Analytik Štefec odhaluje možné počátky „ruské stopy“ ve volbách v USA. A vážná slova pronáší i o teroristické hrozbě v ČR a „samopaly vyzbrojených klucích“ v ulicích

Kolem vměšování ruských zpravodajských sil do amerických prezidentských voleb formou hackerských útoků se stále vedou ostré diskuse. Americké bezpečnostní služby jsou o ruském vlivu na volby prý stoprocentně přesvědčené. Dokonce Barack Obama za to Moskvě hrozil odvetou. Donald Trump to však rezolutně popírá. Jaký na tuto záležitost zastáváte názor? Jedná se jen o boj mezi politickými stranami v USA a odvetu poražených příznivců Hillary Clintonové, anebo to může být pravda?

Jestliže americké bezpečnostní služby prohlašují, že jsou stoprocentně přesvědčeny o ruském vlivu na americké volby, mají nepochybně pravdu. Rusko už jen svou existencí nemůže nemít vliv na americké voliče, a tudíž i na výsledky voleb. Vždyť v USA je už téměř 100 let SSSR (a Ruská federace jako jeho nástupce) prezentován jako primitivní a tmářská „země zla“, monstrózní jaderný nepřítel a hrozba americkému způsobu života. To se nemůže neodrazit ve způsobu myšlení voličů a v jejich rozhodování, komu dát svůj hlas. Předpokládám, a předvolební průzkumy v USA to jasně ukazují, že tento pohled na Rusko vynesl Hillary Clintonové díky její výrazně protiruské rétorice velmi významný počet hlasů.

Samozřejmě netvrdím, že se ruská strana alespoň nepokusila „nahlédnout“ do vybraných informací, kroužících ve formě nul a jedniček rozlehlým kybernetickým světem USA. Divil bych se, kdyby tomu tak nebylo. Mate mě však fakt, že ačkoliv se americké tajné služby považují personálně i technickým vybavením za nejlepší na světě, nedokázaly kromě „stoprocentního přesvědčení o ruském vměšování“ předložit ani jeden zásadní důkaz, že se tak skutečně dělo. Že by špičkově vybavené americké tajné služby, které bez problémů „šmírovaly“ mobilní hovory (a předpokládám, že i e-maily) všech vrcholových evropských politiků včetně Angely Merkelové, nedokázaly zabránit „primitivním“ ruským hackerům v průniku do serverů hlavních politických stran USA?

Fakta nasvědčují tomu, že rétorika CIA, jejíž vedení bylo jednoznačně nakloněno vítězství Clintonové, byla součástí předvolebního boje mezi ní a Trumpem. Pro tento závěr hovoří i únik tajných e-mailů Clintonové, za nímž rozhodně ruští hackeři nestáli. A Obamovi pak už nezbývalo než se rétorice CIA přizpůsobit, aby se vyhnul mezinárodní ostudě.

Jaroslav Štefec

Je zde ještě jeden podstatný faktor, o němž se příliš nemluví. Vítězství Trumpa neznamená žádnou zásadní výhru pro Rusko a už vůbec ne pro Vladimíra Putina. Trump jako prezident bude i nadále nekompromisně hájit národní zájmy USA, i když je samozřejmě přizpůsobí svým představám o prioritách Ameriky dnešních dnů. Pravděpodobně, poměrně brzy po jeho nástupu do funkce, dojde ze strany USA k výraznému omezení protiruských sankcí. Prakticky jistě dojde k výraznému omezení americké přítomnosti v Evropě, což bude Ruskem, na rozdíl od evropských zemí NATO, přijímáno určitě pozitivně. Ale určitě budou také pokračovat zbrojní programy, zaměřené na modernizaci jaderného potenciálu USA a určitě bude zahájen avizovaný proces „návratu“ americké armády ke schopnosti vedení standardní války s rovnocenným protivníkem, ovšem s využitím moderních technologií.

Na závěr k této otázce ještě jeden drobný detail. Kdo sleduje pozorně ruskou politickou scénu, nemohl si nevšimnout, že nejhlasitější projevy podpory Donaldu Trumpovi před volbami vycházely paradoxně od největších protivníků Vladimíra Putina. Z toho je možné usuzovat na jediné – existence silného propojení ruské protiputinovské opozice s vládnoucími elitami USA. Muselo být jasné, že jejich halasné vytrubování podpory Trumpovi ve skutečnosti nahání hlasy opačné straně, tedy Hillary Clintonové. A sem také mohou vést (a podle mého názoru také vedou) počátky „ruské stopy“ v amerických prezidentských volbách.

