Jak EU zničila naši půdu. Větrníky jsou jen finále. Vladimíra Mikle už naplno

Říkáte, že je potravinová soběstačnost v kleštích a stát dotuje přeměnu půdy a krajiny na průmyslové zóny, zatímco na jídlo pro lidi zapomíná. Co vás k tomuto dojmu vede?

Pocházím ze starého mlynářského rodu, který má své kořeny na Vysočině. Nejkrásnější prázdniny mého dětství byly u prarodičů na Suchém Mlýně v Knínicích, kde babička s dědečkem hospodařili. Měli krávy, prasata, slepice, husy a my jako děti jsme pomáhali se vším, co bylo potřeba. Dědeček byl poslední mlynář z moravské větve rodu Šmahlů. V padesátých letech mu komunisti vzali živnost a rod, který své mlynářské řemeslo s hrdostí udržoval po mnoho generací, najednou přišel o všechna pole, lesy a obživu. Dědeček tehdy dostal možnost dělat traktoristu v družstvu a z jednoho dělnického platu musel uživit čtyři děti, ženu a své rodiče. Byly to neuvěřitelně těžké časy, které ale náš rod nezlomily – úctu k poctivé práci a k půdě nám nikdo nedokázal vzít.

Připomíná tedy zemědělcům současná likvidace zemědělské půdy komunistický teror v 50. letech?

Dnes, po desetiletích dřiny, náš rod opět prosperuje z výroby, která je úzce spojená se zemědělstvím. Jenže historie jako by se v krutých cyklech opakovala a my zažíváme další obrovskou ránu. Kolem nejkrásnějšího kraje mého dětství a mládí bylo Ministerstvem pro místní rozvoj navrženo celkem šest akceleračních oblastí v jihozápadní části Moravy AOV 100, 46, 73, 74, 75 a 106. Na rozloze tří tisíc hektarů půdy mají vyrůst obří větrné elektrárny s výškou 200 až 250 metrů.

Anketa

Který národ více ublížil českému národu?

Rusové

Němci

97%

Nevím / Je mi to jedno

hlasovalo: 16452 lidí

Na půdě, kde se hospodaří po staletí, na půdě, která dodnes živí místní farmáře a malé rodinné farmy a podniky, na půdě mých předků mají vyrůst větrná monstra, která bez milosti zničí krajinu kolem historických skvostů, jako je UNESCO Telč, Jemnice, Brtnice, Dačice, hrad Bítov nebo klášter v Nové Říši. Mluvíme o kraji plném památkových zón, unikátních sakrálních památek, o kraji, který voní pšenicí a kde ještě stále můžete vidět krávy nebo ovce na pastvě.

Jak lidé tento další z "krutých cyklů historie" prožívají?

Přiznám se, že kvůli vymezení těchto akceleračních oblastí pro fotovoltaické a větrné elektrárny zažívám v posledních měsících bezesné noci. Místa, která nosím hluboko v srdci, místa, kde bydlí moji příbuzní, kamarádi, nebo kde jsme byli na dovolené, i místo, kde dnes bydlím se svým manželem – všude kolem nás je teď nějaká akcelerační oblast. Dlouho jsem nechápala, jak je vůbec možné, že sedláci nebo družstva tohle můžou dovolit. Jak mohou podepisovat smlouvy na výstavbu obřích větrníků na té nejkvalitnější půdě první a druhé bonitní třídy? Jak mohou dopustit, aby byla fotovoltaika opět na polích? Vždyť už patnáct až dvacet let moc dobře víme, co to znamená dívat se na černá lesklá pole a pak dostat účet od E.ONu, kde je částka za distribuci a obnovitelné zdroje (OZE) vyšší než samotná spotřeba energie.

Možná by bylo dobré lidem vysvětlit přes jejich spotřebitelský zážitek. Vidíte souvislost i s tím, co dnes kupují za potraviny?

