Při udílení Krameriových cen jste děkovný projev pronesl v poněkud lehčím tónu. Mám tím na mysli to, jak jste se hned po oslovení publika „dámy a pánové“ pozastavil, zda to není nekorektní, nebo jak jste se věnoval progresivistickým liberálům. Střetáváte se často s jejich snahami diktovat nám ostatním, co smíme a nesmíme?

Řídím se heslem filozofa Georga Hegela: „Těžkostem doby je třeba vzdorovat nezdolně dobrou náladou.“ Od mládí jsem se kamarádil s jedinci, kteří s nezdolně dobrou náladou brali jak léta padesátá, tak sedmdesátá. Herec Pavel Landovský mi ještě jako klukovi řekl: „Římská říše padla, padne i Sovětský svaz.“ A byť byla druhá polovina sedmdesátých let a bylo těžké tomu věřit, tak se švejkovsky smál. A od té doby vím, že žádný systém není navěky. A Jan Grossman, jeden z nejlepších českých divadelních režisérů a vynikající literární teoretik, mi často povídal: „Žádnému systému není možné věřit. Ale na druhé straně – pokud máme páteř, tak ji nemáme proto, aby nám ji systém přerazil.“ A pak jsme mluvili o Švejkovi a přáli si, aby Švejka hrál Belmondo. Oba jsme měli za to, že Ladova karikatura tlusťocha, kterou vytvořil velký Lada až po Haškově smrti, byla vůči světově nejznámějšímu románu podpásovka. Prý lidé se „státotvorným myšlením“ Ladu přesvědčili, aby vytvořil karikaturu, která nebude sloužit za vzor. Lepšolidé se zkrátka Švejka vždy báli. A tak udělali ze Švejka blba a impotenta. Moudří lidé naopak obdivují, jak Švejk dokonale destruuje pitomosti systému svým souhlasem. Destruovat pitomosti systému souhlasem, to je vůbec to nejkrásnější. Zkuste si to. Jděte na pivo, a pochvalte vládu, jak se nyní dobře stará o Ukrajince a jak to moudře zařídila s těmi energiemi. A záhy pochopíte, jak my Češi, milujeme švejkovský humor.

To raději riskovat nebudu. Stačilo mi sledovat, jak to schytával Marek Eben, když nedávno na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech doprovodil uvedení premiéry digitálně zrestaurované verze filmové adaptace románu Milana Kundery Žert slovy: „Je o svazácích. A zatímco dříve se hlídala vedoucí úloha strany, dnes se hlídá politická korektnost…“ Nebylo to přece jen trochu přitažené za vlasy?

Naopak. To je ta nádhera doby. Doby, která se stala parodií sama sebe. A protože parodie již nelze parodovat, stala se vlastně parodie realismem. Ano, žijeme v parodii. A proto se mi velmi líbilo, jak to pokrokoví a neoliberální zastánci evropských hodnot Markovi Ebenovi vytmavili. No není to nádhera argumentovat tím, že bojovníky za politickou korektnost nelze srovnávat se svazáky, protože dnes již není totalita. Mistrná logika. Kdybych byl pan prezident Bartoška, poučil bych se z toho, a napříště bych přizval na pomoc aktivisty. A ti by Markovi Ebenovi pomohli z textu vyškrtat vše, co by se mohlo zdát necitlivé, nesprávné a zraňující. Krásný nový svět.

Obzvlášť pobouřen se soudě podle dlouhé polemiky s oblíbeným moderátorem cítil filmový kritik Kamil Fila. Tvrdí v ní, že v rámci politické korektnosti neexistuje žádný třídní boj, žádná vize vnějšího nepřítele, kterého je potřeba zničit. „Přestaňme veřejně lhát, strašit a manipulovat, že se dnes nesmí o ničem vtipkovat. Ne, jenom to vyžaduje víc vynalézavosti a víc vzdělání,“ vyzývá Marka Ebena. Lze to chápat tak, že by měli vtipkovat už jen ti vynalézavější a vzdělanější?