Zatímco romskými dětmi v podstatě začínala inkluze, o vietnamské děti se naopak svého času učitelé pomalu prali, aby je měli ve své třídě. Čím to je?

Začalo to zhruba před třiceti lety. Když vietnamské děti tehdy přijely do České republiky, chtěly tady dosáhnout nějakého vzdělání, většinou plánovaly studovat medicínu nebo práva. Pokud nezvládly dostat se na gymnázium, rodiče je stáhli zpátky do Vietnamu. 

Takže to byli velmi motivovaní žáci. Věděli, že buď uspějí, nebo ne, buď si zajistí možnost lepšího života, nebo se vrátí domů, kde mají daleko horší vyhlídky. 

A kdy se to změnilo? 

Asi když už Vietnamci měli své první právníky a lékaře. Oni nepotřebují mít právníka v každém městě, potřebovali mít česky mluvící právníky, kteří znají české právo. Dnes už mají i praxi, vždyť již tu jsou přes třicet let. 

Na mé bývalé škole jsou snad v průměru v každé třídě dva až čtyři vietnamští žáci, kromě dalších cizinců, a dokonce tam působila i Vietnamka jako asistentka. 

Takže i vietnamské děti přece jen potřebují asistenty?

Ne, ta nebyla pro vietnamské děti, ale jako klasická asistentka pro ty, které to potřebovaly. Prostě přišla jako zaměstnankyně, byla to navíc naše bývalá žákyně. Naopak je na tom vidět, že dnešní generace Vietnamců, tedy těch, kteří vychodili české školy, se integrovala plně a bez problémů do společnosti. Moji bývalí žáci dnes pracují třeba i v bance, už to zdaleka nejsou ti typičtí obchodníci ve večerkách jako jejich rodiče. Vietnamské děti ani dnes asistenty většinou vůbec nepotřebují, i když už nejsou tak motivovaní, jako byli jejich rodiče nebo předchůdci. Prakticky nikdy nejsou podprůměrní, jsou buď průměrní, nebo nadprůměrní. 

Naprostá většina z nich mluví česky stejně dobře jako české děti. Žáci, které jsem učila před třiceti lety, už mají své děti a ty vychovávají naprosto bez problémů. S Vietnamci jsem nikdy žádný problém nezaznamenala. 

Vietnamské děti dokonce často excelují v češtině i u přijímacích zkoušek. Neslyšela jsem o případu, kdy by se jim odpouštěly přijímací zkoušky z českého jazyka. Nechápu, proč se nyní pro ukrajinské děti dělají výjimky a jsou zvýhodňovány nebo brány bez přijímaček z češtiny, přitom je to slovanský jazyk a mají to tak lehčí, než Vietnamci, protože vietnamština patří do úplně jiné jazykové skupiny. V tomto by měla platit stejná pravidla pro všechny, aby se nikdo necítil poškozen a nevznikala zbytečně zášť, kdy někdo si něco musí vydřít a zasloužit a někdo to dostane zadarmo, jen na základě své národnosti například.

Proč se Vietnamci ve škole dnes zhoršili a přizpůsobili se více českému průměru?

Ten rozdíl je v tom, že před těmi třiceti lety obvykle po příchodu do Čech jim rodiče sehnali českou ‚tetu‘, která se o ně starala, psala s nimi úkoly a učila je česky, možná i proto řada Vietnamců umí uplatňovat pravidla české gramatiky lépe, než některé české děti (hodně ‚tet‘ bylo z řad učitelů, často důchodců). A jsou mezi nimi děti velmi talentované, například malý šachista, vítěz letošní zimní dětské olympiády a mistr ČR ve své věkové kategorii, který pochází z Chebu. 

Většina z těch, kteří se hlásí na osmileté gymnázium, je přijata. Z absolventů jsou dnes právníci, ekonomové, nedávno jsem potkala jednu dívčinu v české bance, dálkově studuje ekonomickou fakultu. 

U vietnamsko-českých rodin je dnes běžná klasická bilingvní výchova, ve vietnamských rodinách dříve mluvily vietnamské děti česky pouze ve škole při vyučování, mezi sebou a doma vietnamsky, dnes je běžné, že vietnamští spolužáci komunikují česky i mezi sebou. Většinou jsou to děti, které se tu narodily a absolvovaly českou mateřskou školu. 