Už teď jsou regály supermarketů plné jídla bez chuti a chleba, který za pár dnů zplesniví. Proto si doma pečeme svůj vlastní chléb. Máme dokonce i malý domácí mlýnek na mletí mouky – když bude nejhůř, nameleme mouku klidně i sousedům. Pšenici kupujeme od Agrodružstva Morkovice. Jenže i to se nachází v nově navržené akcelerační oblasti AOV98, AOS6, AOS9. Celkem čtrnáct set hektarů té nejlepší, nejúrodnější černozemě má být obětováno na větrný podvod, a to v oblasti, která je hluboko pod průměrem minimální větrné efektivity pro tyto elektrárny. I přesto nám Ministerstvo pro místní rozvoj v tomto kraji bezohledně vymezilo devětatřicet větrných monster.

Když dnes sleduji tento vývoj, vidím, že frustrace dnešních sedláků a zemědělských družstev pramení ze stejného pocitu bezmoci vůči systému, jaký zažíval můj dědeček. Jen tehdejší ideologické lisy vystřídala neúprosná dotační a úřednická byrokracie. Zatímco náklady na naftu, energie, hnojiva a lidskou práci stouply za posledních dvacet let o stovky procent, výkupní ceny klíčových komodit zamrzly v minulosti. Podle dat Českého statistického úřadu (ČSÚ) se dnes pšenice, brambory nebo vepřové maso vykupují za ceny, které zemědělci dostávali na začátku tisíciletí. Nadnárodní obchodní řetězce diktují neúprosné podmínky a v případě odporu raději dovezou dotované přebytky ze zahraničí. Český prvovýrobce stojí před neřešitelnou rovnicí a státní politika zcela rezignovala na produkci jídla. Z polí nejprve udělala nástroj úřednické údržby krajiny a nyní je pod tlakem unijního Green Dealu nabízí jako průmyslové zóny pro energetické korporace.

Úřednická držba krajiny, to je zajímavá formulace. Máte tedy pocit, že stát teď cíleně plánuje definitivní likvidaci zemědělství, z jehož ploch má ambici nadělat v podstatě průmyslové zóny?

Klíčový problém tkví v nastavení evropských a národních dotací [SZIF]. Miliardové balíky peněz, které dříve pomáhaly držet ceny českých potravin na konkurenceschopné úrovni, dnes směřují do plnění přísných unijních norem spojených s tzv. Zelenou dohodou (Green Deal). Farmáři dostávají peníze za to, že nechávají pole ladem, omezují hnojiva a snižují výnosy. Stát tak fakticky nedotuje potraviny, ale kompenzuje zemědělcům ztráty, které jim sám svými regulacemi způsobil.

Druhým tvrdým zásahem do českého agrárního sektoru bylo zavedení takzvané redistributivní platby. Ministerstvo zemědělství se rozhodlo posílat celých 23 procent z celkového balíku přímých plateb pouze na prvních 150 hektarů každé farmy. Tento krok sice finančně pomohl malým rodinným farmám, ale fatálně podsekl střední a velké zemědělské podniky. Tedy přesně ty podniky, které v České republice drží drtivou většinu produkce mléka, masa, vajec a obilovin. V okolních státech, jako je Polsko nebo Německo, přitom vlády na tuto redistribuci vyčlenily jen zhruba polovinu toho, co ČR, čímž své produkční zemědělce podržely.

I za minulé vlády se přece mluvilo o potravinové bezpečnosti. Řešily se třeba produkty z Ukrajiny, kde se v průběhu války v podstatě rozpadla jakákoli kontrola nezávadnosti. Je to tedy podle vás jen iluze?

Stát sice deklaruje snahu o potravinovou bezpečnost, ale svými kroky likviduje domácí živočišnou výrobu. Chovy prasat a drůbeže v ČR dlouhodobě kolabují, protože bez produkčních dotací nedokážou konkurovat levným dovozům. Česká republika je sice soběstačná v produkci hovězího masa nebo obilí, které se však v surovém stavu vyváží za hranice, ale u klíčových komodit, jako je vepřové maso, zelenina nebo ovoce, jsme se stali plně závislými na evropském trhu.

