ČSSD se nepokrytě sbližuje s KSČM. Utvoří-li tyto dvě strany vládu (jakkoliv), k jakým levicovým opatřením až zajdou? Co zruší z reforem, jak vysoké sazby daně napálí, jak otočí kormidlem toku peněz státu, co udělají ve státních podnicích…? Co se zkrátka stane, pokud za rok a půl budou spolu vládnout?
Co je to „nepokrytě“? Znamená to „neskrývaně“ – tedy veřejně. To v době opoziční smlouvy dělala ČSSD s ODS. „Nepokrytě“ v české politické praxi znamená „účelově“, nikoliv programově. Záleží na výsledku voleb, s kým se sociální demokraté spojí. Hlubší propojení by ovšem vyžadovalo společnou vizi budoucnosti a hlavně, vzájemné porozumění vůdců. A o schopnosti vedení sociální demokracie povznést se nad osobní nelásky, předsudky a ctižádostivost svědčí například postoj k Miloši Zemanovi.
Co udělají, když se sociální demokraté a komunisté dohodnou na společném vládnutí? Pokusí se ochránit zbytky sociálního státu. Což je s prázdnou státní pokladnou téměř nemožné. Mají jen několik rezerv: radikální boj proti korupci, likvidaci daňových rájů a zdanění šedé i černé ekonomiky. Prostředí, které jim nabízí Evropská unie, zatím nakloněno radikální politice tohoto typu není. Takže – peníze nebudou…
Psali jsme:
Na druhou stranu, není pravděpodobnější, že ČSSD použije před volbami KSČM jako „užitečného idiota“, a pak se k ní otočí zády, například v koalici ČSSD - lidovci - zelení - SPOZ, v jakékoliv kombinaci?
KSČM je „dospělá“ strana, takže jistě počítá i s variantou, že se o něco podobného vedení sociální demokracie pokusí. I takové jednání ovšem může KSČM využít v soutěži o levicové voliče.
Co se skrývá v hloubi členské základny KSČM? Je členstvo i díky svému věkovému průměru naladěno myslet moderně, levicově, reformně… Nebo uvízlo myšlením před rokem 1989?
V každé politické straně existují názorové proudy, v některých i organizované platformy či dokonce frakce. Samozřejmě že i v KSČM jsou různě naladění lidé. Skupiny, které by věřily v možnost návratu před rok 1989, jsou tam ale malé a bez velkého vlivu. Nostalgickou připomínkou je spíše urážlivé chování některých politických uskupení, která pěstují vulgární antikomunismus a šíření tupé nenávisti, které se stalo nevysloveným posláním veřejnoprávních médií, zvláště pak České televize. Nostalgie je daleko více obranným reflexem než politickým programem.
Specifickým jevem v KSČM není prosté stárnutí, ale příliv nových členů. Jak se polarizuje sociální svět, polarizuje se i politika – to znamená, že pluralismus dostává v krizi bipolární podobu. Přihlouplá veřejnoprávní propaganda komunistům navíc pomáhá. Do KSČM se hlásí mladí lidé a zdá se, že i tady, stejně jako v Číně, brzy začne výměna generací. Ta rozhodne o osudu KSČM.
Psali jsme:
Hrozí komunistům „francouzský scénář“, tedy že po jedné účasti ve vládě jako mávnutím proutku zmizí jejich étos a jejich voliči zjistí, že soudruzi jim ráj na zemi nevytvoří? Co vlastně chce český komunistický volič – hlavně zdanit bohaté, přidat na důchodech, sociálních dávkách…?
Případné zklamání nepřinese ani tak poznání, že sociální procesy jsou složitější než stranické programy, ale přizpůsobení se samozřejmosti. Srozumitelně řečeno, ke zklamání dojde, když se KSČM bude podílet na rozebírání sociálního státu či na korupční politice.
Proti takovéto rakovině existuje jediný lék: větší oddanost programovým zásadám než vlastní kariéře či kapse. Tedy schopnost odejít z vlády či od podpory vládě, která se zpronevěří snaze naplnit levicový program.
Preference ODS klesají až na 16%, TOP 09 hrozí příští rok ztráta Karla Schwarzenberga. Skončí za rok a půl pravice totálním pádem, kdy zůstane jen malá a slabá ODS a TOP 09 skončí úplně? Má někdo šanci vyplnit případný volný prostor po ODS a TOP 09, nebo čistá pravice v této zemi končí?
Pravice v tom vydání, jakou ji známe po roce 1989, nemá v Česku tradici. Je to radikální, asociální liberalismus, známý více z Latinské Ameriky než z naší první republiky. Vlivná rakouská a následně československá pravice měla sociální cit, což nejnázorněji ukazuje porovnání prvorepublikových a polistopadových lidovců. Za občasnou připomínku totiž stojí poválečné sociální encykliky papežů, jejich kritika liberalismu.
Hájit radikální sociální diferenciaci v podmínkách krize nelze z liberálních pozic jinak, než za cenu ztráty voličů. Přidá-li se k tomu politický amatérismus vůdců, pak lze budoucnost české pravice číst z údělu stejných stran a hnutí na Slovensku.
Psali jsme:
Představme si, že někteří z těchto prezidentských kandidátů založí stranu: Vladimír Dlouhý, Tomio Okamura, Jan Fischer. Kdo z nich má šanci a jaký prostor může vyplnit?
Vladimír Dlouhý se pokusil o návrat do velké politiky v domnění, že úspěch ve světě byznysu je totéž, jako politická hra. Omyl, který snad již nezopakuje. Tomio Okamura se hodí daleko víc pro populistickou politiku než pro ideovou pravici. Úspěch takového politika je zcela závislý na komunikaci s veřejností. Mediální embargo je jeho smrt.
V případě Jana Fischera – může jít o náhradu ODS? Může se například stát, že v případě jeho nezvolení na Hrad obrátí štědří Fischerovi sponzoři pozornost k vybudování strany s ním v čele?
Jan Fischer není svébytný politik-vizionář. Jak šel čas, stal se poslušným představitelem vlivných podnikatelských a mediálních skupin. Když ty se rozhodnou postavit si náhradu za ODS pod vedením Fischera, stranu vytvoří. Jenže časem zjistí, že volba vůdce nebyla nejšťastnější. Není to osobnost pro mravenčí opoziční práci. Je to úředník, který potřebuje sedět ve vládnoucí instituci, aby se slunil a podal nějaký výkon.
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radmila Zemanová-Kopecká
