Bývalý velvyslanec ČR při NATO, Jakub Landovský, vidí největší problém Evropy v tom, že nemá vlastní alternativní plán pro řešení ukrajinské krize. Podle něho se její vedení místo hledání řešení schovává za prázdná prohlášení „budeme s Ukrajinou, dokud to bude potřeba“, nebo „pomůžeme jí tolik, kolik potřebuje“. Jenže se mýlí. Evropa plán má. A to hned tři.

Svého času geniální diplomat, politolog, politik, ministr zahraničí dvou prezidentů USA Henri Kissinger položil zásadní otázku: „Komu mám zavolat, když chci hovořit s Evropou?“ „Evropa“ ve smyslu položené otázky, tedy jako svéprávný a samostatný subjekt, schopný dlouhodobě existovat a plánovat vlastní rozvoj, fakticky neexistuje. A to bez ohledu na stále zoufalejší snahy politicky i akčně impotentního vedení EK prezentovat EU jako jednotný mocný blok a sebe jako jeho představitele. Evropa je a zůstane světadílem historických států s různorodými kořeny, tradicemi, zdroji, možnostmi a samozřejmě i zájmy.

Představa, že parta úředníků v čele EU, zvyklá pouze direktivně nařizovat podřízeným vládám tu neoddělitelná plastová víčka, tu ocelové broky, nebo likvidaci tepelných elektráren i s příslušnými doly, bude schopna připravit smysluplný a hlavně funkční plán mírového urovnání konfliktu na Ukrajině, je krajně zcestná. Reálně nerozhodují ani o směrování EU, natož celé Evropy. Unie totiž, bez ohledu na různorodost států, které ji tvoří, ani náhodou nepředstavuje její geografickou většinu. Evropská území Ruska, Turecka, Běloruska a dalších evropských non EU zemí zaujímají více než 53 % území kontinentu. A přestože na nich žije necelá třetina obyvatel Evropy (cca 200 miliónů lidí oproti 448 miliónům, žijícím v EU), disponují absolutní většinou evropských zdrojů vody, zemědělské půdy, rud a uhlovodíků.