Děti, které přijdou do české školy v průběhu prvního stupně, mají velké problémy se zvládnutím učiva. Většinou jim chybí alespoň krátká adaptace na české prostředí, často přijely do Čech až v průběhu prázdnin, nebo dokonce v průběhu školního roku. 

Zatímco dříve byla výuka češtiny závislá zcela na vietnamských rodičích a českých ‚tetách‘, dnes mohou nově příchozí žáci absolvovat adaptační kurz, myslím, že je dvouměsíční, a dál využívat výuku češtiny přímo ve školách v rámci Češtiny pro cizince, obvykle tři hodiny týdně. Tito žáci se s českým kolektivem sžívají pochopitelně mnohem pomaleji, než Vietnamci, kteří se tu narodili. Podobné je to i u ostatních národností, které se ve třídě sejdou. 

Čeština pro cizince a zvláštní vyučování, doučování, pro ně se ve školách začalo realizovat také v rámci reformy školství v posledních letech, které zdůrazňuje inkluzi. Může to být i tím, že to pak méně motivuje děti? Myslím tím, že se zdá, že Vietnamci, kteří dříve přiváželi své děti a museli je na vlastní náklady nechat učit češtinu, pomohli svým dětem se lépe a rychleji adaptovat?

Je pravda, že děti tehdy byly více motivované. Také to bylo tím, že doučování češtiny a jazyková příprava na školu byla soukromá a rodiny to platily ze svého. Tím byl samozřejmě větší tlak na výsledek, než poté, co i Vietnamci v rámci inkluze začali mít nárok na státem dotované hodiny pro cizince, které jsme pak s kolegy realizovali po vyučování. Tam pak byly i ukrajinské děti, které k nám přijížděli už od roku 2014 či dříve, protože jejich rodiče pracovali v blízké průmyslové zóně, měli jsme i ruské či běloruské děti, mongolské či německé nebo pak romské děti, které se vracely z Anglie po brexitu nebo během něj, ty jsme vlastně také museli zvlášť začleňovat. 

Fotogalerie: - Oteplení Prahy

Jak je možné, že vietnamské děti mají lepší výsledky než třeba ukrajinské děti, když také přijely ze země mimo EU a museli se potýkat s výzvou integrace?

Myslím, že to je mentalitou. Asiaté obecně jsou velmi pracovití a vzdělání je pro ně velice důležité. Také žáci, kteří ve Vietnamu zažili školní docházku před stěhováním se do Čech, věděli, že ve Vietnamu je škola náročnější. Začíná se tam ráno a končí až večer. Tady se končí v podstatě po obědě, v jednu hodinu, nejpozději ve dvě, maximálně je jednou za týden odpolední vyučování, a to ještě až spíš na druhém stupni. Je tam také velká konkurence a systém společenský, důchodový nastavený jinak, jak jsem od nich pochopila. Rodiče, kteří dřou ve svých krámcích od rána do večera, si zároveň takto vydělávají a šetří na důchod. Chtějí se na něj vrátit do Vietnamu, často se ani neučili dobře česky, počítají pak také s tím, že se jim veškeré tyto investice do dětí vrátí tak, že jim budou přispívat k důchodu. I to byl vždy důležitý faktor. 

Vietnamci tu nikdy nic zadarmo nedostali. Vše si museli nějak vydřít. A tak si toho jinak cení. Zatímco Ukrajinci mají jinou mentalitu. Evropskou, nárokovou, důchodový systém a sociální zabezpeční v Evropě funguje jinak než v Asii. Navíc Ukrajina je blíž. Zvlášť dnes, každý den prý, jak mi říkaly děti, které jezdí skoro na všechny prázdniny na Ukrajinu, tak i několik spojů denně. A autobusem, za celkem solidní částku. Dnes dokonce jsou ty spoje ještě víc posíleny než před ukrajinsko-ruským konfliktem. Kdežto Vietnamci se nedostanou domů jinak než letadlem a letenky jsou samozřejmě dražší a cesta delší. 

Také, jak jsem zdůrazňovala minule, je velký rozdíl v houževnatosti Ukrajinců a jejich dětí těch, kteří tady byli před rokem 2022 a kteří přijeli poté. Ti, kteří přijeli předtím, se daleko víc snažili integrovat. Neměli nárok na žádné sociální dávky, podporu. 

