Bankovní expert Nacher: Má právo nám někdo předkousávat informace, vysvětlovat kontext, označovat míru pravdivosti? Podle mě nemá!

17.04.2017 17:30

ROZHOVOR Ekonom a odborník na bankovnictví Patrik Nacher si pochvaluje výrazný posun v chování bank vůči klientům a i v důsledku prudce se snižujících výnosů bank z poplatků se rozhodl ukončit anketu o nejabsurdnější bankovní poplatek, kterou dvanáct let pořádal. Jako nováček působí v pražském zastupitelstvu, ale jen těžko se smiřuje s tím, jak to v politice chodí. Na celostátní úrovni by uvítal, kdyby hlavním tématem podzimních voleb byla svoboda v tom nejširším slova smyslu. Bylo by hodně smutné, kdyby se postupně utahovala a omezovala ve jménu čehokoli rádoby šlechetného.

Bankovní expert Nacher: Má právo nám někdo předkousávat informace, vysvětlovat kontext, označovat míru pravdivosti? Podle mě nemá!
Foto: Hans Štembera
Popisek: Patrik Nacher
reklama

Ve čtvrtek Česká národní banka s okamžitou platností ukončila režim devizových intervencí, s nimiž začala v listopadu 2013, aby udržela kurz 27 Kč za euro. Čemu ten uměle udržovaný kurz za téměř tři a půl roku pomohl, čemu naopak uškodil?

Od počátku jsem byl k tomuto kroku ČNB skeptický. Myslím si, že umělý zásah do ekonomiky může sice krátkodobě pomoci, ale dlouhodobě se to může vrátit jako bumerang. Nad to jako ekonom zpochybňuji předkládaná rizika deflace, což byl jeden z důvodu, proč ČNB k intervencím sáhla. Jsem přesvědčen, že přirozená deflace naopak může ekonomice a spotřebitelům pomoci. Proto je potřeba o těchto termínech, jejich obsahu, následcích vést veřejnou debatu. Jinak řečeno, léčení nějakého ekonomického stavu trvá dva roky, neléčení pak 24 měsíců.

Dlouhá léta se specializujete na bankovní sektor a letos jste ohlásil ukončení své tradiční ankety o nejabsurdnější poplatek roku. Souvisí to nějak s čerstvě ohlášenými výsledky výnosů bankovních poplatků za minulý rok?

Jakkoli to může působit jako náhoda, tak pro mě je to očekávatelná věc. Před pár dny byly zveřejněny výsledky výnosů z bankovních poplatků za celý bankovní sektor za rok 2016 – a ty byly nejnižší za posledních deset let, kdy tyto údaje porovnávám. To považuji za pozitivní zprávu a úspěch. Navíc to zapadá do mého rozhodnutí, kdy jsem před měsícem vyhlásil vítěze posledního ročníku Ankety o nejabsurdnější bankovní poplatek, kterou jsem pořádal dvanáct let. A to právě z důvodu, že kritizované poplatky za základní bankovní služby postupně mizí a výnosy z poplatků se posledních pět let permanentně snižují. Skok mezi roky 2015 a 2016 je přitom největší, jaký kdy v historii byl, dvě a čtvrt miliardy v čistém, přes tři miliardy v hrubém. Prostředí se narovnává a s obdobím před dvanácti lety, kdy jsem s anketou začínal, se to nedá srovnat. Ať už se člověk podívá na sazebník, na jednání bank, ať už se podívá na sebevědomí, rozhodování a akčnost bankovních klientů, tak jsme úplně někde jinde. A jsem rád, že jsem svou troškou tomuto stavu mohl pomoci. Nemá dál smysl dělat anketu o tomtéž, když se situace zlepšila. Je potřeba se posunout dál, byť zůstat u tématu spotřebitelských práv, osvěty a zvyšování finanční gramotnosti.

Jako ekonom a odborník přes bankovnictví máte svým způsobem splněno, Od podzimu 2014 jste se ale dal na politickou dráhu a jako nezávislý na kandidátce hnutí ANO jste byl zvolen do pražského zastupitelstva. Co se vám v politice za dva a půl roku povedlo?