Koalice arabských spojenců, za vydatné podpory USA v Iráku a Ruska v Sýrii, se snaží v současné době zničit teroristický Islámský stát. A i když ofenzíva v iráckém Mosulu je dost zdlouhavá, mohl by prý Islámský stát, podle názorů některých analytiků, přestat existovat už v létě příštího roku. Nemohou se pak naplnit předpovědi některých bezpečnostních expertů, že většina z islámských radikálů se pak „přelije“ do Libye, Pákistánu i Afghánistánu, kde posílí Tálibán a síť al-Káida?

Hned na úvod mi dovolte poopravit úvodní větu vaší otázky. Spojení pojmů „koalice arabských spojenců“ a „snažící se zničit Islámský stát“ je něco, čemu se říká oxymóron neboli protimluv, spojení něčeho, co se navzájem vylučuje. Možnost vůbec jen prezentovat tento slepenec jako „koalici“ je principiálně podmíněna pouze dvěma faktory.

V první řadě je to samotná existence IS. O jeho vznik a vyzbrojení původně jako nástroje likvidace asadovského režimu v Sýrii se zásadně zasloužili především wahhábisté vládnoucí v Saúdské Arábii s vydatnou zbrojní a finanční podporou USA. Zásadním posílením této původně okrajové organizace islámských radikálů byla vojenská intervence USA v Iráku a v dalších zemích, z nichž se rekrutuje většina takzvaných bojovníků IS. Postupně se tak díky štědré podpoře arabských sponzorů a zřejmě i USA vytvořilo „něco“, s čím lze alespoň zdánlivě bojovat, zdůvodňovat tím výdaje na nákupy zbraní a munice, omezování svobod občanů ve jménu zajišťování jejich bezpečnosti před terorismem atd., atd.

Druhým faktorem jsou štědré finanční a zbrojní „pobídky“ členům americko-arabské koalice ze strany USA, Saúdské Arábie, Kataru a dalších arabských zemí, pokud v ní budou setrvávat. USA si dodávkami zbraní a investicemi kupují podporu arabských států stejně, jako si s odvoláním na článek 5 Severoatlantické smlouvy kupují (ovšem za daleko menší peníze) podporu evropských zemí NATO při vytváření zdání legality a masové podpory svých zahraničních dobrodružství v bývalé Jugoslávii, Afghánistánu, Iráku, Sýrii a dalších zemích. Těchto dobrodružství se bohužel zúčastňuje rovněž armáda ČR, která se částečně i díky nim stala pouhým přívěskem tzv. „zahraničních operací NATO“, které jsou v naprostém rozporu nejen s Chartou OSN, ale i se zněním samotné Severoatlantické smlouvy.

„Koalice“ tak paradoxně bojuje proti něčemu, co její klíčoví členové sami vytvořili. Zřejmě také proto až do zahájení ruské letecké podpory syrské vládě Bašára al-Asada nevyvíjely v oblasti Blízkého východu ani letecké síly USA, ani pozemní vojska koalice žádnou vojensky významnou činnost, která by vedla k oslabení Islámského státu. Naopak, velké množství zbraní, deklarativně dodávaných „umírněné proasadovské opozici“ a Kurdům, se neznámými cestami ocitalo ve výzbroji IS. Včetně samopalů vzor 58, příslušné munice a granátů F1 české provenience, které měly být dodány prostřednictvím USA právě Kurdům. Před zásahem Ruska do konfliktu s IS s vědomím vůdců „koalice“, Islámský stát rovněž čile obchodoval s ukradenou syrskou ropou, za níž získával peníze na nákupy zbraní, placení žoldnéřů a rovněž organizování migračních aktivit muslimů doslova po celém světě.

Porážka IS rozhodně nezávisí na dobytí Mosulu. Ten je pouze jedním z mnoha měst, v němž si IS zřídil svá centra moci. Ze strategického hlediska má jeho dobytí pouze epizodní roli, která se absolutně nedá srovnávat s porážkou IS syrskou vládní armádou v Aleppu. Zde bylo totiž hlavní středisko obchodu se syrskou ropou, významné centrum výroby zbraní, munice a výbušnin pro bojovníky IS a rovněž odsud byly organizovány teroristické akce po celém Blízkém a Středním východě a zřejmě i v Evropě. Proto také je ztráta Aleppa pro IS (a také pro tzv. „syrskou umírněnou opozici“) velmi bolestivá. Významně oslabila pozici jak IS, tak všech složek protiasadovské opozice nejen na území Sýrie. Ty dokonce donutila k přímým jednáním se syrskou vládou. V Moskvě, bez protektorské přítomnosti USA.