Pokud český zemědělec kvůli nastavení dotací ztratí motivaci chovat zvířata a pěstovat náročné plodiny, přejde na jednodušší extenzivní hospodaření – zatravní pole nebo zredukuje stavy na minimum. A na takto „uvolněná“ a znehodnocená pole pak stát prostřednictvím ministerstev bez mrknutí oka naplánuje stovky metrů vysoké větrné stožáry nebo fotovoltaiku. Krajina tak ztratí nejen svou schopnost rodit jídlo, ale i svou jedinečnou historickou a estetickou tvář. Jídlo na našich stolech bude stoprocentně závislé na kamionech ze zahraničí a krajina našich předků se promění v průmyslové energetické bojiště.

V čem tedy vidíte odpovědnost vlády?

Otázka odpovědnosti je do nebe volající hřích. V době, kdy je Česká republika energeticky naprosto soběstačná, se současná vláda rozhodla pod zelenou rouškou namísto masivní podpory českého zemědělství zlikvidovat i ta poslední zbývající družstva. Ta se dnes nacházejí v naprostém zoufalství. Nemají dostatek finančních prostředků na samotné obdělávání půdy nebo se potácejí ve ztrátách, protože výkupní ceny nepokryjí ani základní výrobní náklady.

Pod tímto likvidačním finančním tlakem, který vládní politika záměrně vytváří, jsou zoufalí zemědělci nuceni k fatálnímu kroku: začínají svá pole pronajímat pro solární a větrné barony. Kam jsme se to jako společnost dostali?

Současná vláda už vládne skoro půl roku. Jak se jí podle vás daří ve věcech, jako je energetika a zemědělství?

Pokud současné vládě nezáleží na obyčejných lidech, na veřejném zdraví, na kulturních památkách ani na naší nádherné přírodě, pak stojíme před morálním krachem. Skutečnost, že bývalý majitel holdingu Agrofert v pozici premiéra dopustí, aby půda, která spolehlivě uživila desítky generací předků, byla nenávratně zničena jen kvůli dotačním miliardám z Evropské unie, které vláda „nutně“ potřebuje do rozpočtu, je neomluvitelná. Tohle není žádná prosperita, jak nám neustále tvrdí z Prahy. Tohle je do nebe volající hřích.

Zaprodat tu nejkvalitnější půdu, uvrhnout hospodáře do finanční tísně a ekonomickým nátlakem je nutit k odevzdání rodné hroudy nenasytným energetickým baronům, hraničí s naprostým selháním správy této země. Zde už se nebavíme pouze o špatném politickém rozhodnutí, ale o otevírání otázky budoucí trestněprávní odpovědnosti za nevratné zničení strategického fondu naší země a o nutnosti budoucích masivních finančních kompenzací za škody způsobené na zdraví obyvatel a hodnotě krajiny.

Na druhou stranu, buďme upřímní, tohle jsou věci, ve kterých lidé prostě nemohou spoléhat jen na vládu. Prostředí, kde budou žít, závisí podstatně také na jejich chování. Jak by se podle vás měli lidé k přírodě chovat?

Můj dědeček na Suchém Mlýně věděl, co obnáší vyprodukovat bochník chleba a uživit rodinu z darů země. Zažil totalitní zvůli, která mu vzala majetek, ale nedokázala mu vzít hrdost a víru ve vyšší spravedlnost. Pokud nezměníme kurz, nezačneme podporovat ty, kteří reálně produkují české potraviny, a neochráníme naši rodnou hroudu před bezohlednou výstavbou průmyslových monster, zničíme to nejcennější, co nám generace předků zanechaly – úrodnou zemi a svobodný venkov.

Závěrem pár krásných slov z textu písně Katky Bodlákové, která nazpívala protest song. Ať nás tahle píseň povzbudí a zní všude kolem nás:

Moravo, krajino kopečků moje, Moravo, kde zpívajů vinohrady tvoje

Mezi sklepy staré písně zní, to je kraj, kde člověk v přírodě sní

Pod Chřibama nesmí vrtule stát, nenech si tu nádhernú krajinu brát

Ať místo lesa nehučí jen kov, Moravo, nenech si zničit svůj domov!