Jsem tu nováček a musím říct, že si připadám jako na houpačce. Někdy mám dobrý pocit z toho, že věci jdou rychle a že to funguje. Namátkou uvedu vznik mapy přístupnosti, podpora chráněných dílen, od nichž magistrát odebírá výrobky, což v minulosti nedělal. Při Vánočních či Velikonočních trzích nebo kdykoli je nějaká akce většího rozsahu, je její součástí aktivita týkající se handicapovaných, letos to je sport pro lidi se zdravotním postižením. Výrazně se podporuje odborné vzdělávání. V budově magistrátu vznikl místo původního bufetu sociální podnik, kde obsluhují lidé s lehkým mentálním postižením. To jsou příklady, kdy to šlo relativně rychle. Všechno, co jsem jmenoval, jsou ale v zásadě drobnosti. Není to stavba tunelu, metra nebo obchvatu města. Ale jsou to věci, které člověka potěší, že i jeden zastupitel zaměřený na sociální tématiku, na život a komunitu handicapovaných, a navíc nováček, může něco prosadit, že to má nějaký smysl. Tak to je, když je člověk na té houpačce nahoře.

Co vás naopak v komunální politice štvalo a jak jste vycházel s politickými rutinéry? Kdy jste se cítil jako na houpačce, ale dole?

Někdy jsem měl a mám pocit, že to vůbec nedává smysl, že jsou rozhodování postavena na formalitách, procedurách, primitivním politikaření, dlouho to trvá a když není dobrá vůle, tak se vždy najde důvod, proč něco neudělat. Pro člověka, co nemá zkušenosti z té procedury schvalování, je to nepředstavitelné. Jednou jsem si tak počítal, že kdybych měl přečíst všechny texty, co se tu vytvoří na výborech, komisích, radách či zastupitelstvu, tak bych musel denně přečíst osmdesát stránek včetně sobot a nedělí. To se samozřejmě nedá. Občas mě přepadá pocit marnosti, smutku a neužitečnosti.

Zatímco člověk, který je v politice deset, patnáct let, je na to zřejmě zvyklý a bere to jako nedílnou součást života politika, já se s tím těžko smiřuji. A teď jde o to, jestli se s tím naučím žít a pokusím se některé zvyklosti změnit nebo odejdu. Určitě se nechci trápit, a jak často někteří politikové říkají „obětovat“ se pro správu věcí veřejných. To fakt dělat nebudu. Já se zkrátka nechci stydět za to, co tu dělám a chci, aby po mně něco pozitivního a smysluplného zůstalo, byť jsem jen v pozici předsedy výboru.

Ve funkci předsedy Výboru pro výchovu a vzdělávání Zastupitelstva hlavního města Prahy jste určitě pozorně sledoval události, k nimž došlo na Střední průmyslové škole Na Třebešíně a na Střední zdravotnické škole v Praze 10. Co si o kauzách šikany učitelky a soudním sporu somálské uchazečky o studium kvůli zákazu nošení muslimského šátku myslíte?

Rád bych v té pozici řešil pozitivní věci, jako jsou podpora odborného vzdělávání, rozšiřování zájmu o řemesla, více peněz do propagace těchto oborů, širší spolupráce se soukromými školami, prostor pro žáky a studenty se zdravotním postižením, vybavování středních škol moderními technologiemi a podobně. No a pak tu máte kauzy, které se v tomto období staly. A buď mohu mlčet, schovávat se a čekat, že to nějak dopadne a já se přitom „nesmočím“, nebo vyjádřím svůj názor. Já jsem pro to druhé.

Pokud jde o soudní spor ohledně nošení šátku ve škole, tak tam je to z mého pohledu jednoznačné. Škola má právo si ve školním řádu definovat pravidla, která platí pro všechny. To je základní věc, že tam není pro nikoho výjimka ani v pozitivním, ani v negativním smyslu. To, že si to někdo vykládá vztahovačně jen vůči sobě, je jeho problém. Pokrývka hlavy je ve školách zakázaná od Marie Terezie. Vůbec nerozumím tomu, proč se o tom diskutuje. Některé školy to mají implicitně, jiné explicitně ve svých školních řádech, které jsem analyzoval. Celý spor považuji za absurdní. Studentka se soudí se vzdělávací institucí v zemi, která jí nabídla pomoc. Ještě více nepochopitelný je pro mě vliv těch lidí, kteří ji do toho vmanipulovali a kteří ji v tom podporují. A to už vůbec nemluvím o akcentu, že žijeme v sekulární zemi, která jednoznačně odděluje veřejný život a soukromé náboženské projevy. Nikdo tu nikomu neomezuje náboženskou svobodu, ale z toho neplyne, že člověk má právo na všechny atributy náboženské víry v každé vteřině svého života, na každém místě a v každé situaci.

Do toho druhého a tragického případu jste vstupovali jako zřizovatel školy. Skončila pro vás ta událost odvoláním ředitele?

