Beran po drtivé porážce větrníků: Lidé se přestali bát

V úterý jste měli s Romanem Čadou z hnutí PRO celovečerní debatu ve Zlobicích na Příbramsku a v pátek dopadlo referendum v sousedních Pečicích drtivou porážkou větrníků 153 : 51.

Je to především velký úspěch těch lidí. Když přišli do sálu, byli nešťastní, vyděšení, ale odhodlaní. Roman Čada je kolega z oboru, tedy tam nemluvil jako politik, ale jako inženýr. Roman zamlada vyvíjel solární články a pár elektráren potom i postavil, nikoli ovšem těch „baronů“, ke kterým má odpor jako ke zneužití svojí technologie k okrádání lidí. Takže je i lidem schopen vysvětlit, jak je to s těmi větrníky doopravdy a že máme námitky proti devastaci krajiny, nikoli proti obnovitelné energetice. Když takhle mluví kolega, který solární energetiku v mládí rozvíjel, je to hodně autentické.

Ten večer s vámi, pomohl lidem ubránit se?

Ano, pomohl. Ale pomohl jim především návodem, jak se mají ubránit sami. A také jsme těm lidem pomohli zvednout hlavu. Když vidí před sebou představitele odborné opozice a mohou společně s nimi hledat řešení jejich svízelné situace, pomáhá jim to zvednout sebevědomí, že – přes nezájem politiků a angažovanost některých na druhé straně – v tom nejsou sami. Naděje je velmi důležitým faktorem, a tu jsme jim vedle odborných znalostí přinesli do sálu. Odcházeli s tím, že se nedají.

Máte z toho dobrý pocit?

Mám. Netajím se s tím. Jsem hrdý na to, že jsem příslušníkem takovéhoto národa a že jsem se na prosazení jejich svobodné vůle mohl ten večer svým dílem zúčastnit. Je to úplně jiný pocit, než jaký je v byznysu nebo v politice. Ale abychom zachránili naši krajinu před těmito nájezdy, čeká nás ještě mnoho práce. Pečice jsou ale skvělým vzorem pro všechny, příkladem, že občané mohou vyhrát, když chtějí, nebojí se a trochu se o svoji věc zasadí, a že i zdánlivě předem prohraná bitva může mít úplně jiný konec.

O čem jste jim vlastně přednášeli?

Odborná přenáška měla tři části. Jedna byla obecná o energetice, jak funguje energetická soustava, jestli si v zimě můžeme dovézt neexistující větrnou energii z Německa v době bezvětří a kolik nám ještě zbývá uhlí v energetickém mixu, když nevyvážíme zbytečně do deficitního Německa a nezdražujeme naši elektřinu emisními povolenkami. Pak také srovnáváme, co nás stojí horníci a co solární baroni, kterým vláda platí dalších pět let přes čas z našich daní, a jakou by za to měli třeba důchodci dovolenou, kdyby to dali jim namísto těch baronů. Je to asi tak 25 tisíc korun na jeden pár seniorů ročně.

Druhá část byla přehled sedmi lží, které nám přednášejí politici a developeři. Začíná tím, že je rozdíl mezi obnovitelnou energií a ekologií, a že je změna charakteru půdy v dnešním světě stejně závažným rizikem jako je CO₂. Pokračovala výkladem evropské legislativy a výčtem nepotřebných ploch v ČR, který trojnásobně překračuje Fialovy přehnané závazky v EU. A skončili jsme popisem rizikového tunelu, pokud vláda doplatí ze státního rozpočtu developerům a ČEZu nízké ceny na Lipské burze, nechá je to s podporou z našich daní prodat za dumping a pak sousední firmě prodat zpátky spotřebitelům za fixované ceny. Vláda a ČEZ nás „nezklamaly“ ani v roce 2022, kdy jsme vyráběli jadernou elektřinu za 25 haléřů, ale sami sobě z naší vlastní státem vlastněné firmy jsme si to přeprodávali za 12 korun. Toto je podobný princip.

Ve třetí části byly některé rady, jak se proti tomu mohou lidé aktivně bránit. A aby neztráceli naději. No, a tak nás po té přednášce lidi poslechli a přestali se bát.

Jaké jsou zkušenosti z Pečic, máte nějaká doporučení pro jiné obce?

