Řekové řeší problém s desítkami tisíc uprchlíků, kterým Turci přestali bránit v pohybu směrem na Evropu. Německá kancléřka Angela Merkelová uvedla, že chápe, že Turecko čelí velkým výzvám kvůli dění v Idlibu, kde postupují síly Bašára Asada. Je prý však „zcela neakceptovatelné“, když vyhání uprchlíky, místo aby jednalo o řešení s EU. Lze to vnímat jako mírné vyjádření podpory Řecku? Mění se snad rétorika „Wir schaffen das“?

Předně jsem už alergický na slovo výzva. To je takový oblíbený všeobjímající termín nejen novodobých politicky korektních neobolševiků, za který schovají všechno. Nejčastěji nahrazuje zakázané slovíčko dříve známé jako průser nebo problém.

Tak jako tak Turecko nečelí ani tak výzvám, jako spíše svrchovaný stát Sýrie bezprecedentní invazi jednoho z členů agresivního humanitárně bombarďáckého paktu NATO. Za odvracení pohledů samozvaných demokratů, kteří jinak při každém zaslechnutí slova Rusko, Čína nebo Írán kvičí o právech jak potrefení ošípaní na dolarové nebo eurové baterky.

Nevím, zda se mění rétorika Merkelové, ale její panevropsko-globalistické myšlení zcela jistě ne. Rétorika ve stylu Wir schaffen das platila vždy tak akorát pro ni a další bafuňáře s po zuby ozbrojenými ochrankami, pancéřovými auty a betonovými ploty; pro obyčejné lidi to spíš vždycky znamenalo: zvykejte si, zpátečnická holoto.

Ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům Martin Rozumek si postěžoval, že Řecko na měsíc přestává dodržovat mezinárodní právo. K tomu prý dochází tím, že stát zavřel hranice pro uprchlíky, říká Rozumek a odkazuje se na Ženevskou úmluvu a Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv. Souhlasíte s Rozumkem? Měla by EU nějak na krok Řecka reagovat?

Rozumek je, se vší neúctou, bytost, která je oxymóronem svého jména. Křívák a pijavice od pohledu i prvního slova. Můj subjektivní pocit. Ostatně jako řada předních postav z politicky angažovaných neziskovek velmi slušně parazitujících na penězích daňových poplatníků.

Mám tak nějak skromně za to, že ochrana vlastních hranic a bezpečnost obyvatel, jakožto nepostradatelných živitelů, je jedna ze základních funkcí státu, která se z hlav některých jaksi vytrácí. A bezpečnost a ochrana vlastních obyvatel, jakkoliv se nám to líbí, nebo ne, by měla být stavěna nad ochranu cizích. Zejména jde-li o rizikové migranty z nekompatibilního kulturně-sociálního prostředí. Jakkoliv jsme drtivou většinou médií a politiků tepaní, že vyznávají náboženství míru a lásky, které nikdy s ničím nesouvisí, že jde o lékaře, inženýry a ženy s dětmi, především pak prchající před hrdlořezem Asadem ze Sýrie.