se zbraněmi je i spolupráce se zpravodajskými službami. Tak se mnohdy vyšetřovatelé nedostanou daleko ve svých snahách objasnit události podobného typu. Druhou verzí může být kombinace vnitřní a vnější součinnosti. Domácí, vhodně motivovaný „zrádce“, umožnil svými pravomocemi a znalostmi, aby cizí element akci provedl. Zde se musíme ptát, proč by cizinec riskoval, když všechno mohl provést ten, kdo do objektu chodí, zná přístupy, ví kde, co je a má adekvátní motivaci... Z toho lze odvodit třetí možnost, že cizinci s nikým nespolupracovali, všechna data a klíče získali zpravodajskou činností, dostali se do objektu i budov s dodávkou, naloženou třaskavinami, nepozorovaně bez podpory zevnitř... Leč stála by taková námaha za likvidaci dvou skladů s nijak zásadně strategicky velkým objemem zbraní a munice? Tato verze se jeví za daného stavu znalosti věci jako nejméně pravděpodobná, leč budiž, i podsvětí a zpravodajské služby se můžou nechat inspirovat akčními filmy nebo literaturou ve stylu Jamese Bonda...
Nechme spekulací a ironie, na tyto otázky už dávno muselo vyšetřování dát odpovědi. Tudíž se můžeme nyní jen ptát: Na jakém základu stojí oficiální verze, že to byli příslušnící GRU? Pochopitelně ke každé události, jež spadá do režimu utajování, existují mnohé informace, jež nemohou být zveřejněny z různých důvodů. Ochrana zdrojů nebo i metod jejich získání jsou jedním z nich, takže když se dávají řízenou cestou již informace na veřejnost, to, co musí zůstat utajeno, musí i utajeno zůstat. Má to nemalá úskalí, lidé si budou klást otázky, hledat odpovědi a nenajdou-li je v logickém vyjádření, nebudou takové verzi příliš důvěřovat. To v konečném důsledku může poškodit toho, kdo takovou verzi pustil, byť z jeho pohledu s ušlechtilým úmyslem, ven. Myslím, že by to mohl být do jisté míry i tento případ.
Každopádně jsme nechali vyhostit 18 ruských diplomatů, u kterých máme mít potvrzeno, že jde o ruské zpravodajce. Moskva hrozí odvetou, většina politického spektra vypaluje slovní salvy. Je to správný postup?
Bylo vyhoštěno osmnáct diplomatů, leč odchází celkově sto čtyřicet Rusů, musíme počítat i rodinné příslušníky, v tom i osmadvacet školou povinných dětí. Když se nabídne vhodná příležitost – a nepochybuji o tom, že taková mohutná ambasáda, jakou má Ruská federace v Praze, neodpovídá rozsahu legitimních a neutajovaných zájmů Moskvy v členském státu NATO a EÚ – je těžké odolat pokušení a nevyužít ji. Předpokládám, že v tomto směru měly české zpravodajské útvary ruské kolegy, maskované jako ctihodné diplomaty, již delší dobu v hledáčku a nyní si na nich mohly zchladit žáhu. Je v dané chvíli vedlejší, zda je verze o dvou agentech GRU pravdivá, jako záminka posloužila. Bez ohledu na rozsah aktivit ruských zpravodajců na českém území bych ale očekával, že vyhoštění pracovníků ruské ambasády bude mít evropský kulturní rozměr a české státní orgány počkají, až školou povinné děti dokončí školní rok. Je jich ani ne třicet, každý žák či student si zejména v dnešní době restrikcí a psychické zátěže zaslouží zvýšenou míru ohleduplnosti, bez ohledu nato, co dělá jeho nebo její táta či máma.
Pokud by bylo přesvědčivě prokázáno, že Rusko jako stát v roce 2014 skutečně nechalo sklad vyhodit do vzduchu, co by to znamenalo pro česko-ruské vztahy? A jak by se to projevilo v kontextu zvyšujícího se mezinárodního napětí?