Co se týče „konce IS“, je třeba říci, že tato entita je v současné době nezničitelná. Není to stát s nějakou pevnou řídicí, ekonomickou, vzdělávací strukturou a podobně, ale dobře organizovaná teroristická organizace, pevně svázaná ideologií islámu, právem šaría a myšlenkou džihádu za celosvětové vítězství islámu. Proto také nemá smysl bavit se o tom, že by „přestala existovat“.

Pro nás, obyvatele Evropy, je podstatné, že bojovníci IS nemají žádný důvod pro to, aby se v případě svého vytlačení z území Iráku a Sýrie přelévali do Libye nebo Afghánistánu. Díky neustávajícímu sponzoringu ze strany některých islámských států (zejména členů již zmíněné „koalice“) má IS dostatek prostředků na to, aby se etabloval kdekoliv na světě, kde bude mít dobré podmínky pro svou existenci a prosazování svých cílů. Což jsou nyní – kvůli prakticky neexistující ochraně hranic, nesmyslně štědré sociální podpoře tzv. „uprchlíkům“ a prakticky neexistujícímu aktivnímu odporu obyvatel proti islamizaci – paradoxně především „staří“ členové EU.

A když se bavíme o nebezpečí od islamistických radikálů, jak to může být v budoucnu s Tureckem? Je sice členem NATO, nicméně někteří politici tvrdí, že Erdogan usiluje o „Velké Turecko“, které by se stalo ve své oblasti muslimskou velmocí, jehož základní politickou ideologií je radikálnější islám, což už předvedl represemi po potlačení vojenského puče…

Současná pozice Turecka na Středním východě a v Evropě je nejasná a není jednoduché predikovat směry jejího vývoje. Díky nezdařenému pokusu o vojenský puč části armádního velení se Turecko v současné době emancipuje od americkému vlivu, ačkoliv navenek se stále deklaruje jako pevný spojenec NATO, a také vyvíjí velmi intenzivní snahu stát se členem EU.

Složitými peripetiemi procházejí rusko–turecké vztahy. Během necelých dvou let se dokázaly stát obě země z blízkých obchodních a politických partnerů nepřáteli na život a na smrt (po sestřelení ruského bombardéru Su-24), aby se bezprostředně po potlačeném puči a ostentativním odklonu Turecka od USA opět jejich vztahy oteplily až natolik, že se ruský velvyslanec v Ankaře zúčastnil veřejné akce bez doprovodu vlastní ochranky, aby za to vzápětí zaplatil životem. Je otázkou, zda a nakolik tento výjimečně závažný teroristický čin ovlivní v konečném důsledku vztahy obou zemí.

Turecko sehrálo v minulosti neblahou roli při dobývání Evropy islámem. Přes veškeré snahy jeho vedení je však stále ještě tím, čím bylo po skončení první světové války – nemocným mužem na Bosporu. Snaha prezidenta Erdogana vrátit islamizující se zemi bývalou moc však má reálný základ. Podle všeho hodlá vytlačit Saúdskou Arábii z pozice lídra sunnitského islámu. Pokud se mu následně podaří s Ruskem jako prostředníkem sblížit se s Íránem, který je už nyní duchovním a tím i mocenským centrem asijského i evropského šíitského islámu, vznikne zde pro Evropu velmi nebezpečná, ekonomicky, politicky i vojensky nezávislá mocenská struktura, principiálně podstatně nebezpečnější než IS.

Samotné Turecko disponuje druhou největší armádou v NATO (po USA). Její velitelský sbor je sice čistkami po nezdařeném puči výrazně oslaben a ani výzbrojí nepatří k nejmodernějším, přesto však představuje sílu, z níž je třeba mít respekt. Totéž platí i o armádě Íránu. Pokud by se obě země spojily, získaly by díky obrovské převaze muslimských států v OSN možnost zcela ovládnout její vedení, případně tuto mezinárodní organizaci zcela ochromit. Tato situace by zákonitě vzápětí vedla k totální změně systému mezinárodních vztahů a mezinárodního práva, jehož důsledky pro Evropu, a tedy i pro ČR, lze dnes jen těžko domýšlet.

