Při udílení Krameriových cen jste děkovný projev pronesl v poněkud lehčím tónu. Mám tím na mysli to, jak jste se hned po oslovení publika „dámy a pánové“ pozastavil, zda to není nekorektní, nebo jak jste se věnoval progresivistickým liberálům. Střetáváte se často s jejich snahami diktovat nám ostatním, co smíme a nesmíme?
Řídím se heslem filozofa Georga Hegela: „Těžkostem doby je třeba vzdorovat nezdolně dobrou náladou.“ Od mládí jsem se kamarádil s jedinci, kteří s nezdolně dobrou náladou brali jak léta padesátá, tak sedmdesátá. Herec Pavel Landovský mi ještě jako klukovi řekl: „Římská říše padla, padne i Sovětský svaz.“ A byť byla druhá polovina sedmdesátých let a bylo těžké tomu věřit, tak se švejkovsky smál. A od té doby vím, že žádný systém není navěky. A Jan Grossman, jeden z nejlepších českých divadelních režisérů a vynikající literární teoretik, mi často povídal: „Žádnému systému není možné věřit. Ale na druhé straně – pokud máme páteř, tak ji nemáme proto, aby nám ji systém přerazil.“ A pak jsme mluvili o Švejkovi a přáli si, aby Švejka hrál Belmondo. Oba jsme měli za to, že Ladova karikatura tlusťocha, kterou vytvořil velký Lada až po Haškově smrti, byla vůči světově nejznámějšímu románu podpásovka. Prý lidé se „státotvorným myšlením“ Ladu přesvědčili, aby vytvořil karikaturu, která nebude sloužit za vzor. Lepšolidé se zkrátka Švejka vždy báli. A tak udělali ze Švejka blba a impotenta. Moudří lidé naopak obdivují, jak Švejk dokonale destruuje pitomosti systému svým souhlasem. Destruovat pitomosti systému souhlasem, to je vůbec to nejkrásnější. Zkuste si to. Jděte na pivo, a pochvalte vládu, jak se nyní dobře stará o Ukrajince a jak to moudře zařídila s těmi energiemi. A záhy pochopíte, jak my Češi, milujeme švejkovský humor.
To raději riskovat nebudu. Stačilo mi sledovat, jak to schytával Marek Eben, když nedávno na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech doprovodil uvedení premiéry digitálně zrestaurované verze filmové adaptace románu Milana Kundery Žert slovy: „Je o svazácích. A zatímco dříve se hlídala vedoucí úloha strany, dnes se hlídá politická korektnost…“ Nebylo to přece jen trochu přitažené za vlasy?
Naopak. To je ta nádhera doby. Doby, která se stala parodií sama sebe. A protože parodie již nelze parodovat, stala se vlastně parodie realismem. Ano, žijeme v parodii. A proto se mi velmi líbilo, jak to pokrokoví a neoliberální zastánci evropských hodnot Markovi Ebenovi vytmavili. No není to nádhera argumentovat tím, že bojovníky za politickou korektnost nelze srovnávat se svazáky, protože dnes již není totalita. Mistrná logika. Kdybych byl pan prezident Bartoška, poučil bych se z toho, a napříště bych přizval na pomoc aktivisty. A ti by Markovi Ebenovi pomohli z textu vyškrtat vše, co by se mohlo zdát necitlivé, nesprávné a zraňující. Krásný nový svět.
Obzvlášť pobouřen se soudě podle dlouhé polemiky s oblíbeným moderátorem cítil filmový kritik Kamil Fila. Tvrdí v ní, že v rámci politické korektnosti neexistuje žádný třídní boj, žádná vize vnějšího nepřítele, kterého je potřeba zničit. „Přestaňme veřejně lhát, strašit a manipulovat, že se dnes nesmí o ničem vtipkovat. Ne, jenom to vyžaduje víc vynalézavosti a víc vzdělání,“ vyzývá Marka Ebena. Lze to chápat tak, že by měli vtipkovat už jen ti vynalézavější a vzdělanější?
Pana Filu neznám, ale samozřejmě předpokládám, že je to jeden z nejskvělejších mužů dneška. Líbí se mi, že používá tato tři slova: lhát, strašit a manipulovat. To jsou tak nádherně prázdná slova, že mě to vždy přivede v úžas. K těmto prázdným slovům dnes ještě přibyla slova jako šikanující, dezinformační a rusofilní. A nejkrásnější jsou expresiva: ruský šváb a Putinův agent. Když to někdo vysloví, tak hned vím, že mám před sebou moc vzdělaného a moc chytrého člověka. Například když od poslaneckého pultíku pyšně zazní: „Pane Okamuro, nestrašte občany, nemanipulujte, neříkejte ty dezinformace.“
Psali jsme:
V té souvislosti se mi vybavil výrok jedné z hlavních postav vaší knížky „Holky z nezisku“: „Je třeba intenzívně uvažovat, jak snížit průměrnou inteligenci nadbytečného lidstva, aby se dalo efektivněji ovládat“. Jsou lidé čím dál snadněji ovladatelní, že jim stačí podstrčit nějaký „Milion chvilek“ či něco podobného a oni za ním jako stádo jdou?
