Pandemii koronaviru a případný příchod druhé vlny tohoto nebezpečného viru začínají v mediálním světě doplňovat i další závažná témata. Například živá diskuse o naší potravinové soběstačnosti. Sledujete ji? A jaký z ní máte pocit?

Sleduji ji, zajímá mě a sám se jí touto formou účastním. Mám ale pocit, že to není diskuse, ale spíš řízené dezinformace, štvaní a vymývání mozků, s cílem, abychom přijali bez odporu pokračující závislost a dominanci zahraničních potravin na našem trhu. Bez ohledu na názory spotřebitelské a odborné veřejnosti.

Mám totiž pocit, že vyslovit sousloví „potravinová soběstačnost“, pojem v západních zemích tak samozřejmý, je u nás snad něco jako velezrada a že je k tomu dnes už potřeba kus osobní odvahy. Holt zahraniční obchodní řetězce nás mají v rukou a každý kapitál má svůj domov, jehož zájmy prosazuje, nikoliv ty naše. Jsou to zájmy dvou mocných agrárních supervelmocí Francie a Německa plus jejich agrárních satelitů ze starých zemí EU, pro něž jsme se stali vstupem do unie novým hospodářským prostorem a vítaným odbytištěm jejich potravin.

Dělo se tak za potlesku našich politiků a bohužel tehdy i značné části společnosti. Konečným důsledkem byla drastická redukce stavů chovaných hospodářských zvířat a změna kulturní krajiny – úbytek jetelů, vojtěšek, luskovin, dále ploch pěstovaných plodin jako jsou zelenina, ovoce, brambory, chmel, len, cukrovka atd. Dám otázku – kdo dnes ví, že jsme byli svého času světová špička v oboru šlechtění a produkce travních semen, takzvané travičkářství, s kolébkou na Přerovsku?