To byla nepříjemná situace. Od počátku mi to přišlo jako naprosté nezvládnutí funkce ředitele školy, který prokazatelně o šikaně věděl a podcenil ji. Od té doby se tématu šikany věnuje velká pozornost, nicméně samotná událost byla smutná. Vyjádřil jsem se k tomu jasně, že odpovědnost nese ředitel, což se potvrdilo i kontrolou České školní inspekce, a jako zřizovatel jsme museli konat. Neumím si už představit jiný případ, kdy bychom jako zřizovatel měli odvolávat ředitele než tento. Kromě toho jsem se snažil pomoci dceři učitelky, protože vedle hlavní linky takových událostí – osud studentů, kteří šikanovali, jsou i vedlejší, které zapadají. V tomto případě to byla v té chvíli neplnoletá dcera.

Vím, že se kromě školství zabýváte i bezbariérovostí a přístupností míst z hlediska pohybu lidí s handicapem. Pohyb po městě je ale důležitý pro všechny. Není doprava oblastí, která je pro Prahu suverénně největším problémem?

Doprava v Praze patří mezi nejdůležitější témata, protože pro život Pražanů je pohyb po městě zcela stěžejní. Nesmí zvítězit taková nenápadná, ale přitom fundamentální zelená politika, že čím hůř se řidičům v Praze cestuje, tím lépe. Mám z toho pocit, jako by šlo o salámovou metodu, jak přimět lidi, aby autem nejezdili. Takové vychovávání řidičů mi přijde nevhodné. Neustále se mluví o dokončení vnitřního a vnějšího okruhu. Když se podíváte na stejně velká hlavní města, jako je Praha, tak nenajdeme v Evropě srovnatelné, aby nemělo ani vnitřní, ani vnější okruh, radiály, spojky apod., a lidi ho brázdili křížem krážem. Všichni to sice prezentují jako prioritu, ale jde to strašně pomalu, ať už z důvodů byrokratických, ekologických nebo politických. Pražanům ztěžujeme život i jinak. Zavedou se parkovací zóny, které zkomplikují lidem parkování v cílové destinaci, nápady na snižování počtu pruhů, zavádění semaforů, jejich špatné seřízení, zúžení vozovek, nelogické zastávky (viz na Štvanici), nekoordinované opravy. No a v kontrastu s tím se tu za čtyřicet miliard vybudovaly tunely.

Prahu řídí podobná koalice, jaká stojí v čele země. Čím to, že si na vládní úrovni veřejnost spojuje to pozitivní s hnutím ANO a negativní s ČSSD, alespoň tak to vyplývá z mnohem vyšších předvolebních preferencí prvně jmenovaných před sociálními demokraty?

Ono to až tak není. Nicméně je logické, že největší díl odpovědnosti nese ten, kdo má hlavu. Ve vládě premiér, v Praze primátorka. Hlava nese odpovědnost za celý kolektivní orgán. Spousta lidí jí přisuzuje i věci, za něž odpovědnost nenese, a to v pozitivním i negativním. V Praze si navíc sociální demokracie, která tu má letité zkušenosti, počíná chytře a někdy až vychytrale. Mají dvacetiletou zkušenost, ať už byli v opozici nebo v koalici, ale nikdy nebyli hlavní stranou, nikdy nepřevzali tu hlavní odpovědnost. To je z hlediska prosazování vizí nevýhoda, ale z hlediska dlouhodobého působení se to může ukazovat jako přínos. Protože pak je takový subjekt v pozici, že cokoli se podaří, si připne, že to je jeho zásluha a co se nepodaří, se hodí buď na ten silnější subjekt, nebo na kolektivní rozhodování koalice.

Sociální demokraté jsou už skoro pověstní tím, že v celostátní i komunální politice je zastupují ti, co do ní skočili přímo ze školních učeben. Jak se na působení těchto celoživotních politiků díváte?

Podle mého názoru by do politiky měli vstupovat lidé, kteří mají nějaké životní zkušenosti, mají něco za sebou, nějakou zkušenost, úspěch a to, čeho dosáhli, pak chtějí promítnout v politice. Pro mě je celkem neuchopitelné, že člověk od svých studentských let je přímým účastníkem politiky, takže nezažil klasický civilní život se všemi starostmi, radostmi i potížemi. Životní zkušenost, ať už jde o zaměstnance, OSVČ nebo podnikatele, je pro politické uvažování a politiku samotnou podstatná. Ale možná právě tahle životní zkušenost naopak v některých lidech, co vstupují do politiky, vytváří právě ty netrpělivé. Zatímco ti, kteří takovou životní zkušenost nemají, se smířili s tím, že politika je běh na dlouhou trať a některé procesy rozhodování, zdlouhavá řešení nebo dokonce nulový výsledek, jsou nedílnou podstatou politické práce.

