Paní Kaprálová, jakožto ředitelka základní a mateřské školy přicházíte každý den do styku se společenskou realitou v mimopražském prostoru. Co se v naší zemi děje? Na základě toho, s čím za Vámi přicházejí žáci, rodiče, učitelé i další občané? 

S čím za mnou přicházejí žáci, rodiče, učitelé, občané? Díky Vaší otázce jsem si uvědomila drsnou realitu. Oni za mnou vlastně nepřicházejí s ničím. Byly doby, kdy jsme s rodiči, s kolegy, abychom odlehčili nějakou situaci, rozebírali politiku, politiky…bylo to vždy vděčné téma, často se někdo svěřil s tím, co ho aktuálně tíží…dokonce jsme neměli problém si vzájemně vyměnit informaci o tom, koho jsme volili. Nyní mlčíme. Či naši komunikaci ovládne neškodný balast. Zatímco dříve (cca nějakých devět let zpátky) byla politika vděčným tématem, nyní je tématem třaskavým. Opět nám tu uzrálo díky korporátním médiím, ČT a ČRo rozdělení společnosti na ty „správné holky a kluky“ a na ty „neposlušné“. Málokdo se odváží říci nahlas, že mu více konvenuje družstvo „neposlušných“. Tedy se mlčí. Mlčím i já…snad z obavy, aby mě někdo neosočil z toho, že politiku „tahám“ do školy…což samozřejmě nečiním a dávám si na tom opravdu záležet. Ani to mně však není nic platné, udavačům tato doba přeje…a musím říci, že si mě poslední dobou dosti oblíbili. Vím, že mě někteří rodiče sledují na sociálních sítích…někteří dokonce najdou odvahu svůj souhlas s mým postojem podpořit „lajkem“…vážím si toho. Tedy toto se v naší zemi děje. Mainstreamový prostor ovládli progresivní liberálové, kteří mají plná ústa slova „demokracie“…ale používají nástroje totalitních režimů ve chvíli, kdy se od jejich ideologie někdo názorově odchýlí…tedy nálepky, urážky, mediální znevážení a agresi.

Ten kdo nemlčí, to jsou děti. Mám v hlavě více vtipných momentů, uvedu jeden. Ve výtvarné výchově si vzájemně na velký balící papír obkreslovaly svá těla. Výtvarnice obrysy těl využila k tomu, aby se na nich děti učily tonální přechody a potom těmito postavami v životní velikosti plnými barevných tónů vyzdobily školu. Míjela jsem holčičku, která si jednu postavu se zájmem prohlížela. Obrátila se na mě a zeptala se: „Paní ředitelko, víte, které dvě barvy moje mamka prostě nesnáší?“ Odvětila jsem, že netuším…a ona mi ukázala na žlutou a modrou…

Již půl roku můžete říci, že jste členkou a funkcionářkou vládní strany. Říká se Vám to rádo? Je vláda Andreje Babiše tím, co jste si přála?