Na tuto otázku odpovím slovy dona Vita Corleona z knihy Kmotr: Lidé z Milionu chvilek jsou dost chytří na to, aby se uživili. Kde je objednávka, tam je i nabídka. Takže lidem z Milionu chvilek nic nevyčítám. Ti jen využili příležitosti a dělali svůj byznys. A ti ostatní mají svobodu volby. A jako demokrat to musím respektovat.
Politickou korektnost jako téma ale od podzimu zcela jistě u nás přebijí témata zdražování všeho možného, především energií a potravin. Jak horký podzim z tohoto pohledu v české společnosti očekáváte? Nebo se máme spolehnout na ujištění premiéra Petra Fialy z jeho televizního poselství k národu, že vláda nenechá nikoho padnout?
Vzhledem k nezdolně dobré náladě bych se na to díval pozitivně. Například Švejk by řekl: „Dřív, když chtěl německý stát od českých občanů nějakou tu kačku, musel posílat složitě do Čech a na Moravu tanky, děla, platit menáž německé armádě, vyhlašovat stanné právo, popravovat… prostě náklady ohromné a tragédie převeliká. Dnes je to proti tomu legrace. Když chtějí němečtí hráči na lipské burze od českých občanů peníze, stačí se domluvit, že my, Češi, jim levně prodáme elektrický proud, a oni nám ho obratem velkoryse prodají zpět. Pochopitelně s jistým přátelským navýšením. Takže navýšené peníze českých občanů vydaných za energie nakonec poputují do německého Lipska, aniž by bylo nutné posílat do Česka tanky, děla, platit menáž německé armádě, vyhlašovat stanné právo, popravovat... A to je třeba chápat jako pokrok.“ Moc mě mrzí, že Jaroslav Hašek už nežije a nemůže tento pokrok naší humánní doby ve Švejkovi oslavit.
Prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M.
Myslíte, že lidé u nás jsou připraveni i na možné scénáře, které se objevují v sousedním Německu ohledně úspor při vytápění místností, při sprchování teplou vodou, při omezení pouličního osvětlení a podobně, v důsledku předpokládaného nedostatku plynu během zimního období?
Pakliže ideově stojíme na správné straně barikády, potom musí být pro každého Čecha čest vydržet útrapy spojené s nedostatkem energií.
Krameriovu cenu za nezávislou žurnalistiku jste dostal za dlouholetou tvorbu v oblasti publicistiky a literatury založené na politice a světě kolem nás. Baví vás sledovat českou politiku? A dorazila do ní s Fialovou vládou změna, kterou nám pětice koaličních stran před volbami slibovala?
Baví mě romány, protože dobrý román je pravdivější než pravda; i když si ho autor celý vymyslí. Moje romány jsou o lidech, kteří odmítají vložit svůj osud do rukou lidí, jejichž jedinou kvalifikací je, že dokázali obalamutit dostatečný počet druhých, aby je zvolili. Něco takového pro ně nepřichází v úvahu. To je důvod, proč nyní dopisuji s Jardou Novákem „Večerníčkem“, mediálním mágem, bez něhož by někteří politici neexistovali, divadelní životopisnou hru o Jaroslavu Haškovi. Hašek žil celý život nezávisle na systému, ale zároveň nedovolil, aby mu jakýkoliv systém přerazil páteř. Když píšu o jeho životě, mám pocit, že píšu o současnosti. Zvlášť když píšeme o čase, kdy se Hašek pohybuje na Ukrajině a v Rusku.
Je spíš k smíchu, nebo k pláči, když se po propuknutí skandálu kolem pražského Dopravního podniku a odhalení toho, na čem je založeno hnutí STAN, vládní strany tváří, že všechno vyřešilo odstoupení Petra Gazdíka z pozice ministra školství a pozastavení členství Stanislava Polčáka, i když jim lukrativní poslanecké, a především europoslanecké křeslo zůstalo?
Existuje trojúhelník. Média potřebují podnikatele, neboť jim přinášejí inzerci. Podnikatelé potřebují politiky, neboť jim připravují zákony. A politici potřebují média, neboť bez médií je nikdo nezná. I z veřejně dostupných zdrojů se dnes dovíte, že například Česká televize o výše uvedené kauze již dlouho věděla, ale nepustila ji. Co z toho plyne? Obdobné kauzy se vypouštějí na světlo světa ve chvíli, kdy to někomu v trojúhelníku slouží. Nikoliv proto, že by se běžný občan měl dozvědět nedej Bože pravdu, kterou se stejně nikdy nedozví, protože pravdu nemá – jak říkají buddhisté – ani ten, ani ten. Tím odpovídám na vaši otázku. Tyhle kauzy jsou pěna dní. A vypouštějí se vždy, když někdo v trojúhelníku potřebuje, aby si občané něco mysleli. Nádherně to vyjádřil Franz Kafka. „Moudrý muž kráčí rozvážným krokem, zatímco ostatní tančí dobové tance.“ Je na každém, co si vybere.