Domnívám se, že způsob, jakým byla odpálena tato informační nálož českou stranou, nesignalizuje, že věc bude někdy řádně vyšetřena. Kdyby byly důkazy nevyvratitelné, postup by byl jiný. V tichosti by probíhalo trestní řízení, byla by vznesena obvinění, v tichosti by bylo vyhoštěno x diplomatů. A až poté by byly částečně zveřejněny důvody, které k tomu vedly. Tenhle způsob postupu zdá se mi býti poněkud nešťastným.
Pokud jde o objem a povahu zničené munice, o jakou sílu vlastně šlo? K vyzbrojení jak velkých jednotek by mohla posloužit?
K tomuto nemám přesná čísla, víme o objemech, k porážce ukrajinských vzbouřenců by to ale určitě nestačilo.
Firma IMEX Group, která obchoduje zbrojním materiálem a sklad měla pronajatý, neeviduje žádosti o vstup obou agentů a vůbec je nezná. Stejně tak neeviduje žádné deklarované transakce s konečnými uživateli v Sýrii či na Ukrajině, pokud jde o „rozhodnou dobu“. Jak si to vyložit?
V obecné rovině řečeno, jelikož neznám obsah těchto transakcí, neviděl jsem certifikáty konečných uživatelů, mohla dodávat zbraně obchodním partnerům v zahraničí jako konečnému uživateli, a dál se již nemusí zajímat, zda a co se s jejich zbožím děje. Dodala zboží v souladu s předpisy, tečka. V našem příběhu pakliže firma neměla žádné přímé obchodní vazby na Ukrajinu nebo Sýrii, může to jen napovídat, že v médiích nastíněný motiv explozí nemusí mít reálné pozadí. Obchod se zbraněmi je vždy riziková záležitost, toto teritorium je jen pro zkušené obchodníky, mít bezpečnostní prověrku je conditio sine qua non a prakticky každý z nich musí být „zadobře“ s domácími zpravodajskými agenturami, z čehož vyplývají firmám i jisté „povinnosti“ zvláštního druhu. Vyšetřování incidentů, jako byly ty ve Vrběticích, se pak logicky nesou rovněž ve stínu těchto vazeb a pravidel. Mlčenlivost je jedním z nich.
Začaly závody ve vyhošťování diplomatů. Česko vyhostilo 18 ruských, Rusko 20 českých, a to s výpovědní lhůtou 24 hodin. Liberální část politické scény žádá dokonce i úplné uzavření ruského velvyslanectví. Jak by se česká vláda měla zachovat?
Nyní je snad již pozdě bycha honiti, myslím, že vláda se dostala do vleku událostí, jež sama neměla v úmyslu odstartovat, když někdo třetí si v tom zahrál roli iniciátora. Teď musí obhajovat i to, co bude stěží obhajitelné, současně udržet míru únosnosti pro všechny strany, i ty, jež není na první pohled vidět. Škody to ovšem po sobě zanechá. Jak velké budou, netroufám si v této chvíli odhadnout.
Generál Petr Pavel uvedl: „konkrétní a detailní důkazy o zpravodajských zjištěních se z objektivních důvodů nedozvíme. Je to věcí důvěry v instituce a jejich představitele. A pokud si mám vybrat mezi důvěrou v plukovníka ve výslužbě Putina a ve (stále ještě) plukovníka Koudelku, mám jasno“. Jak toto vyjádření číst?
Jako vyjádření důstojníka členské země NATO a EÚ, jako podporu kolegovi ve zbrani, jako i projev lojality bez ohledu na to, zda kolega se právě mýlí nebo ne. Vojenský přístup je jednoznačný. Bez toho by nemohl systém ozbrojených složek státu efektivně fungovat v žádné zemi. Navíc berme na vědomí, že generál Pavel s jeho rozsahem a stupněm přístupu ke klasifikovaným informacím ve funkcích, v nichž dlouhá léta působil, má bez toho, abychom my znali detaily, pozadí a souvislosti událostí, jiný pohled na dění na mezinárodní scéně v bezpečnostní oblasti než laická veřejnost, odkázaná na běžné mediální výstupy. Jeho podpora panu Koudelkovi je přesně taková, jaká se od vojáka očekává. Jednoznačná a řízná.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jaroslav Polanský