Z druhé strany Angela Merkelová a lídři EU hovoří o Turecku jako o spáse, která má zastavit příliv migrantů do Evropy. Jsou ochotni za to platit. Evropskými penězi a ústupky. Turecko, jehož ne zcela nepodstatná část (přibližně o velikosti Slovenska) leží v Evropě, má od EU dostat v první fázi tři miliardy eur a Ergodan naprosto nevybíravě požaduje bezvízový styk a urychlení přístupových jednání o členství v této organizaci. Vedení EU těmto snahám ustupuje, ačkoliv navenek mluví o lidských právech, o právech Kurdů na sebeurčení atd. Otázka je, kam až budou ochotni v Bruselu Turecku ustoupit. Pevně věřím, že tentokrát ne až k Vídni.

Přitom by stačilo, kdyby vedení NATO, které tento proces zatím úspěšně blokuje, požádalo Turecko o pomoc na základě článku 5 Severoatlantické smlouvy. Tento krok by rázem vyřešil dva zásadní problémy. Jednak by jasně ukázal, zda to Turecko stále ještě myslí s členstvím v NATO vážně, jednak by (v případě, že se Turecko skutečně stále cítí členem NATO) v podstatě okamžitě, vojenskou mocí, došlo k zastavení přílivu nelegálních migrantů z tureckého směru. Obávám se však, že tohoto kroku se za Obamovy administrativy nedočkáme. A za půl roku může být pozdě.

Světovou veřejnost nyní šokovala vražda ruského velvyslance v Turecku. Zatím média informují, podle vyjádření prezidentů Putina i Erdogana, že vrahem je syrský policista, vzbouřenec proti současnému tureckému režimu, který se mstí za ruskou pomoc Asadovi. Může existovat i jiné vysvětlení? Kdo by mohl mít zájem na konfliktu mezi Ruskem a Tureckem. Spekuluje se i o exilovém tureckém politikovi Gülenovi…

Česká média prezentují vraždu ruského diplomata Andreje Karlova jako „pomstu Rusku za Aleppo“, a dokonce jsem slyšel (konkrétně na ČT24), že jde o „pomstu za ruské bombardování, za zabité syrské ženy a děti“. Jediná rozumná reakce na podobné výplody je „… a teď ještě tu pohádku o Karkulce…!“, už jen proto, že k atentátu došlo pouhý jeden den před plánovanou schůzkou vůdců Ruska, Íránu a Turecka v Moskvě, kde se mělo diskutovat o budoucnosti Sýrie a o situaci v Aleppu.

Tato pečlivě načasovaná, naplánovaná a připravená operace měla jeden zásadní cíl – varovat Rusko i Turecko před pokračováním jejich vzájemného sbližování a zasáhnout jejich politické scény na velmi citlivém místě. Její okamžitý dopad na vnější rusko–turecké vztahy bude sice zřejmě minimální, ale je otázkou, jak Vladimír Putin a Recep Tayyip Erdogan ustojí dopady vraždy diplomata na vnitropolitickou situaci ve svých zemích.

V Rusku tento útok dává protiputinovské opozici do rukou argument o „škodlivosti Putinova zahraničněpolitického kurzu“, který určitě využijí k nátlaku na Putina, aby změnil svou politiku vstřícnosti vůči Turecku a dal ruce pryč od spolupráce s Íránem.

Erdoganovi a jeho spojencům tento útok zase dává najevo, že pokud budou pokračovat v politice sbližování s Ruskem a budování osy Ankara–Damašek, nemohou si být jisti životy, protože sebedůkladnější čistky nezabrání tomu, aby i k nim pronikl sebevražedný atentátník. Turecký prezident tak bude muset volit mezi rizikem další destabilizace ozbrojených složek pokračujícími čistkami, a rizikem útoků vrahů z řad jeho odpůrců, kteří mohou zůstat jako „spící agenti“ mezi jeho věrnými a ve vhodný okamžik na rozkaz zaútočit.

V případě Ruska se navíc může jednat o varování před „zbytečným rozviřováním“ situace, vzniklé zadržením několika desítek vojenských poradců a instruktorů „koalice“ (původem z USA, Francie, Velké Británie, Německa, Izraele, Turecka, Saúdské Arábie, Maroka a Kataru) syrskou armádou po obsazení Aleppa. Tito „poradci“ působili ve prospěch tzv. umírněné opozice, bojující po boku IS proti vládě Bašára al-Asada.

