Minule jste mi sdělila, jak se hovoří o tom, že by se „Německo mělo zbavit své obsese vyrovnaného rozpočtu a místo toho investovat do své budoucnosti“. Je to ten problém, na který nyní tamní ekonomika doplácí „ochlazováním“?
V první řadě je potřeba říct, že dokonce i autor oné dluhové brzdy uznává, že Německo zanedbalo investice. Německá průmyslová strategie z minulého roku, kterou předložil německý ministr průmyslu Altmaier, přímo hovoří o zaostávání za hlavními ekonomickými a technologickými rivaly – Spojenými státy, Čínou a Japonskem. A Financial Times informovaly již na konci minulého roku o poněkud neobvyklém spojenectví mezi německými odbory a představiteli byznysu. Obě dvě skupiny tvrdí, že Německo má rapidně zhoršující se infrastrukturu a potřebuje investovat bez ohledu na vyrovnaný rozpočet. Vyčíslily nutnost investic na 450 miliard eur. Merkelová ovšem trvá na své obsesi „černou nulou“ a na tom, že se nic měnit nebude.
Jen připomenu, že žádný z těch rivalů, které Německo ve svém vlastním oficiálním dokumentu definuje, nemá za hospodářskou prioritu vyrovnaný rozpočet.
Problémy německé ekonomiky souvisejí s tím, že dlouhodobě podceňuje důležitost domácí poptávky a vrhá všechny síly do exportu. A ještě si myslí, že je to skvělý přístup i pro jiné. Zapomíná ovšem na to, že se tím vystavuje velkému riziku, když se zahraniční ekonomické prostředí stává stále nestabilnějším.
Německý průmysl je tedy už rok v problémech, ani předpovědi na rok letošní nejsou příznivé. Co podle vás čeká průmysl český, který s tím německým souvisí?
„K prosperitě se nelze proškrtat na základě chorých dokumentů, k prosperitě je nutno se proinvestovat,“ řekla jste mi v minulém rozhovoru. Pomůže k tomu Národní investiční plán premiéra Andreje Babiše? Proč ano, či proč ne?
Především, idea investičního plánu je dobrá, potřebujeme dokumenty se strategickým výhledem. Ale samotné zpracování mě skutečně zklamalo. Víte, ono nejde předpřahat vůz před koně. Nejdřív musíte mít národohospodářskou strategii, hlavní rámec a z něho pak vyplynou hlavní priority. Pokud tohle neuděláte, tak máte prostě soupis a všechno to tak nějak leží vedle sebe. Přičemž není vhodné zůstat jen u zbožných přání, ale chce to mít i hlubší pohled na stranu příjmů, nejen na to, jaké potřeby jsou na straně výdajů. V této podobě bohužel Národní investiční plán plní funkci píárka pro premiéra.
Jak je na tom tedy s investováním Česká republika v posledních letech? Daří se vládě investovat do budoucnosti?
Pozitivně hodnotím to, že se vláda snaží napravovat alespoň některé deficity v sociální oblasti. Investice jsou důležité, ale to neznamená, že zapomeneme na to, že lidé žijí tady a teď. Jedna věc je řešit to v rámci sociálního systému, ale jsou problémy, které je potřeba řešit tam, kde vznikají – problém nedostatku dostupného bydlení přeci nemohu pořád řešit doplatky na bydlení, které nabízí obrovské možnosti dobývání renty od státu. Potřebuju podpořit družstevní výstavbu, obecní byty. A chybí mi systémovější pohled na vývoj země na další dekády, to se zase vracím k národohospodářské strategii.
Psali jsme:
Josef Středula, předseda Českomoravské konfederace odborových svazů, tvrdí, že málo peněz nutí lidí šetřit a neutrácet. Tím brzdí ekonomiku, protože se malé a střední firmy nemohou tak rozvíjet. Souhlasíte s tím?
Tak to je elementární, ne? Růst mezd vám v ekonomice pomáhá roztáčet výdaje. Důležité je, aby se ty výdaje točily v domácí ekonomice a neodplouvaly nadmíru za zahraničním zbožím nebo službami.
Zajímalo by mne, jak se díváte na současné zdanění a odvody z mezd zaměstnanců směrem ke státu? Ukrajuje stát zaměstnancům příliš mnoho?
Musíme se dívat na daňový mix jako na celek. Tady už roky říkám totéž – a bohužel se v tomto ohledu nic nemění – náš daňový mix je nespravedlivý, spočívá na DPH, což je degresivní daň dopadající nejvíc na ty nejchudší, a pak daní nejvíc zaměstnance. Tyhle dvě kategorie v uvozovkách drží příjmy státního rozpočtu.
A pak je otázka, co je to příliš mnoho. Tedy nejen, kdo se v jaké míře podílí na příjmech, ale také, jak je stát schopen plnit své úkoly – v oblasti udržení sociálního smíru, fungování veřejného sektoru a tak dále.
Proč se premiérovi Andreji Babišovi podle vás nedaří plnit slib o nezvyšování daní?
Na to jsem odpověděla v předchozí otázce.
Už delší dobu varujete před problémy s bydlením. Momentálně je bydlení pro mladé dostupné jen omezeně a ve většině případů znamená zadlužení na většinu produktivního života. Ceny nemovitostí dosáhly výše, která je jen těžko dosažitelná. Jejich cena zvedá i cenu nájemného. Kdo nese vinu? A jak z toho ven?
A řešení od trhu tedy čekat nemůžeme, protože bydlení nejsou rohlíky. Tržní mechanismus funguje na základě kupní síly, ne potřebnosti. Tady musí nastoupit stát i obce.
Ano: „Bydlení je čím dál hlasitěji tikající sociální bomba – zde musí nastoupit stát, aby situaci řešil, jak jsem uvedla u možných investičních programů,“ uvedla jste. Jak se tedy vládě daří likvidovat tuto „tikající bombu“?
Nedaří a vinu má jednoznačně ministerstvo místního rozvoje. Ale co od něj čekat, když si nechá klíčový zákon napsat od Hospodářské komory – mimochodem, když se mě někdo ptá, co je to ono dobývání renty, o kterém pořád mluvím, tak tohle je příklad par excellence. Nejen podojit stát na nějakých předražených IT zakázkách. Napsat si zákon pro sebe na míru, to je už takříkajíc vyšší level.
Jak se jako ekonomka díváte na současné česko-čínské vztahy – viz sesterská smlouva a další? Nakolik je pro nás klíčový obchod s Čínou?
Já sama patřím dlouhodobě k těm, kteří kladou důraz na rozvoj lokální ekonomiky. Náš zahraniční obchod je nicméně velice koncentrovaný na Evropskou unii, což není dobře – mimochodem se o tom mluví nejméně patnáct let. Obchod s Čínou, ale třeba také Indií či další rostoucí ekonomikou Asie, jako třeba Indonésie, může pro nás být zajímavou diverzifikací. Čínskou ekonomiku prostě ignorovat nelze.
A jak k obchodu přistupovat s ohledem na lidská práva? S Čínou obchoduje celý svět, kde najít hranici?
To je zajímavé, že jsem tuhle otázku nikdy nedostala, když se hovoří o Blízkém východě. Víte, ta lidská práva se používají pouze selektivně. To je takový klacek, kterým se mlátí po hlavě Rusko a stále častěji Čína. Připomíná mi to situaci, když jsme v devadesátých letech byli tlačeni k utlumení zbrojní výroby, kdo ty naše trhy pak zabral, že…
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
