To, čemu se říká „transatlantické vztahy“, dostalo i v posledních dnech zabrat. Zejména na summitu G7, který si budeme pamatovat i díky ikonické fotografii „Donald J. Trump proti všem“, ale i proto, že to asi tak i reálně bylo. Co tento summit naznačil? Kam až se propadly vztahy mezi USA a zbytkem Západu? Jaké souvislosti bychom měli brát v potaz? A chechtá se Putin blahem?

Klasičtí „realisté“ americké zahraniční politiky, Henry Kissinger a Zbigniew Brzezinski, vždy říkávali, že pokud chce Západ udržet svou hegemonii ve světě, musí udržet Čínu a Rusko od sebe. Kissingerův prezident Richard Nixon se kvůli takovému vrážení klínů dokonce osobně vydal do Pekingu. O mnoho let později Západ „vyhrál“ studenou válku a cítil se naprosto neochvějným. Pak ale přišla tragicky „nevítězná“ agrese proti Iráku se všemi důsledky, finanční krize, načež zaslepená politika vůči Rusku a Číně dotlačila tyto dva státy takřka do aliance. Výsledkem je vznik eurasijských regionálních organizací typu Šanghajské organizace pro spolupráci, jejíž summit se teď konal současně s tím „našim“ G7. A na něm byly kromě Číny a Ruska a tradičních středoasijských členů už také Indie s Pákistánem, přistupují Írán, Turecko a další země. Zkrátka, Západ ztrácí Eurasii, z Brzezinského pohledu „centrum globální moci“. A co víc, po víkendovém summitu G7 přestal „Západ“ vlastně existovat, protože tento pojem už přesně nepopisuje situaci. Západ implodoval. A po velkém třesku zbyly USA a vedle šest vyspělých „západních“ ekonomik, které se musejí jako „sirotci“ rychle zorientovat v novém prostoru. 

Namísto racionálních stanovisek Evropy tu ale zatím máme spíše ublíženecké a kritické výkřiky na adresu Washingtonu, což značí, že „naši“ ještě k ničemu nedospěli. Zatím tu máme spíš teze na principu „nejsme jako oni“, což je sice v zásadě fajn, protože vymezování se proti jinakosti používá ke své identifikaci spousta lidských komunit, ale faktem zůstává, že tím ještě nevzniká nic pozitivního. „Vím, co nechci“ ještě vůbec nic nenapovídá o tom, „co vlastně chci“.