Se začátkem války a s příchodem ukrajinských uprchlíků utkvělo na Fialově vládě podezření, že preferuje ,,havlovské ideje“ mezinárodní politiky a zájmy zahraničních partnerů před pragmatickými zájmy. Odpůrci vlády předhazují Fialovi například Viktora Orbána coby vzor. Která z těch dvou cest se vám jeví jako rozumnější?
1) Když někde prodávají stejnou věc za 500 Kč a jinde tu samou věc za 10 000 Kč, kam si ji půjde sedlák se zdravým selským rozume koupit?
2) Když sedlák potřebuje obilí na krmení, prodá ho nejdřív velkopodnikateli, aby ho posléze od něj koupil za přátelsky navýšenou cenu?
Obávám se, že odpovědi na vaše otázky jsou takhle jednoduché. Sedlák, který by jednal v rozporu se zdravým rozumem, by postupoval v rozporu se zájmem lidí, za něž je odpovědný. Každý ať si sám odpoví na otázku, zda náš i evropský establishment pracuje pro své lidi, nebo spíše dává přednost ideologii. Buď se preferuje jedno, nebo druhé. Obě věci zároveň v dnešní době preferovat v Evropě nelze.
Kdysi hnali Rusové Napoleona až do Paříže. A v tu chvíli se objevil ministr zahraničí Metternich a sjednal pro Evropu dlouhodobý mír. A jeho heslem bylo: Stabilita, nikoliv ideologie. Sjednal dlouhodobý mír mezi Rakouskem, Francií i Ruskem, protože pohrdal ideologiemi. Orbán si je hesla „stabilita, nikoliv ideologie“ vědom. Takže pracuje pro Maďary. Pro své občany. Bohužel – jeho do čela EU nikdy nepostaví, ačkoli by byl schopný sjednat pro Evropu stabilitu. Ale možná, že víte o jiném politikovi, který má v sobě schopnosti Metternicha.
Žijeme ve svobodném státě, kde si smí každý myslet, co chce, a říkat, co si myslí, nebo je opodstatněné založení společenství PRAK, což je zkratka prvních čtyř slov názvu Proti Represi A Kriminalizaci občanů za jejich svobodné názory?
V době Charty 77 sdělovací prostředky také lidem tvrdily, že je zde svoboda myšlení. Vezměte si například útoky na Parlamentní listy. Dáváte možnost vyjádřit se všem politikům. Dle mého je to demokratické. Ne však pro lepší a pokrokové lidi. Ti vás za to, že umožňujete veřejně promluvit i lidem, které oni nemají rádi, označují za dezinformační médium. Dosud nevysvětlili, v čem je tento jejich absolutně totalitářský přístup demokratický. Ale časem, až postaví mimo zákon veškerá alternativní média, se jim to jistě povede. Nakonec mír je válka, válka je mír, jak píše Orwell. Když mi jeden učitel, který učí takzvanou mediální výchovu, řekl, že jste dezinformační médium, položil jsem mu prostou otázku: Proč jsou Parlamentní listy dezinformační? Přiznal, že to osobně neví, ale že jim to odborníci z neziskových organizací tak přednášeli. PRAK chápu jako odpor proti iracionálnímu stavu, který kolem médií v současnosti vládne. Někdy je to velmi směšné.
Máte s těmito praktikami vlastní zkušenost?
Jsem také americkými hlídači politické korektnosti zakázaný autor. Na Netflixu nedávno zakázali vzít do distribuce český film, který podle mé knihy Ulovit miliardáře natočil režisér Tomáš Vorel. Všechny jeho ostatní filmy tam vzali, jen Miliardáře označili za politicky nekorektního. Tohle zřejmě udělali více snímkům, takže ve výsledku klienti od Netflixu odcházejí k jiným serverům. Když jeden celkem významný kritik přinesl recenzi na můj nyní oceněný román Holky z nezisku do jednoho z hlavních deníků, prohlásili, že díla, která dostala Krameriovu cenu, nebudou podporovat. Ale pozor, mě to baví. Tahle pitoresknost doby mi připadá inspirativní. Jen mě mrzí, kolik chytrých lidí dnes nemá přístup do médií, ačkoliv mají co říct. A to za situace, kdy o nich rozhodují lidé, kteří ani zdaleka nedosahují jejích odborných i lidských kvalit. Ale na tohle už jsme přece zvyklí z normalizace. Nicméně hlavu vzhůru a nezdolně dobrou náladu. Hlavně věřme, že jednou zase nastane chvíle, kdy se ani v České televizi nebudou bát vrátit na obrazovku někdejší politicky nekorektní Českou sodu a geniální Monty Pythony, kterým nebylo nic svaté. To byly pořady, které vznikaly v době skutečné svobody. A tím odpovídám na otázku, zda je, či není PRAK zbytečný.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