Celá situace po vraždě Andreje Karlova mi tak trochu připomíná situaci po atentátu na německého diplomata Ernsta von Ratha, kterého v roce 1938 zastřelil v Paříži židovský student Herschel Grynszpan. Jeho čin, byť byl motivován zcela odlišnými pohnutkami, bezprostředně vedl k rozpoutání Křišťálové noci, během níž bylo v noci z 9. na 10. 11. 1938 v Německu, Rakousku a Sudetech zabito 91 Židů a zhruba 30 tisíc jich bylo zatčeno a internováno v koncentračních táborech. Židovské domovy, nemocnice a školy byly ničeny a rabovány, bylo vypáleno více než tisíc synagog a zničeno přes sedm tisíc židovských obchodů.

Německý diplomat mohl samozřejmě být v očích mnoha lidí ztělesněním Hitlerovy krutosti, genocidy, antisemitismu a blížící se světové agrese, ale pachatel jeho vraždy, na rozdíl od vraha ruského diplomata podle posledních poznatků přežil nejen zatčení, ale (kupodivu) i věznění v několika nacistických koncentračních táborech, a po válce se zřejmě vystěhoval na území současného Izraele.

Osobně mám obavy z toho, aby čin atentátníka v Ankaře neměl podobné fatální následky, jako čin mladého židovského idealisty v Paříži. Našlápnuto k tomu je. Jak v Rusku, tak v Turecku.

Bude po porážce Islámského státu ještě více ohrožená Evropa navrátilci z IS, a co se dá proti tomu vlastně dělat? Je vůbec možné zabránit podobným děsivým masakrům, jaký se odehrál v Berlíně?

Svou odpovědí tak trochu navážu na vaši první otázku. Osobně jsem toho názoru, že bojovníci IS, kteří se už nyní hromadně přelévají do Evropy, se zatím nebudou chovat příliš agresivně. Rozhodně ne v současné době, kdy muslimové především díky neomarxistické ideologii multikulturalismu, šířící se jako mor celou Evropou, získávají od neschopných a zkorumpovaných vlád evropských zemí, na nichž doslova a do písmene parazitují, další a další ústupky a výhody.

Teroristické útoky „osamělých vlků“, inspirované radikálním islamismem, jsou dnes noční můrou nejen vlád evropských zemí, ale paradoxně i hlavních ideologů islámu, protože radikalizují původní obyvatelstvo, které se začíná bránit postupujícímu ničení evropské kultury a evropského způsobu života. Zabránit jim je velmi obtížné až nemožné, přestože (a to zdůrazňuji) se na jejich odhalování z výše uvedených důvodů aktivně podílejí i příslušníci silných islámských komunit „starých“ zemí EU. Právě proto jsou v současnosti obyvatelé ČR, bez ohledu na přihlouplý optimismus premiéra, ministra vnitra a dalších představitelů naší tzv. „vrcholové politiky“, daleko více ohroženi teroristickými útoky osamělých útočníků, než obyvatelé bývalých „západních zemí“.

Dovolte mi poznámku. Rozumím samozřejmě opatřením, přijatým ministerstvem vnitra zřejmě ve snaze chránit občany před útoky teroristů. Nerozumím však tomu, proč jsou samopaly ozbrojení policisté i v ulicích Šumperka nebo Uherského Brodu (při vší úctě k jejich velikosti). Ostatně není mi jasné ani to, proč se samopaly vyzbrojení kluci, nevycvičení k zásahům proti teroristickým útokům, pohybují na veřejných prostranstvích i v Praze, Plzni a v dalších velkých městech ČR. Pokud začnou v případě reálného teroristického útoku zmatkovat, mohou jejich zbraně usmrtit v davu více lidí než samotný terorista.

Doporučil byste našim turistům, a zvláště mladým ženám, letos na silvestra cestovat do Paříže, Bruselu, Vídně či některého z německých měst? Myslíte si, že v těchto zemích jsou schopni usměrnit rozvášněné migranty arabské národnosti? Například němečtí policisté si vyslechli nedávno rozhovory mezi skupinami afghánských a palestinských utečenců, kteří plánovali rabování a argumentovali mezi sebou tím, že se už policie nemusí bát, protože jsou početnější, co k tomu říci?