Jsou tam dva zásadní faktory. Prvním z nich je analýza, motivace a celková domluva. Každý má jiný problém, někdo se bojí o zdraví dětí, někdo zase o ztrátu ceny nemovitosti, další je ornitolog nebo myslivec a jiný třeba má rád český venkov a nechce se na takovou větrníky poničenou krajinu koukat. Je potřeba, aby se lidé, kteří to nechtějí, dali dohromady a aby se vzájemně podpořili. Je přeci úplně jedno, že soused má hypotéku a přijde o peníze, a vy jenom starý domek, kde to ale nechcete mít pod okny anebo nechcete platit větrný tunel. Odpor proti násilně implementované větrné energetice všechny spojil, i když k tomu měl každý jiné důvody. A to je přeci dobře, když nás dlouhodobá energetická koncepce spojuje a nerozděluje. Pak si u toho třeba někteří uvědomíme i jiné hodnoty, krajinu, pohodu mezi lidmi nebo něco, čemu říkáme vlast. Vlastenec není fanatik; vlastenec je ten, který tu vlast vnímá ve své kultuře, přírodě a okolí a nechce si ji nechat vzít.

Lidi hodně spojují především společná rizika, ohrožení majetku a zdraví; s tím souvisí i násilná změna prostředí, ve kterém žijí. Berou jim pocit bezpečí, který máme vrozený ještě od Matky přírody, a tak se sdružují a hledají kolektivní ochranu. Občané ale mnohdy podceňují právě ten dialog a soudržnost. V Pečicích byla řada seniorů, které sousedé k volební urně dovezli, protože špatně chodí, a dokonce i těm ležícím zavezli volební urnu domů. Účast byla tím pádem v referendu vyšší, než bývá ve volbách. Nečekejte, že tohle někdo udělá za vás. Je potřebné, aby si toho lidé všimli a aby měli informace. Některé z nich možná nabrali ještě z našeho odborného výkladu, a tak to se sousedy za dva dny stihli probrat.

Jak funguje ztráta ceny nemovitosti, čeho se máme bát?

Dobře je to popsané v rozhovoru Jakuba Svobody „Vyhraje česká mafie, nebo občané a evropské zákony?“ v Parlamentních listech. Popisují tam situaci v Německu, která brzy bude i u nás. Za hypotéku ručíte bance cenou nemovitosti. Pokud vám vedle domu postaví 500 nebo 700 metrů větrnou obludu, je ta nemovitost prakticky neprodejná. Dlužíte bance obvykle několik milionů, které budete splácet po celý život, a najednou jste majitelem nemovitosti s výrazně nižší cenou. Přijde banka, dům vám přecení třeba na polovinu, a protože je váš dluh vyšší, než je nová cena vašeho domu, žádá záruku jinou nemovitostí, třeba domem rodičů nebo rodičů vaší ženy. Ale vy stále splácíte za znehodnocenou nemovitost celý život tu původní cenu, za kterou se musíte oběma domy zaručit.

Jak lidé vnímají zdravotní rizika?

Hluk, blikání a vibrace jsou známé věci. Přijde nám to ohavné, ale když žijeme ve městě, jsme na to zvyklí. Na venkově většinou žijí lidé, kteří si na to zvykat nechtěli. Existují ale nová, vážná rizika, která se teprve popisují. V Evropě dnes o tom začíná velký dialog a budou na to normy, podobně jako na povinnou recyklaci plastikových vrtulí, které jsou už dnes větším problémem, než je jaderný odpad. Nemají to kam dávat. Zelení „ekologové“ to chtějí zahrabávat u moře do písku, jiní zase chtějí udělat z vysloužilých frankensteinů technickou památku namísto recyklace.

Mikroplastové částice z větrných elektráren vznikají erozí lopatek. Jde o mikroplasty, malé plastové fragmenty, které se postupně uvolňují vlivem deště, UV záření, mechanického opotřebení. Usazují se v půdě a vodě a snadno mohou vstupovat i do potravního řetězce (ryby, hospodářská zvířata, zvěřina). Když to srovnáme také s karcinogenními prachovými částicemi z uhelných elektráren, ty se nám podařilo už úspěšně zachytávat látkovými a elektrostatickými filtry. Plastové mikročástice u větrné elektrárny ale zachytávat nelze, a na rozdíl od toho prachu se nešíří dále větrem, ale zůstávají v okolí elektrárny, které postupně kontaminují. Při vyšším výskytu je to vážný problém, celkový vliv se v současnosti zkoumá. Jinými slovy: nebezpečné je to hodně, zkoumá se, jak moc je to nebezpečné a jak moc toho uniká do půdy a do vody v životním cyklu větrné elektrárny.

