Na veřejnost stále vyplouvají některé skutečnosti týkající se zásahu Policie ČR při loňském útoku střelce v budově pražské filozofické fakulty. Rodiny obětí stále častěji vystupují v médiích a vyjadřují nespokojenost nad tím, jak policie postupovala a jak není ochotna uznat údajná pochybení. Nejprve, jak vnímáte celou tuto věc ohledně následné komunikace policie a vnitra?

S mediálním obrazem této tragédie jsem velmi nespokojen. Je hrozné, jak snadno lidé směšují pojmy s dojmy, jak emoce zaměňují s argumenty, jak laické pohledy staví na roveň odborným stanoviskům, atd. Myslím, že největší chybou je nerozlišovat mezi tím, co se stalo, a tím, co o tom zveřejnila média. To jsou dvě rozdílné věci s rozdílnými důsledky. Služební zákroky policie mohou mít fatální důsledky, kdežto škaredý mediální obraz policie může být leda tak ke vzteku, ale nic víc. 

Při bližším pohledu totiž zjistíme, že média – a jejich prostřednictvím pozůstalí – neviní policii z toho, jak konala, ale z toho, jak to prezentovala. To jsou ale dvě podstatou zcela odlišné věci, které by měly být, to je pravda, v souladu. Nicméně – při vší úctě k pozůstalým – podstatné je to, jak policie konala, proč tak činila a jaké poučení by z toho měla vyvodit.

Mediální obraz je pak věcí policejních a ministerských mluvčích a představitelů. Jejich kritiku bych skutečně oddělil, protože případné dopady jejich chyb nemají fatální následky. Mám za to, že rozhořčení příbuzných obětí, které je pochopitelné, je zveličováno médii a některými politiky, což se zpětně neblaze projevuje, a tak se spirála emocionálního společenského diskursu stále divočeji roztáčí, i když už s realitou přestává mít mnoho společného.