Na to mám jedinou odpověď – každý svého štěstí strůjcem. Samozřejmě vždy lze eliminovat riziko nepříjemného zážitku úpravou chování, vyhýbáním se místům s vysokou koncentrací neevropského obyvatelstva nebo dokonce migrantů. Ale jinak musím na základě jak osobních zkušeností, tak na základě zhlédnutých záznamů z různých policejních akcí proti migrantům v uplynulém roce konstatovat, že to, co policisté vyslechli ze záznamu onoho rozhovoru, je skutečná realita současné západní Evropy, odzbrojené a spoutané ideologií multikulturalismu.

V Evropě zatím ještě nenastal čas toho, čemu se říká džihád meče, ale nebude to trvat příliš dlouho. Soudím tak z věku mladých mužů, základu potenciální budoucí armády džihádu, kteří námi, původními Evropany, pohrdají a na rozdíl od většiny z nás, a jak ukazují průzkumy, včetně příslušníků armády, jsou připraveni za svou věc umírat. Je rovněž známo, že mnozí z nich prošli velitelským výcvikem a dokáží mj. organizovat formování menších, zpočátku nepravidelných islamistických bojůvek a jejich spojování do větších ozbrojených celků.

Věřím, že ještě máme čas se tomu postavit, máme čas obnovit akceschopnou českou armádu a posílit policii tak, aby tyto ozbrojené složky byly schopny zvládnout ochranu našich hranic a problémy s islamistickými radikály v ČR. Čas se však skutečně krátí a je otázkou, zda ČR potřebuje spíš nové radary proti jakési fiktivní možnosti ruského útoku na Evropu, nebo spíše sebevědomou policii řízenou kvalitními lidmi s kvalitním vybavením, vycvičenou k efektivním reakcím na teroristické útoky, a skutečnou armádu, chránící hranice země před pronikáním potenciálních útočníků na naše území.

Na veřejnost se v letošním roce z médií valilo hodně rozporuplných informací ohledně Ruska. Zatímco někteří experti varují před jeho záměry, dezinformační válkou v mnoha státech světa včetně ČR a zmiňují neúměrné posilování raketových vojsk v kaliningradské oblasti – druhá strana tvrdí, že se jedná jen o obranné reakce na přibližování vojsk NATO k Moskvě, zejména v pobaltských státech i na Ukrajině. Kdo má pravdu, a jak se v tom vlastně vyznat?

Objektivně vzato, tato geopolitická témata přesahují reálný dosah české zahraniční politiky natolik, že se jejich řešením v praxi zabývají snad jen analytici think-tanku Evropské hodnoty. Mně osobně je například skutečnou záhadou, jak dokázal despotický prezident zaostalého Ruska s hroutící se měnou jen v letošním roce zvrátit prezidentské volby v USA, rozvrátit migrační vlnou celou EU, zavinit brexit, infiltrovat vedení NATO svými agenty a také zkorumpovat inflačními rubly prezidenty V4. To je tedy opravdu výkon.

Ale teď vážně. Na internetu je volně přístupná mapa, zobrazující rozmístění více než 700 zahraničních základen USA na straně jedné, a všech tří základen Ruské federace na straně druhé. Stejně tak jsou k dispozici informace o poměrech vojenských rozpočtů, počtů tanků, letadel a další vojenské techniky včetně jaderných zbraní USA, Ruska, Francie, Velké Británie, Číny a dalších zemí. Osobně si v tomto kontextu nedovedu představit jeden jediný důvod, který by vedl prezidenta Putina k tomu, aby vydal například na Štědrý den roku 2016 rozkaz ruským vojskům k obsazení Pobaltí nebo Gruzie, k odpálení strategických jaderných raket na USA nebo kaliningradských Iskanderů na hlavní evropská města. Vy ano?

Mívám občas pocit, že my, obyvatelé ČR, jsme skutečně cílovou skupinou hybridní války, o níž je nyní velmi moderní hovořit zejména v souvislosti s Ruskem. Události posledního roku, útoky proti prezidentovi ČR, snaha vzbudit pozitivní poměr občanů ČR k migrantům nebo implementovat šílenou „odzbrojovací“ směrnici EK, kývnout na znovuzavádění cenzury nebo na zavedení volebního práva pro migranty bez ohledu na to, jestli jsou nebo nejsou občany ČR, však u mě vyvolávají neodbytný pocit, že útočníkem v tomto případě není Rusko.