I když i díky nim a dalším cizincům začaly školy vytvářet prostředí pro lepší integraci cizinců, alespoň v rámci výše zmíněných doučování. Navíc se nevědělo a dodnes úplně neví, kolik dětí se bude chtít vrátit, zdali má smysl ukrajinské děti učit česky nebo by se měly spíš učit na dálku, což některé dělají, aby, až se vrátí domů, nebyly pozadu, což je logické, protože tady mají ten jazykový deficit.

Já jsem byla vždy pro začleňování dětí. Tady mě trochu zarazilo, že na jaře 2022 některé kolegyně u nás ve škole se snažily zavděčit ukrajinským dětem až tak, že například na schody na chodbě napsaly azbukou číslice s překladem, aby se nově příchozím dětem dobře učily. To bylo sice hezké, ale víte, jak zaraženě na to koukaly ty ukrajinské děti, které přišly roky předtím a nikdo to pro ně neudělal? Nebo že by kolegyně napadlo ty číslice napsat také vietnamsky, aby se to učilo dobře i vietnamským dětem, které tvoří také už početnou menšinu? 

Taková diskriminace by být neměla jen proto, že zrovna funguje jakýsi politický aktivismus. Ten by do škol neměl patřit, když někoho zvýhodňuje na úkor jiného.

Minule jsme se bavili o inkluzi, kdy se známkují děti v jedné třídě jinak – ty inkluzivní klidně za znalosti o dva ročníky níže. To je jeden z nešvarů inkluze, že najednou vysvědčení není objektivně vypovídající. Není to matoucí?

To sice ano, ale celkové hodnocení stále odpovídá podprůměru až průměru. Tito žáci mají za sebou obvykle odklad školní docházky a opakování, nejčastěji prvního ročníku, takže pokud si nezopakují ještě některý ročník na druhém stupni základní školy, mohou vyjít z osmé, respektive ze sedmé třídy. Při ukončení základní školy přihlášku k dalšímu vzdělávání ohlídá samozřejmě výchovný poradce, ale třeba už rok po škole se může hlásit prakticky kamkoliv, i na učiliště, která zohledňují průměr, a to prostě úplně fér není. 

Střední škola, i když se jim podaří dokončit devátý ročník, asi ve hře nebude, protože by sotva zvládli přijímačky. Kromě vysvědčení s nimi další materiály, psychologické posudky apod. nejdou, vše zůstává v archívu kmenové základní školy. Dnes už tedy podle vysvědčení opravdu nepoznáte, kolik toho kdo umí. Stejná známka za úplně jiné znalosti ve stejném ročníku mi přijde absurdní i vzhledem k jeho současným či budoucím spolužákům. 

Tady by asi bylo opravdu lepší slovní hodnocení, z kterého by bylo patrné, co se žák v daném školním roce vlastně naučil. Já jsem se ještě dávno před inkluzí snažila každému dítěti, které mělo nějakou speciální potřebu, a nebylo opravdu nezbytně nutné ho poslat na zvláštní školu nebo ho nechat propadnout, připravit neformální, individuální program na míru v hlavních předmětech i bez doporučení poradny. Ale v poslední době takových žáků přibývá geometrickou řadou, což práci učitelů výrazně ztěžuje. 

Klasický individuální program z podnětu pedagogicko-psychologické poradny je závazný, musí ho společně vypracovat všichni učitelé, kteří vyučují v dané třídě předměty, kterých se znevýhodnění žáka týká. Kromě pedagogů jej podepisují žákovi rodiče i samotný žák, jeho plnění se průběžně vyhodnocuje nejméně jednou ročně. 

Co vám přišlo na inkluzi a tom, jak se vyvíjejí vztahy mezi dětmi zajímavé, moc se o tom nemluví a stálo by to za zmínku nebo zamyšlení?

Zajímavé je sledovat vývoj vztahů mezi spolužáky. Pokud dítě opakuje první ročník, získá nové spolužáky, kteří ho obvykle bez větších problémů přijmou, opakování třídy ve vyšších ročnících už tak bezproblémové nebývá. Prvňáci ještě neregistrují, že je někdo větší, starší, zkušenější... Postupem času si ale začnou některé rozdíly uvědomovat, ve třídách se tvoří skupinky, s někým se baví víc, s někým třeba vůbec. Naučí se s problémovým spolužákem komunikovat jen v bezpečných mezích, nebo se vzájemné komunikaci vyhýbají úplně. S přibývajícím věkem rostou rozdíly v chování těchto starších žáků, často narůstá agresivita natolik, že komunikace o přestávkách již není zcela bezpečná. Jinak to je v případě nových žáků v daném kolektivu. Ti z předchozích míst nemusejí být zvyklí tolerovat odlišné a někdy i nepřátelské chování problémového spolužáka, a to může způsobit zhoršení vztahů i komunikace. To se stalo i v případě žáka, o kterém jsem se zmiňovala minule, po ukončení sedmé třídy nakonec do speciální školy přestoupil a spolužáci i jejich rodiče si po sedmi letech oddechli. 

