Bývalý velvyslanec ČR při NATO, Jakub Landovský, vidí největší problém Evropy v tom, že nemá vlastní alternativní plán pro řešení ukrajinské krize. Podle něho se její vedení místo hledání řešení schovává za prázdná prohlášení „budeme s Ukrajinou, dokud to bude potřeba“, nebo „pomůžeme jí tolik, kolik potřebuje“. Jenže se mýlí. Evropa plán má. A to hned tři.

Svého času geniální diplomat, politolog, politik, ministr zahraničí dvou prezidentů USA Henri Kissinger položil zásadní otázku: „Komu mám zavolat, když chci hovořit s Evropou?“ „Evropa“ ve smyslu položené otázky, tedy jako svéprávný a samostatný subjekt, schopný dlouhodobě existovat a plánovat vlastní rozvoj, fakticky neexistuje. A to bez ohledu na stále zoufalejší snahy politicky i akčně impotentního vedení EK prezentovat EU jako jednotný mocný blok a sebe jako jeho představitele. Evropa je a zůstane světadílem historických států s různorodými kořeny, tradicemi, zdroji, možnostmi a samozřejmě i zájmy.

Představa, že parta úředníků v čele EU, zvyklá pouze direktivně nařizovat podřízeným vládám tu neoddělitelná plastová víčka, tu ocelové broky, nebo likvidaci tepelných elektráren i s příslušnými doly, bude schopna připravit smysluplný a hlavně funkční plán mírového urovnání konfliktu na Ukrajině, je krajně zcestná. Reálně nerozhodují ani o směrování EU, natož celé Evropy. Unie totiž, bez ohledu na různorodost států, které ji tvoří, ani náhodou nepředstavuje její geografickou většinu. Evropská území Ruska, Turecka, Běloruska a dalších evropských non EU zemí zaujímají více než 53 % území kontinentu. A přestože na nich žije necelá třetina obyvatel Evropy (cca 200 miliónů lidí oproti 448 miliónům, žijícím v EU), disponují absolutní většinou evropských zdrojů vody, zemědělské půdy, rud a uhlovodíků.

Pokud bychom tedy mluvili o Evropě jako celku, pak její významná část mírový plán má. Ten číslo jedna. Ve formě mírové dohody mezi Ruskou federací a Ukrajinou, přijaté v tureckém Istanbulu v dubnu 2022. Jeho cílem bylo vrátit Ukrajině status z dob podpisu Budapešťského memoranda v prosinci 1994. Ruská federace se ho drží a na jeho plnění ze strany Ukrajiny trvá. A proč vede bojové operace s cílem ho prosadit jako z hlediska jejího vedení jediné možné řešení, garantující trvalou mírovou koexistenci mezi Ukrajinou a Ruskem? Těsně před jeho podpisem ukrajinskou stranou do něho totiž takzvaně hodila vidle Velká Británie v osobě bývalého premiéra Borise Johnsona. Ten podle dostupných informací v podstatě donutil tehdejšího ukrajinského prezidenta Vladimíra Zelenského, aby od konečného podpisu dohody upustil. S tím, že Británie zajistí Ukrajině ve válce s Ruskem vítězství.

A teď se dostáváme k jádru problému. Jakub Landovský buď nechápe, nebo zamlčuje podstatný fakt, že plán, dejme mu čislo 2, má i druhá část Evropy. Už celá staletí si ho hýčkají její západní protagonisté, Velká Británie, Francie, Německo i další státy. Jeho cílem je likvidace Ruska jako reálné duchovní, vojenské, politické a ekonomické síly, jeho kolonizace a rozčlenění na sféry vlivu, v nichž se bude v klidu a pokojně rabovat přírodní bohatství. Řečeno slovy bývalé britské premiérky Margaret Thatcherové ještě z dob SSSR: „Je nemravné, aby Sovětský svaz vlastnil takové množství přírodních zdrojů. Mělo by se rozdělit světu!“