Co by mělo podle vás být hlavním tématem podzimních voleb? Nezůstane jen u prázdných hesel místo toho, aby se řešily problémy zdravotnictví, školství, dopravy, nebo nízkých platů, které z České republiky dělají jednoho z největších chuďasů Evropské unie?

Čekám, že volby budou o tématu svobody v tom nejširším slova smyslu. Tedy co je svoboda, co není, co už je anarchie a bezbřehá hra bez pravidel, co naopak už zasahování do svobody člověka. Mluvím tu o svobodě se vyjadřovat, něco řešit, podnikat, vůbec nějak fungovat, tedy téma zasahování státu a byrokracie. Jak nastupují moderní komunikační technologie, člověk by očekával, že bude méně papírů, méně vyplňování, méně povinností, méně formulářů. A ejhle, ono to tak není. Zjistíte, že každou hloupost, každou změnu musíte nahlašovat, někde vyplňovat. Ta míra administrativních povinností a byrokracie nás sžírá. To je silné téma: míra různých povinností, zjednodušení podnikání, dát prostor lidem, kteří se chtějí o sebe starat sami. Nejlépe by bylo, aby je papír úplně minul.

S jakými dalšími tématy by mohly politické strany a hnutí voliče s úspěchem oslovit?

Myslím, že důležitými tématy budou také vztah k Evropě, k Evropské unii, k dění ve světě. Nemůžeme se tvářit, že jsme úplně mimo. Uvítal bych i téma jako národní sebeuvědomění. Pro mě je důležité téma vyprazdňování slov, jako je politická odpovědnost, nestydět se za slovo, jako je národ, tradice, historie a podobně. Debatovat o tom, jakou cestou je paušální značkování lidí, kteří mají jiný názor. To je společenské téma, jemuž se nelze vyhnout, právě naopak, do volební kampaně patří. Z těchto obecných pohledů pak vycházejí náměty a recepty na konkrétní věci.

A proč by se měl člověk stydět říct, že jsme sice součástí Evropské unie, ale zároveň máme nějakou svoji historii, svoje zkušenosti? I to předurčuje pohled politika nebo politického subjektu na vztah k imigrační krizi, federalizaci Evropské unie a podobně. Vypadá to na první pohled, že je to příliš obecné, ale ze svých zkušeností vím, že právě to lidi zajímá. Zajímají je tyto základní pohledy na věci, na hodnoty, které jsme měli možná vyřešené nebo jsme je řešili po revoluci a teď se k nám zase vracejí.

Může hrát na podzim při rozhodování voličů roli i postoj stran a hnutí k migraci, což bylo téma, které v minulém roce silně rezonovalo v české společnosti? Ale když se rozhlédneme po Evropě, tak to vypadá, že podpora stran s protiimigrační politikou opadla.

Tohle téma volby určitě ovlivní. Zrovna tohle téma je o emocích a logicky z toho vychází, že když emoce opadnou, tak jakoby i to samotné téma zapadne. Nicméně s lidmi a právě s těmi emocemi se dost manipuluje právě v tom, aby to volby neovlivnilo. A manipuluje se ať už tím, že se o některých věcech nemluví, protože to vyvolává zjitřenou atmosféru, ale i tím označováním, paušalizováním a stavěním lidí, kteří mají jiný než mainstreamový názor, do pozice netolerantního sobce, xenofoba a radikála. A o takovou značku nikdo nestojí, a tak to spousta lidí ani veřejně neřeší, ale bublá to vevnitř.

Lidé zároveň vnímají, že zrovna „shodou náhod“ v období, kdy řešíme imigrační vlnu, střet dvou kultur, těžko uchopitelnou hranici mezi náboženskou svobodou, která patří k evropským tradicím, a tím, co je za hranou a už je zneužitím náboženské svobody, nerespektováním náboženských tradic země, která mě přijala, tak právě v tomto období různé sociální sítě a velké portály přicházejí s označováním zpráv, zda jsou pravdivé či nikoliv. Takový moderní a sofistikovaný způsob cenzury. To jsou všechno věci, které na lidi působí a i tohle může být tématem voleb. Bylo by hodně smutné, kdyby se postupně utahovala a omezovala svoboda na internetu ve jménu čehokoli rádoby šlechetného. Má právo nám někdo předkousávat informace, vysvětlovat kontext, označovat míru pravdivosti? Podle mě nemá.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: Jiří Hroník

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

„Hra s Vrběticemi! Byl soud.“ Diplomat: Zahráváme si. Necháme zisk Německu? O toto jde

16:36 „Hra s Vrběticemi! Byl soud.“ Diplomat: Zahráváme si. Necháme zisk Německu? O toto jde

ROZHOVOR V případě zničení skladu ve Vrběticích proběhl soud a všichni byli osvobozeni. Je česká pol…