Jak fungují asistenti ve školách? Vždycky jsem si myslela, že asistent má pomáhat jen fyzicky znevýhodněnému dítěti, které je třeba na vozíčku. Co tedy má asistent dělat a jsou vůbec potřeba?

Přidělený asistent má pomáhat dotyčnému dítěti. Aby vzájemná spolupráce učitele a asistenta nebyla rušivým prvkem ve třídě, musejí se oba dohodnout na pravidlech – vysvětlení, co a kdy má dělat asistent, kdy pracuje s jednotlivcem, kdy se zbytkem třídy a kde… Zvýšená individuální péče hned několika žáků ve třídě pochopitelně zdržuje šikovnější (průměrné a nadprůměrné) žáky. 

Jejich rodiče to obvykle řeší tak, že se snaží dostat své dítě do jiné třídy, na jinou školu nebo i na osmileté gymnázium, někdy i za každou cenu včetně placených doučování. Pak to dopadá tak, že se tam ty vydřené děti třeba i dostanou, ale jsou na podprůměru a mají co dělat, aby studium zvládly. Vzpomínám si na případ, kdy žákyně v sekundě propadla a vrátila se na základní školu na opakování sedmého ročníku, zatímco její méně šikovní spolužáci byli v osmé. Obdivuji tu dívku, která takový přestup psychicky zvládla a později úspěšně nejen dokončila základní, ale i střední školu. 

Už mnoho let jsou kritizována osmiletá gymnázia. Je dobrý nápad začít segregovat děti už v tak nízkém věku? Nestačilo by ponechat čtyřletá?

Osmiletá gymnázia by měla být opravdu jen pro nadané žáky, jak se s tím původně počítalo pro 2 % populace. A v případě neúspěšného studia včas vrátit dítě na základní školu, aby zbytečně neztratilo rok. Na základních školách tak zůstávají kromě bystrých žáků, kteří nechtějí jít na gymnázium už z páté třídy, často nemotivovaní žáci a stahují s sebou dolů i ty chytřejší, kteří neodešli na gymnázium a které mohli táhnout ti průměrní žáci, kteří na gymnázia odešli. 

Často pak situace na druhém stupni základních škol je opravdu tristní. Zůstanou vám tam ve velké většině děti s velmi špatnými studijními výsledky, často mají i kázeňské problémy. Skoro v každé třídě je proto asistent. Občas se po odchodu žáků na osmiletá gymnázia nebo na sportovní školy spojí zbývající žáci, například ze tří tříd jsou na druhém stupni dvě. 

Tím se pochopitelně nakumulují tzv. problémoví žáci a učit v takových třídách opravdu nebývá jednoduché. On je skutečně obrovský rozdíl, jestli máte třídu s maximálně dvaceti žáky, nebo jich je skoro třicet. Celkově to vše působí negativně, neustále se snižují nároky na studijní výsledky žáků. A učitelé nevědí, co dřív. Malou náplastí útěchy je snad pomoc asistentů nejen v hodinách, ale i při dozorech, pak mají učitelé alespoň trochu víc času na řešení individuálních problémů svých svěřenců. 

Je tu něco, na co jsem se nezeptala, ale chtěla byste to říct?

Všem učitelům, vychovatelům a asistentům přeji v novém školním roce kromě, pokud možno  aktivních, neproblémových žáků a jejich rodičů, také hodně zdraví, pevné nervy, pohodové hodiny a příjemnou spolupráci s ostatními kolegy.

Psali jsme:

Učitelka: Ukrajinské děti odjely v létě 2022 na prázdniny na Ukrajinu a vrátily se odpočaté

Ekofeminismus, gender... žádný přínos. Plné školné, pálil Gregor na sněmu

„Už nic nedostanete.“ Prague Pride v ohrožení? V zámoří se to valí jako lavina

Ubližuje dětem, varuje Šichtařová před inkluzí. Školství se propadá na dno EU