Podobně infrazvuk, proto dávají také v Německu větrné elektrárny do vzdálenosti na desetinásobku výšky věže, zatímco paní ministryně Mrázová nám je chce dávat 500 metrů od domu a Filip Turek asi 750 metrů, což takový rozdíl není. Nebezpečné – a vzhledem k současnému dění s novou legislativou a s normami EU i vědomě zločinné – jsou obě vzdálenosti. Jedním z důvodů, proč s tím někteří naši zkorumpovaní politici – a mafie za nimi – tak spěchají, je, že to chtějí stihnout, než v Bruselu zakážou stavět to v blízkosti domu.

Jak jsou ta zdravotní rizika závažná?

V Temelíně má každý zaměstnanec osobní dozimetr. Normy na ozáření vznikaly postupně, nejprve jako reakce na poškození zdraví u prvních vědců. Později nám USA zajistily v Hirošimě a Nagasaki přes půl milionu nedobrovolných lidských vzorků, z nichž desítky tisíc dostaly vysoké dávky a zemřely během dní až měsíců, zatímco u ostatních se projevovaly následky postupně. Účast na „výzkumu“ ze strany USA byla formálně založená na souhlasu obětí, ale přeživší často neměli jiné možnosti zdravotní péče, kterou u tohoto „výzkumu“ v odpovídající míře ani nedostávali. Americká Komise pro výzkum obětí atomových bomb sbírala data, ale obětem pomáhala velmi málo. Později se tento styl díky nátlaku veřejnosti zlepšil a došlo k vědeckému poznání rizik. Takže máme dnes velmi jasné představy i normy, kolik náš organismus snese i jak to funguje, když dávky přeženeme.

Infrazvukovou bombu zatím naštěstí žádnou nemáme. Škodlivost je prokázána. V Japonsku po válce mohly být prozkoumány i konkrétní fyziologické mechanismy, jak ke škodám dochází a jak se v lidském organismu šíří až třeba k leukémii nebo k jiným formám rakoviny až po předčasná úmrtí. Česko, pokud si budeme stavět zdroje infrazvuku v těsné blízkosti našich obydlí, což jinde už zakazují, by se tak mohlo během deseti let stát ceněným zdrojem dat mezinárodního lékařského výzkumu. K životu v blízkosti těchto zdrojů mají být vládní politikou odsouzeny desítky tisíc lidí, což už je statisticky významný vzorek.

Jen tak pro zajímavost: Za minulého režimu nám tajili lékařské a hygienické statistiky z pánevních oblastí. Po revoluci získal na výzkum dlouhodobého poškození lidí a dětí včetně miminek velké peníze od USA doktor Radim Šrám, budoucí předseda Komise pro životní prostředí Akademie věd. Pokud se v Evropě potvrdí zpřísněné normy pro větrné elektrárny a u nás paní ministryně Mrázová prosadí 500 metrů nebo Filip Turek 750 metrů od domu, je to „dobrá vstupenka“ těch rodin žijících v blízkosti vrtule pro další výzkum. A také jejich dětí ve srovnání s těmi, které dlouhodobě v blízkosti pár set metrů od vibrující vrtule nevyrůstaly. Při developerském nadšení naší vlády tak početný vzorek v takové blízkosti expozice infrazvukem jinde v Evropě neseženou.

Jaká onemocnění by se mohla šířit v blízkosti větrných parků?

Mikroplasty ve vzduchu vyvolávají – podobně jako kdysi mikročástice v těžebních oblastech – dýchací potíže, podráždění plic, záněty, astma a chronickou bronchitidu. Pokud se dostanou do potravního řetězce, jsou i v krvi, kde způsobují kardiovaskulární problémy, záněty cév a vyšší riziko infarktu myokardu a mozkových příhod (mrtvice). Pokud je tělo vnímá jako cizí látky, způsobují chronické záněty a imunitní reakce. Chemikálie v nich obsažené mohou způsobovat hormonální poruchy, poruchy plodnosti, problémy s vývojem. Vliv na rakovinu nebyl prozatím jednoznačně stanoven, ale je v současnosti v intenzivním výzkumu, a to nejenom kvůli vrtulím, ale obecně kvůli plastikovému zamoření planety.

Zřejmě by šlo v tomto případě o lehčí formy epilepsie, neurologická onemocnění, případnou retardaci dětí apod. Existuje i studie s piloty, kteří jsou v kabině vystaveni srovnatelným vibracím. Většina pilotů z té studie umírala v 65 letech, přestože jde vzhledem k nárokům na povolání o extrémně zdravé jedince. Podobné výsledky pozorovali i na laboratorních myších, když je umístili v pilotních kabinách.