Vypadalo to krásně a jednoduše. Británie, hlavní hybatel tohoto plánu, historicky pevně propojená s americkou administrativou, plně spoléhala na podporu USA v osobě těžce nemocného Joe Bidena. Stejně tak spoléhala na finanční a politické mechanismy, jimiž bez ohledu na Brexit stále ovládá vedení EU. Proběhly předem připravené kroky. Válka na Ukrajině, hospodářské a politické sankce, jejichž rozsah nemá obdoby, otevřená vojenská podpora aliance NATO, americké peníze, hybridní implantace vyhroceného primitivního antirusismu do mediálního a politického prostoru evropských zemí, aktivace islamistických skupin a tzv. „páté kolony“, tvořené sítí neziskových organizací a bloků nepřátel současného prezidenta Putina. A tak dále, a tak dále.

Tento smrtící koktejl měl umožnit bezproblémově zorganizovat Majdanu podobné „lidové bouře“, oslabení, zneschopnění a pád Putinovy vlády a likvidaci jejích protagonistů, odzbrojení Ruska a jeho postupnou ukrajinizaci a rozparcelování na vlivové sféry partičkami oligarchů, svázaným finančně a duchovně s evropskými a americkými korporacemi a finančními skupinami. Jenže Rusko odolalo, jeho vnitřní koherence oproti očekávání výrazně vzrostla a vzrostla i jeho mezinárodní prestiž, postavená na nepopiratelné (a samozřejmě jím i vydatně propagované) schopnosti odolat síle celého tzv. kolektivního západ. Díky tomu roste i vliv a přitažlivost organizací, jako je BRICS, stejně jako vliv Ruska (a Číny) na dění v Asii, Africe a jižní Americe.

A pak do toho nečekaně přišel Trump. Se svou vizí „Učiňme Ameriku znovu velkou“ a ideou „Nevyměním Detroit za Manchester“ rázně ukončil celá desetiletí trvající narativ udržování Ruska ve strachu americkými jadernými zbraněmi. Po schůzce v Anchorage dal jasně najevo, že bez ohledu na nějaké NATO, severoatlantickou smlouvu a článek 5 si kvůli interním evropským problémům Ameriku jadernými údery Ruska a Číny zničit nenechá.

Nová situace rychle obnažila slabiny původního britského plánu. Zmizel bič, zmizely americké peníze, za americké zbraně pro Ukrajinu musí platit země EU A půjčovat si na ně u britských a amrerických bank. Ukrajina se ekonomicky, vojensky i sociálně hroutí. Co s tím? Je tu přece již hotové řešení, proslulá Churchillova „Operation Unthinkable“! Stačí ji oprášit, trochu poupravit a poslední pokus dostat Rusko na kolena a USA znovu do hry je na světě. Plán číslo 3, rozpoutání ozbrojeného konfliktu „preventivním úderem“ ukrajinské armády s podporou armád „koalice ochotných“ odhalil lidstvu a deníku The Financial Times symbolicky 1.12. tohoto roku předseda vojenského výboru NATO, Giuseppe Cavo Dragone.

Šílenec Churchill s "Nemyslitelným" v roce 1945 i díky nedůvěře USA v jeho uskutečnitelnost neprorazil. Uvidíme, jak se bude s jeho realizací dařit jeho nástupci a dědici britské rozpínavosti Keiru Starmerovi. Sílící odpor USA i obyvatel významné části zemí EU proti zatahování do války, tentokrát téměř jistě jaderné, vzbuzuje určitou naději, že historie šílených plánů se bude po osmdesáti letech opakovat. Každopádně nás určitě čeká zajímavý advent. A to i díky dění u nás doma.

Psali jsme:

Štefec (Stačilo!): Raketově rostoucí vliv islámu mění celý kontinent

Štefec (Stačilo!): „Zbraně pro Ukrajinu“, se pohybují za hranou etiky i zdravého rozumu

Štefec (Stačilo!): Kolik vlastně existuje Českých republik?

Štefec (Stačilo!): Někdo Donaldovy plány prostě zaplatit musí