Přímé důkazy o konkrétních nemocech jsou zatím omezené, ale riziko se bere v Evropě vážně, nikoli však v české energetice. Podobně jsme na tom byli špatně i s cenami elektřiny v době energetické krize, které byly v Evropě úplně jiné, ale politici si vymýšleli „evropské trhy“ a státní společnost ČEZ platila ve veřejnoprávní televizi reklamu, jak máme šetřit. Podobné je to s těmi „evropskými závazky“, které také jinde oněch 500 metrů od domu neznají.

Jak se mají lidé postavit politikům na odpor?

Nejprve je potřeba si uvědomit, koho máme před sebou. Zástupce developera, nebo zvoleného ochránce práv občanů? Nejlépe se to demonstruje na příkladu libereckého hejtmana Martina Půty, u něj je to jasné i z veřejných zdrojů. Pan hejtman je současně členem dozorčí rady ČEZu a všemi možnými prostředky se pokouší prosazovat zájmy developerů, o které lidé nestojí. Podobné je to s řadou starostek a starostů, a i když v žádné dozorčí radě nejsou, sledují obvykle nějaký finanční nebo jiný prospěch. O ekologii a záchranu planety opravdu nikomu z nich nejde.

Tedy, je potřeba si uvědomit, koho máme před sebou. Pokud jedná jako zástupce developera, u kterého si nejsme jistí nebo ho dokonce chceme z naší obce vyhodit, vnímejme starostu nebo starostku od začátku jako developerova pohůnka nebo agenta, a ne jako zástupce obce, která si s něčím takovým není jistá anebo to tam dokonce od začátku nechce. Prostě se náš místní nebo i krajský politik proměnil v podomního obchodníka s větrnými parky. V takovém případě ztratil roli nezávislého představitele a zastupuje v obci něčí komerční zájmy. A pokud to bude přehánět, uplácet, vyhrožovat, což mnozí dělají, nahánět lidi stylem „dobytku, huš do chlíva“, jednejme tak, jako kdyby do obce přišli energetičtí šmejdi.

Důležitý je styl dalšího dialogu. Takto ovlivněný, v některých případech možná i korumpovaný politik, se namísto interního dialogu s občany snaží prosazovat „dialog“ s developerem, často proti vůli velké části vlastních občanů, a hodně u toho zneužívá své výsadní postavení. Jedná netransparentně, dělá developerovi v úředních prostorách reklamu, pořádá v obecních nebo v krajských prostorách jeho soukromému podnikání prezentace, na obecních vyhláškách uráží odpůrce a developera velebí. V takové situaci je potřeba vynutit nezávislý dialog. Ne žádat, vynutit, anebo s ním raději bez ptaní rovnou začít. Pokud si starostka nebo starosta pozve do obecní místnosti developera a jeho klaku, mají občané, kteří s tím nesouhlasí, plné právo uspořádat si vlastní setkání s nezávislými odborníky – a developera, který není součástí obce, k tomu vůbec nepozvat, zejména když už měl jednu komerční prezentaci pod záštitou starosty. Developer v takové situaci není součástí dialogu. Dialog se odehrává mezi občany, jestli ho tam vůbec chtějí, a ti se mohou bavit, s kým chtějí zase oni.

Zajímavým jevem je, že pozorujeme i vyšší genderovou vyrovnanost, starostek podporujících developery je srovnatelně jako starostů. Motivace srovnání ženského a mužského uvažování je však spíše pro psychology, a ne pro inženýry, ale je to zajímavé.

Jak je to s legislativou?

To je také zajímavý problém, kterému se s kolegy věnujeme. Představte si, že by starosta nebo starostka přišli do obce se stavbou něčeho užitečnějšího, třeba se stavbou školy, školky nebo třeba opravy kostela, a přivedli by si s sebou svého synovce, známého nebo nějakou stavební firmu, která to bude stavět. Takhle to bylo možné snad za Marie Terezie, ale ne v době evropské legislativy, ne v 21. století v době povinné transparentní veřejné správy.

Jediný možný postup, který starosta v takové situaci má, je:

Iniciovat dialog v obci, zda chceme větrnou nebo jinou elektrárnu;
Pokud ano, stanovit podmínky, za jakých je to možné;
Transparentním způsobem vybrat subjekt, který to za předem určených podmínek bude realizovat.

V případě korupce nebo podezření na ni tohle asi agent jednoho developera poměrně obtížně zvládne. Úlohou občana je potom mu netransparentní jednání co možná nejvíce neusnadňovat. Nezapomínejme na to, že i starosta nebo starostka tohle dělá obvykle prvně a udělá u toho řadu chyb, které je ale nebudeme učit dopředu. Arogance moci snoubící se s hloupostí obvykle daleko nedojde, pokud občané drží pospolu a dávají si pozor. Konkrétní příklady budeme publikovat, jako ten z Pečic na Příbramsku.

Setkali jste se ve své praxi s obcí, která by chtěla větrný park z přesvědčení o záchraně planety?

Zatím ne, a pochybuji, že něco takového existuje. Vždycky šlo o to, že developeři uplácejí a že starosta nebo jiná zainteresovaná osoba do toho občany nutí, mnohdy u toho i podvádí. Známe desítky případů, ale vždycky tu šlo jenom o peníze. Výše té úplaty bývá obvykle vzhledem k celkovému očekávanému zisku úplně směšná. Ve většině případů je tu také netransparentní jednání a nátlak na občany, v některých případech dokonce i podvodné jednání starosty, developera nebo obou jednajících ve shodě. Už jsem zaregistroval i trestní oznámení s podvodnými souhlasy, které nebyly uděleny.

Nabízené smlouvy jsou také extrémně nejisté, pro obce nevýhodné a s neodpovídajícím penále vůči obci, v mnoha případech jsou skoro jako přes kopírák od různých developerů, jako by je nějaká mafie připravovala v jedné kanceláři. V normální situaci by představitel obce ani nic takového nepodepsal, za starostu přece lidé obvykle vybírají toho nejmoudřejšího a nezkušenějšího z nich. Musel by být u toho úplně hloupý, opilý anebo zkorumpovaný, aby něco tak nevýhodného podepsal, jak jsme v některých smlouvách viděli.

Jaké je z vývoje v Pečicích poučení?

Musíme si vzít z lidí z Pečic všichni příklad. Vyhraných referend už máme v naší zemi desítky, ale tohle byli občané, kteří přišli do sálu v úterý se sklopenými hlavami na porážku, a v pátek přišli jako vítězové s přesvědčivou tříčtvrtinovou převahou. To je přeci úžasné, to se zas tak moc často nevidí.

A další kroky?

V obcích, kde to ještě neproběhlo, si vzít příklad z Pečic. V obcích, kde občané prohráli a bylo to nefér, použít právní opravné prostředky – starostka nebo starosta, který jedná jako agent developera, nemá ještě zdaleka vyhráno. Říká se, že jedna vlaštovička jaro nedělá. V obcích, kde jim to nevadí a neruší tím ani okolí, to nechme být, můžeme mít sice na věci jiný názor, ale nemůžeme „páchat dobro“. Patří to na skládky, do průmyslových areálů a na neobydlená místa, a ne lidem k domu.

Na republikové úrovni se musíme pečlivě připravit na „útok“ té neznámé skupiny či mafie, která nám tu netransparentně připravuje akcelerační zóny. V Německu měli konsensus jaderné elektrárny bourat a dovážet namísto nich z Ruska zemní plyn, my zase jaderné zdroje energie stavět a provozovat dále. Podobně ve Francii, ti už i větrnou energetiku revidují, přestože jsou u moře a mají rozsáhlé pláně, a zemní plyn mají z Alžíru. Národní konsensus v jádře máme v podobném poměru jako v Pečicích, také jsme tři čtvrtě občanů pro jádro. Pojďme si tedy říci, že chceme dostavět Temelín a Dukovany, a ne vrtulová monstra pod Blaníkem, a nepotřebujeme u toho politiky na lokální ani na vládní úrovni, kteří nám tu budou násilím vnucovat větrné parky ve vnitrozemí Evropy v hustě zabydlené a v kulturně i přírodně zajímavé oblasti, a ještě u toho porušovat evropskou legislativu.

No, a co pro ty lidi dělají politici, ve které měli ještě na podzim důvěru?

Většinou jim vykládají, jak v zastoupení svých voličů jim nechají zničit půdu pod nohama, znehodnotit nemovitosti a krajinu, rozdají peníze ze státního rozpočtu větrným baronům a takto za ně splní „závazky EU“, které u toho vědomě překrucují. Ti slušnější v tom prostředí nejsou spokojeni; ti méně slušní pod vedením paní ministryně Mrázové připravují akcelerační zóny pro větrné barony a lidem píší arogantní dopisy, že se s nimi nebudou bavit. Všichni ale poslouchají stranické sekretariáty a „koaliční dohody“.

Těm vládne v tomto procesu něčí skrytá ruka a celou tuhle organizaci řídí. Poznáte to podle toho, že se jedno stanovisko objeví jako přes kopírák na třech ministerstvech a pak třeba i na Svazu měst a obcí, který začíná s ČEZem a s dalšími developery objíždět českou krajinu. Nebo snad má současná vládní koalice ve větrných baronech tichého společníka, kterého jsme si u voleb nevšimli?